Glowski

Adaptace literární předlohy, která působí jako ukvapená-překotná a otrocká zároveň. V důsledku toho se z postav stává palivo na pohon červeného biografu (=červená knihovna), které se strojově rozchází a znovu si padá do náruče, a všechny ty zjitřené emoce, které bychom za tím měli cítit, nám musí polopaticky předehrávat a deklamovat (a to mám pro Mulliganovou celkem slabost). /// Kdo chce vidět kreativní zpracování literární klasiky, nechť se podívá na Větrnou hůrku od Arnoldové. Kdo chce vidět současné funkční melodrama, nechť si pustí Válečného koně od Spielberga. Kdo chce vidět, jak by vypadala Pytlákova schovanka, kdyby se brala vážně...

Videodrome aktualizovaný pro 90. léta.

Režisérka Har'elová talent asi má, ale potřebovala by lepší materiál, než je LaBeoufův pokus o autoterapii, který do závěrečných titulků zůstává jen fází procesu. Katarze se nedostaví. Ono poetizující hledisko (potlačení narace, barvy, které opíjí oči) by mělo být prostředkem, nikoli cílem. Navíc se z něj poslední dobou stává klišé nejen festivalových filmů.

Recenze filmů před jejich zhlédnutím zpravidla nečtu a v případě Malých žen jsem si neuměl představit, čím by měly být tak skvělé, že se průměry hodnocení kritiků na Rotten Tomatoes či Metacritic nebezpečně blíží stovce. O to větší bylo mé nadšení, když jsem zjistil, že výsledek skýtá čiré potěšení ze všech výrazových prostředků, jimiž filmové médium disponuje. Dlouho jsem v kině neviděl současný film, u nějž bych si během jeho sledování uvědomoval, jak chytře a plasticky scénárista (zde scénáristka, sama autorka Gerwigová) vyprofiloval a představil charaktery hlavních hrdinů, dlouho jsem neviděl v kině současný film, který by vypadal obrazově tak báječně. Přitom nejde jen o invenční vedení kamery nebo uplatňování barevných ploch či kostýmů coby významotvorných prvků, ale o lehkost, s níž Malé ženy tyto a mnohé další postupy kombinují. Zcela přirozeně, poeticky a bez sebemenší stopy kýče vyznívají záběry letní / zimní, zalité sluncem i záměrně ponořené do přítmí. Zpracování zápletky je ukázkou jak vyprávět o ženské vnitřní síle nadčasově bez jednoduché inklinace k módním trendům, netradiční struktura vyprávění ve formě „puzzle“ zase oživuje a problematizuje melodramatickou klasiku. Díky cílevědomé práci tvůrců ale zůstává přehlednou a film dokonale srozumitelným, čímž má potenciál bezbolestně seznámit s komplikovanějšími vyprávěcími postupy i mainstreamové publikum a předvést mu jejich půvab.

Pokračovatel Scorseseho linie mafiánských filmů je opět retrospektivním vyprávěním člověka, který dvakrát uspěl ve světě organizovaného zločinu – podařilo se mu v něm prosadit i přežít. Už od úvodního záběru, dlouhé kamerové jízdy domovem důchodců, zakončené prvními slovy vzpomínajícího gangstera vám bude jasné, co vás čeká… Anebo ne? Scorseseho autorské motivy a stylistické postupy zůstávají zachovány, tentokrát jsou ale součástí filmu, který je méně výstřední, než byste na základě Mafiánů/Casina/Vlka z WS/… možná čekali, neobsahuje žádné akční či emocionálně silně vypjaté scény (ve kterých se několik postav hystericky hádá), ale technikou několikanásobného vyprávění ve vyprávění vás na 209 minut donutí zapomenout na okolní svět. Po doběhnutí titulků jsem procitl s chutí zjistit co nejvíc o reálném pozadí příběhu a historických událostech, do kterých byl jeho hlavní hrdina zapleten – alespoň dle jeho vlastní verze příběhu. Po celou dobu sledování Irčana totiž nesmíme zapomenout na to, že nám jej vypráví postava založená na člověku, který se nejspíš považoval za důležitějšího, než ve skutečnosti byl, nebo minimálně lačnil po publicitě.__________Maximální hodnocení dávám Irčanovi jako filmu, který je chytře vystavěný, vtahující a posouvá Scorseseho poetiku světa mafie na novou úroveň. Poprvé totiž sleduje, co dělají jeho obyvatelé ve stáří, na sklonku života. Celkový dojem z něj bohužel místy kazí nepěkný televizní vzhled obrazu (čím to vlastně je – typem kamery? svícením?) a nedokonalost současné techniky digitálního omlazování herců. Ta má před sebou ale nepochybně velkou budoucnost a Irčan bude dost možná za dvacet třicet let zmiňován jako jeden z prvních filmů, který s ní pracoval.

