Glowski

Kritici ani široké publikum se neshodují, zda je i v Peelovu třetím filmu ukryté nějaké to poselství, nebo je ho zcela prost. Autor tak potvrzuje svou schopnost pojednat současná témata, aniž by se stal tvůrcem s agendou; zůstává v prvé řadě mistrným bavičem.________________Současné je Nene jednak představeným archetypem postav (samotáři žijící si každý na své vlastní uzavřené „sociální farmičce“) a jednak tematizací „spektáklů“ (pod nimiž se skrývají konspirační teorie, systémy reprezentace kultur, objektifikace všeho druhu…). Agitační není, neboť existenci těchto spektáklů ukazuje jako inherentní součást světa – neskrývá jejich atraktivitu ani nebezpečnost (riziko, že své recipienty doslova pohltí). Ukazuje ale cestu, jak se s nimi vyrovnávat. Individuálně, promýšlením jejich fungování, například s uměleckým dílem, jakým je Nene – paradoxně obřím spektáklem –, který klasické formy a vzorce přenáší do nového socio-politického kontextu (protagonistou kovbojem je introvertní černoch OJ /Otis junior, samozřejmě…/ v křiklavě oranžové mikině z natáčení Krále Škorpiona), přitom zůstává dokonale fungující žánrovou zábavou spojující western, horor i fantazii._______________Mimo jiné nepochybně díky Peelovu neobyčejnému citu pro vyprávění obrazem (smrt otce v úvodu pojedná beze slov čtyřmi záběry, v sekvenci Gordyho útoku šimpanze záměrně dlouho vůbec neukáže), a smyslu pro detail – celý film je vnitřně propojen skromnou sadou výrazných motivů. Někomu může vadit jistá mechaničnost jejich využití, nebude to ale ten, kterého baví (alespoň některé) filmy Hitchcocka či Shyamalana. Snad ještě více než ony je Nene zároveň mimořádným estetickým zážitkem – noční obloha v něm není černá ani inkoustová, ale stříbromodrá._______________Nene je velký film, s nímž Peele nachází alternativu k sériové replikaci (uměleckých, myšlenkových…) produktů na straně jedné, a jejich dnes tolik módní subverzi na straně druhé. Nejblíž k podvratnosti má velmi jemným vtípkem – potitulkovou komerční vsuvkou, který je ale pravděpodobně míněna zcela vážně. Stejně jako celý film, který ukazuje, že svět lze zachraňovat i „mimochodem“, jak říká OJova sestra Em, primárně s vidinou vlastního zisku. Hrdinové se místy sice chovají i amorálně (krádeže, šmírování), ale neničí „anonymní“ zástavbu, nevystupují jako vyvolení a samozvaní spasitelé světa (jako třeba děti v neskonale nudnějších čtvrtých Krotitelích duchů). Tím Nene akcentuje to lepší z amerických mýtů.

