Glowski

Neupírám Schoedsackovi a Cooperovi tvůrčí obratnost a invenci, ale film, který po celou dobu své délky sedmdesáti minut násilně prezentuje myšlenku "Strong is the elephant; stronger is Man's mind. Here, as everywhere, brawn surrenders to brain." je ideologicky zhovadilý, což tvůrci nezastřou ani deseti veselými opičkami. V podstatě jde o opak Malickova citátu (http://www.csfd.cz/tvurce/2995-terrence-malick/), schovaný pod slupkou exotiky a rádoby dobrodružství.

Rogue One je rozporuplný film ve více ohledech a není tedy divu, že rozdělil fanouškovskou základnu Hvězdných válek na dva tábory. Na jednu stranu se totiž chce emancipovat od ostatních dílů vesmírné ságy a vědomě s tím pracuje, ale na stranu druhou se mu něco takového vzhledem k úzké dějové návaznosti na ně nemůže nikdy úplně povést. Z toho vyplývá základní rozpor – mohou být Star Wars dobré, zábavné, pokud nebudou pracovat s klanem Skywalkerů, zavedenými postavami a rytířským řádem Jedi?___________Ano i ne. Plusové body si film získává provedením akčních scén, které jsou špinavě „realistické“, působivé, nicméně po čase začnou nudit. Přibližně ve chvíli, kdy si divák uvědomí, že tu naprosto chybí mýtický rozměr původní ságy a Star Wars se představují v ryze praktické podobě. Kouzlo, které činilo starou (a v o něco menší míře i novou) trilogii tak osudovou a neodolatelnou je pryč, částečně se vrací asi v posledních pěti minutách, ale to už je na záchranu pozdě. I Darth Vader tu působí spíš jako jednorozměrný antagonista než jako Lukův otec. __________Rogue One funguje dobře jako servis pro skalní fanoušky, zhruba po hodině nastane zajímavý zvrat zaplňující logické mezery ságy (byť taky ne úplně dokonale), ale po něm už se stopáž jen táhne k předem známému konci. Nelze říci, že by šlo o nezdařilý projekt (na rozdíl od animovaných klonových válek z roku 2008), ale divácký zážitek to pro mě nebyl. Zdaleka ne takový jako epizoda VII. Na druhou stranu těm, kteří nebyli nadšení z její komiksové stylizace a navázání na rekurentní charakter epizod IV-VI, by se Rogue One mohl dost líbit. 60 %

Ano, nasnímané a sestříhané je to vskutku pěkně, ale co je to platné, když film, který se vydává za komedii, bezmála dvě hodiny primitivně dehonestuje ženy, muže, vztahy, zeleninu… Pro začátek se podívejme na postavy – našel jsem pouze dvě, několikrát naklonované, patřičně karikované, stmelené stereotypy, skrz na skrz těžce otravné a totálně ploché. Žena je dle Teorie tygra hysterická protivná bytost, oplývající deviantně omnipotentními sklony, Xantippa hadr. Muž je zase prezentován coby změkčilá troska (po vasektomii), neschopná a hlavně neochotná (!) snažit se cokoli měnit, avšak věčně remcající, rádoby se bouřící. Z tohoto modelu vyplývají dialogy, které jsou rovněž dvojího druhu, dámského („Všechny muže musíme kontrolovat a ovládat!“) a pánského („Ach jo, proč náš někdo pořád kontroluje, to už nemůžeme jít sami ani na procházku?“). Pokud zrovna osoby ve filmu neříkají něco takového explicitně, jejich věty i jednání k těmto tezím bez ustání směřují. Po půlhodině podobných keců, okořeněných obligátním bezzubým střílením do minulého politického režimu, jsem měl chuť film vypnout, ale přiznávám, byl jsem zvědavý, jak to skončí, jak tvůrci z téhle kaše vybruslí a ze zásady se snažím filmy dokoukávat až do konce. Závěr mě překvapil; ve dvou bodech: 1) Film v posledních cca dvaceti minutách přesedlá z tlumené komedie do jakéhosi „dramatu“, což je dost divná představa, když sledujeme ošklivou alternativní realitu, ve které nemůže být člověku ani jedna postava sympatická, a tudíž k nim nemůže mít ani jakýkoli vztah. 2) Patetické zesměšňování všech živých bytostí přeroste v čirou misogynii pohodářsky míněnou poslední scénou. Divák má nejspíš odcházet z kina s příjemným pocitem.__________P. S. Nechápu, jak někdo může Teorii tygra srovnávat s ne dokonalými, leč pořád dost citlivými Vratnými lahvemi. Relevantnější mi přijde připodobnit ji k Vejdělkovu radostnému pohledu na nevěru – Mužům v naději.