Je radost sledovat každé další dílo filmaře, který je inteligentní, schopný sebereflexe a neustále se vyvíjí, stejně, jako je radost sledovat film s pocitem, že jej budete chtít vidět znova, protože vám bude mít stále co nabídnout. Právě dojem z druhého zhlédnutí Tenkrát v Hollywoodu (TvH) může být ještě lepší než ten první, protože člověk nečeká napjatě a s obavami dění poslední třetiny, ale vychutnává si průběh všech tří dní-kapitol, do nichž je film rozdělen. Je už připraven na jeho rytmus a snáze tak docení důvtip, s jakým Tarantino v úvodní půlhodině představuje a charakterizuje své postavy nikoli slovem, ale obrazem: kolik se toho o pevně spjatých, a přece tak rozdílných životech Ricka a Cliffa dozvíme, když navštívíme jejich příbytky, zjistíme, co leží na jejich poličkách a jak tráví svůj večer. Stejně důležitá, i když významově možná méně průzračná je i první scéna, ve které poznáváme hippies ze Spahnova ranče při vybírání kontejnerů. Její smysl tkví v její symbolické rovině a atmosféře, kterou je v různých podobách prostoupen celý film do takové míry, až to některé diváky dovedlo k tvrzení, že TvH nemá děj, nebo je v tom jaksi „méně Tarantina“.__________To není pravda. Napětí je budováno způsobem, na který jsme zvyklí z jeho předchozích děl (tzn. oddalováním pointy prostřednictvím dlouhých dialogů a převracením očekávání publika) a příběh je naopak pečlivě vystavěn tak, abychom dostali přesně tolik takových informací, kolik je třeba, stejně jako v zmiňovaných scénách seznamování s postavami. TvH se zdá být tak jiné tím, že si informace musíme vyhledávat a skládat sami, s čímž souvisí i fakt, že jeho hrdinové tentokrát neplní žádný úkol (zabít Hitlera/Billa, osvobodit Broomhildu, zjistit, kdo je vrah/zrádce) a nemají tak v rámci děje žádné časové limity (deadline). Sharon Tate si díky tomu může v klidu zajít do kina, Rick si představit, jaké by to bylo hrát ve Sturgesově Velkém útěku, a očekávání publika se nepřevrací ve prospěch rozplétající se kriminální zápletky, ale naopak, protože zde žádnou nenajdeme. Díky tomu vám pak skvělé scény, jako je ta s Cliffem na Spahnově ranči, hned tak nezmizí z paměti. A tím se vracíme zpět na začátek. Sledovat Tarantinovy filmy je zábava nejen proto, že diváka nepřestávají překvapovat, ale proto, že tak činí pokaždé jiným způsobem. Říká se sice „v nejlepším přestat“, ale pokud se Tarantino rozhodne natočit i svůj desátý (případně jedenáctý, dvanáctý…) film, má mou plnou důvěru.

Bez jakýchkoli subjektivních soudů - je to skvěle udělaný, omamný film. Jen je asi dobré dopředu vědět, že vás nečeká typická grindhousová řež, ale její velmi p o m a l á hypnotická alternace. Chce to se naladit na její tempo od začátku a nevnímat první polovinu jako předehru pro něco dalšího.

Dojem z obrazově působivého úvodu a zajímavé, modernistické typografie titulků vydrží asi první půl hodinu, kdy se ještě zdá, že by Neviditelný život Eurídice Gusmãové mohl mít sám nad sebou nadhled. Čím déle jej ale divák sleduje, tím víc se obává, že už žádné další překvapení nepřijde a vskutku. Jedná se totiž o variaci na klasický žánr jihoamerických kinematografií, melodrama, která je sice současná tím, že dává hlas a osobnost ženským hrdinkám (což je fajn, i když postavy Eurídicina otce a manžela se už pohybují na hraně karikatury), ale ve vztahu k žánrovým konvencím zůstává velmi tradiční. Navíc je to celé napsané a poskládané tak, že jsem nebyl schopen si k postavám vybudovat vztah a následně ronit slzy nad jejich osudy, celé je to jak kdyby příliš vypočítané na základě toho, co se od takového filmu očekává a přitom ve výsledku cítím jen odstup. Viz finální sekvenci s objevením dopisů, která přichází z ničeho nic po padesáti letech, trvá asi dvacet minut, a každému musí být od začátku jasné, k čemu při ní dojde. Překvapuje mě, že takový film vyhrál sekci Un Certain Regard a vlastně mě mrzí, jak na mě (ne)zapůsobil, dost jsem se na něj těšil.

Pálmason byl hotový filmař už, když točil Zimní bratry, Bílý bílý den, při jehož tvorbě postupoval podle esteticky identického klíče, mě ale zasáhl víc. Divák se k strhující poslední třetině a katarzní závěrečné scéně musí prokousat pomalým úvodem, strach z nudy mít nicméně nemusíte, protože vše, včetně zdánlivě ohraných témat, je podáno originální formou a prodchnuté uhrančivou atmosférou. Návštěva dobře ozvučeného kina s velkým plátnem je v tomto případě povinností a nejsem si jistý, jak bude Bílý bílý den fungovat za jiných podmínek. Koneckonců možná i proto mě zážitek z režisérova debutu, který jsem viděl doma v televizi, minul.

Stále je to výborné - skvěle napsané, přesně načasované, vynalézavé a do jisté míry nepředvídatelné. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že Bongovy (nebo teď už Ponovy) filmy z minulé dekády dokázaly být zrádnější, ostřejší nebo celkově otevřenější (Vzpomínky na vraha). Parazit je při své dokonalé výstavbě trochu zavinutý sám do sebe, a i přes mnohovrstevnatou alegorii (postavenou na velké nadsázce, kterou je nutné přijmout) jím nabízenou, ho během posledních patnácti minut předběhnete a budete přesně vědět, co přijde. Všechno do sebe dokonale zapadne, moment překvapení zmizí. Zbyde skvělý, „bongovsky" namíchaný koktejl, kterým je ale možná až příliš snadné se opít.