Extrémně rozporuplný film. Pokud bylo největším „mimo-řemeslným“ problémem staršího Sebevražedného oddílu měkkýšství – antihrdinové nebyli v jádru zas až takoví lotři a brutalita byla obroušena, aby film unesl rating PG13 –, pak Gunn skládá reparát na jedničku. Psycho-pato-sadista Peacemaker je tak zlý, že k němu nelze cítit nic jiného než zášť, Margot Robbie je jako Harley Quinn ve své psychóze dokonale nepředvídatelná (sekvence s diktátorem), a otevřenost zobrazování brutality přesahuje mnohé festivalovky z kina extrémů. Potud OK._______________Problém vidím v tom, že Gunn, nepochybně nadaný citem pro soulad obrazu a zvuku, svého talentu bezhlavě (zne)užívá tak, aby každá scéna vyznívala co nejvíc "cool a frajersky" - bez ohledu na to, co zobrazuje. Proč tedy k sekvenci, v níž HQ zmasakruje asi pět desítek vojáků hraje rozverný americký singl? Protože je to cool ! Proč z vojáků uprostřed dotyčné sekvence začnou místo krve tryskat kytičky a ptáčci? Hádejte. Je irelevantní, že scéně lze smysl dosadit zpětnou racionalizací (kontrast zmíněné hudby a animovaných prvků s brutálním extrémně nadsazeným násilím podtrhuje HQ jako postavu současně infantilní, pudovou, ale taky sadistickou a fyzicky silnou), protože jinak téma/stylizace ve filmu nehraje žádnou roli. Účel má plnit jen jeden.________________Gunn podřizuje svému posvátnému imperativu všechny filmové prostředky (dramaturgii děje, psychologii postav, způsob snímání...), a technicky vzato tak vysílá divákům upřímnou zprávu: tento film má v prvé i poslední řadě být „jen“ zábava. Nezávazná, nadsazená, nespoutaná, snad trochu infantilní a nablblá, leč brutální a cool. Zábava._______________Jenže namísto abych se bavil, nemohl jsem se sám sebe přestat ptát: Co asi jednotliví nešťastníci provedli, že skončili v sebevražedném oddílu (nedovysvětlený osud krysařčin)? Jsou skutečnými zločinci, nebo je do jejich situace vmanipuloval stát, který ohýbá justici, aby donutil své vězně zúčastnit se sebevražedné mise (Amanda Waller je dozajista příbuznou Hennesseyové z Ralley smrti)? Jak by bylo třeba upravit legislativu ve světě, kde běžně můžete potkat humanoidního žraloka, který trpí (?) neovladatelnou chutí na vaši krev? Neměli by někteří z trestanců být spíše chovanci sanatoria? … A víte co? Ono je to Gunnovi všechno úplně jedno._______________On si zkrátka pohodlně a bez zástěrek kráčí po vyšlapané stezce filmu na objednávku publika, přesochovává původní dílo k potěše většiny a víc neřeší. Nahazuje sice politicko-kritickou vějičku (zapojení Spojených států do obludného projektu Starfish), ale nakonec zas končí u šíření demokracie, kterou zabijáci na jihoafrický ostrov vyvezli. Ironie? Nevím nevím. 40 – 60 %

Snad až překvapivě dobře a nápaditě natočený film (viz detaily jako jsou rozostřené kraje obrazu), kterým se Argento suverénně vrátil do čistších žlutých vod. V adekvátní délce necelé hodiny a půl vypráví nepokrytě jednoduchoučkou hororovou pohádku o těch slabších (outsiderech) schopných vzdorovat těm silnějším, bezohledným. Nikoli však dogmaticky, i své hrdiny, slepou prostitutku a malého čínského chlapce, vybavil určitými vrtochy, a ne každého mocného automaticky učinil zlým. Vyčítat zápletce Černých brýlí nesmyslnost, je úplný nesmysl – pomineme-li mytologickou rovinu, je film cílen čistě na příznivce giallo (odkazy na Phenomenu, Bránu do záhrobí…), jehož pilířem vždy byly scény-atrakce. Vedle pokusů o ambiciózní horory (které mám taky rád) a čím dál tím silnějšímu směřování k realismu příjemné ozvláštnění a oddech, jakkoli z podstaty jde „jen“ o připomenutí již existujícího (à la Grindhouse pánů Tarantina s Rodriguezem). V rámci přehlídky Be2Can možná působí trochu nepatřičně (i když je to pozoruhodná zpráva o proměně festivalového světa), umím si ale představit, že v rámci půlnoční sekce na KVIFF nebo LFŠ by to byla naprostá paráda. 60–80 %

Kdyby oba filmy nevznikaly současně, byl bych si jistý, že se tvůrci Bullet Train zhlédli v loňském Sebevražedném oddílu. Takhle lze jen říct, že se vezou na stejné vlně cynismu, sebeironie a infantilismu. BT je sice o chlup sofistikovanější zábavou a vrcholu dosahuje v několika ryze slapstickových momentech (omylem otevřený kufřík, had v záchodě, „povlávání“ hrdinů za vlakem), ale namísto očistného smíchu vyvolává jen příležitostné uchechtnutí. Pokus udělat velký letní blockbuster podepřený panoptikální skvadrou postaviček, hláškami a populární hudbou drží při zemi těžkopádnost – účelovost celé konstrukce. Narativní gymnastika odboček, flashbacků a přeskoků funguje jen pokud má divák možnost vytvořit si k postavám - hracím figurkám - vztah dík bližší znalosti jejich povah, popř. mají jejich verbální potyčky patřičný švih (viz třeba Osm hrozných). Koncept BT při své délce sotva dosupí do cíle.

Seveřan má být tak trochu vším - uměním jako blockusterem, vikinskou legendou jako hollywoodskou velkovyprávěnkou. Lhostejno, kdo jej hnětl s jakým cílem, nabízí ve výsledku lehce aktualizovaný, leč stále robustní mýtus. Ideově je to tak za 60, audiovizuálně za 100 %.

Zápletka s kometou je vadná na několika úrovních: 1) uvěřitelnost: Skutečně se tvůrci domnívají, že kdyby přišel někdo s podobnou zprávou, všichni by před ní zavírali oči? Stoprocentně ne média, která zvěstovatele konce světa milují. 2) metafora: Vlasatice řítící se vesmírem k Zemi není ve své hmatatelnosti vhodnou metaforou současných problémů, které lidstvo řeší. "Hyperobjekty" jako je klimatická krize jsou nebezpečné právě proto, že na ně nelze ukázat prstem. Pro svou velikost jsou vnímatelné jen zprostředkovaně - skrze vliv na další jevy (tání ledovců). 3) elitářství: Nesnáze lidstva nespočívají v tom, že "většina hlupců" není schopna odlepit svůj zrak od smartphonů a plytkých reality shows - jak sugeruje film. Vyplývají z toho, že neexistuje žádná jednoduchá pravda, podle níž bychom se mohli (měli?) řídit a domluvit se na organizovaném postupu je kromobyčejně náročné. (Což neznamená, že o jedno jako druhé nestojí za to usilovat.)__________Film je vadný jako komedie, která obsahuje menší než malé množství vypointovaných vtipů. Za to má ale bez pěti minut dvě a půl hodiny, nulovou dramaturgii - tempo - a nic moc digitální triky.

"Ateistický spirituální" film o  tom, že kinematografie nemá sama o sobě vykupitelskou moc. Více zde: https://www.klackoviste.cz/clanky/film-zacatek

Srovnatelně dobrý film jako Raw, na jemnější hodnotící škále bych to vyjádřil tak 7/10. Ducournauová není nový Cronenberg nebo Lynch, jak by si mnozí přáli. Třebaže svou pozici na festivalové scéně už - zdá se - našla, suverénní "velký film" má (snad) ještě před sebou. Zatím vyniká zejména v znejišťování všech, kdo její tvorbu sledují. Což je také určitá kvalita. Více zde: https://www.klackoviste.cz/clanky/recenze-titan?fbclid=IwAR3Z-Cmeq8Ypa4xXRwMwNcAfzcDs0b2e_jS3k-yNdUPj2aNglc-s64daBIQ

Z hlediska tematizace dospívání se smartphonem v ruce je to místy stejně dobré jako Klip. Obsahově i formálně. Na rozdíl od něj však mají Sestri – v různých obměnách – stokrát viděnou a konvenčně vystavěnou zápletku s otevřeným koncem, který si ani nesnaží nijak obhájit. Jinak herecky přesvědčivé a kvalitou obrazu velmi pěkné (hádám, že se natáčelo postaru na film).

Vždycky jsem tvrdil, že sledování Tarantinových filmů nemůže mít na nikoho špatný vliv. Gregg Araki mě vyvedl z omylu.__________Na základě parodické (?) televizní reportáže, která proběhne asi dvacátou minutou filmu, jsem se domníval, že to bude o tom, jak „zlá“ konzervativní/heteronormativní společnost nechápe hodnoty mladé liberální generace… kterou nicméně zastupují tři charakterově ploší, veskrze nesympatičtí vrazi-pozéři (opravdu děsuplná kombinace). Takže má jít pravděpodobně o ironický škleb na způsob „nikdo nemá patent na pravdu“; ten si nicméně celou dobu uzurpuje režisér svou lacinou snahou šokovat, která z filmu čouhá jak sláma z bot (znásilnění figurkou Panny Marie za doprovodu americké hymny). Místy prosvítající lajdácká řešení (představení motivované postavy, která už se znovu do konce filmu neobjeví) dokazují, že mu sotva šlo o něco jiného, a výsledek jeho práce je tak ve své symbolice průhledný, patetický a trapný.__________Z většiny místních nostalgicky laděných komentářů ale vyplývá, že Zkurvená generace měla poměrně slušný kultovní potenciál a v devadesátkách (zvlášť v českém prostředí), představovala závan jiné, dříve neviděné kinematografie. Dnes zůstává vybledlou vzpomínkou na doby, kdy takové kulty mohly vznikat, a výživnější extrémní materiál nebyl dosažitelný několika klinutími na internetu.