Velice zajímavý a originální film, který si možná ještě lépe užijete, pokud na rozdíl ode mne nebude předem vůbec vědět, do čeho jdete. Pokud čtete tento komentář, aniž byste byly vybavení znalostí děje, popřípadě distribučního textu, a máte trpělivost a chuť objevovat netradiční narativní způsoby, raději si Jed nejdříve pusťte.__________V praxi jde o tři dějové linie, z nichž se každá odehrává v jiném desetiletí dvacátého století, a každá je vyprávěna jinými stylistickými prostředky. Navíc je nesledujeme jako tři samotné kapitoly, nýbrž jsou jednotlivé linie rozstříhány a zamíchány do sebe. V první z nich, nazvané „Hero“, sledujeme pseudo-dokumentární (mockumentární) zpověď okruhu známých sedmiletého chlapce, který zastřelil svého otce, poté se vznesl a oknem odletěl pryč. Haynes dává divákovi slepá vodítka a překvapivou pointu mu prozrazuje až v závěru v hrané sekvenci, která je však stále podkreslena vyprávěním matky tak, aby budila dojem dokumentární rekonstrukce. Co je ovšem důležitější, je východisko, které je nám prozrazeno hned v úvodu – chlapcovo paranormální zmizení. Zřejmě jde o odkaz na televizní pořady o nevysvětlitelných záhadách, někdy se sci-fi zápletkou, jako je The Outer Limits, nebo třeba z dnešního pohledu i Věřte nevěřte, které bylo uvedeno až později než tento film._________Se stejně zjevným zájmem o popkulturu vytvořil Haynes i druhý, a dle mého názoru nejzdařilejší, příběh „Horror“ vyprávějící o vědci, fachidiotovi, kterému se jeho vědecké bádání stává osudným. Černobílou stylizací, maskováním, hereckými výkony a v neposlední řadě i dobovým zasazením samozřejmě vyvolává dojem vědecko-fantastického hororu z padesátých let, ale tuším, že jeho myšlenkoví předchůdce je podstatně mladší, konkrétně Cronenbergova Moucha z roku 1986. Dr. Graves zkoumá sexuální chování a kvůli chvilce nepozornosti se stává obětí svého výzkumu, vypije jeden ze svých preparátů a postupně se proměňuje v mostrum – zcela zřejmě je zde stále přítomen strašák AIDS. Jeho stav se zhoršuje, rány na obličeji mokvají, ale oddaná kolegyně, která je do něj zamilovaná mu stále chce pomoci a zůstat s ním, tak jako Veronika se Sethem v Mouše. Za evidentní citaci považuji pak scénu u svačiny, kde si pan doktor snaží v klidu sníst hot dog. Haynes ale nezůstává jen u recyklace starších myšlenek, v závěru toho segmentu si například můžeme všimnout prodavače masek, které mají podobu znetvořeného doktora Gravese. To je útok hned na třech frontách – zaprvé sdělením o lidské fascinaci abnormalitami, připomínka amerických freak-show, zadruhé satira komerce a zatřetí i vyjádření tvůrce ve smyslu „tyhle filmy se nebraly vážně, i já jsem schopný nadsázky“, trochu něco na způsob prodavače občerstvení na popravišti v Pasoliniho Canterburských povídkách.__________Třetí část „Homo“ je divácky nejméně vstřícná, tudíž nejobtížněji sledovatelná, a to z několika důvodů. Jednak se zde nenachází na žádné úrovni kontakt s divákem tak jako v části první, ani nemá poutavou dějovou linii jako část druhá. Nadto je konstantně podrýváno divácké očekávání, z toho jak bude vypadat dětský domov, věznice a v neposlední řadě se zde důsledně pracuje se světlem v rámci kontrastu. Zatímco minulost je vyobrazována ve šťastných světlých barvách, přítomnost se topí do tmy vězeňských kobek, ve které většinu času není nic moc vidět. Vrcholem (nejen) tohoto kontrastu je pak nechutná závěrečná scéna, ve které režisér kombinuje poetické záběrů s odporností, která se odehrává._________Když tak teď přemýšlím a pročítám si zdejší komentáře, možná, že má spokojenost souvisí právě s tím, že jsem věděl, do čeho jdu. 75 %

První film bratrů Coenových, a hned jde o ukázku toho, jak to vypadá, když jsou v nejlepší formě. Navíc je zde ještě silně potlačen černý humor a nadsázka, atributy pro ně později tolik typické, díky čemuž lépe vyniká postava soukromého detektiva coby ztělesnění čirého zla. Ďábel, maskující se žoviálním humorem a šíleným smíchem, vstupuje do života milostného trojúhelníku hlavních postav, nechává jednu z nich využívat svých služeb a brzy spouští vlnu brutálního násilí. Tato krutost není ve filmu ani zdaleka zbytečná, staví se do kontrastu k relativně pomalému vyprávěcímu tempu, které však nepřestává diváka bavit, ať už díky vynalézavým formálním prvkům (pohyblivá kamera kopírující povrch terénu, souložící pár, který vidíme jen díky reflektorům automobilů projíždějících kolem motelu...) nebo pozoruhodným detailům (úvodní titulky stírají společně s kapkami deště stěrače auta, později zase stropní větrák stírá při střihu záběr...). Závěr celého filmu a zejména poslední věta jsou pak naprosto nezapomenutelné.

Základy obou žánrů, westernu i hororu, mají styčný bod v dualitě dobra proti zlu. Za bod, ve kterém se jejich cesty naopak rozcházejí, bych pak označil westernové pevné ukotvení v čase i prostoru a přítomnost nadpřirozených prvků v hororu. Vzhledem k tomu, že první ze zmíněných žánrů už má svůj zenit za sebou, tvůrci s ním poslední dobou experimentují a do klasických kulis přidávají inovativní nepatřičně působící prvky - homosexualitu (Zkrocená hora), mimozemšťany (Kovbojové a vetřelci) a tentokrát jakési zmutované indiány se sklony ke kanibalismu. (Pozn. na okraj: Za pozornost stojí, že v celém filmu je vlastně vůbec nevidíme jíst, natožpak lidské maso. Do jejich tajemné kultury pronikáme spíš přes detaily jako je oltář v úvodní scéně apod.) __________Když zapátráme v paměti, zjistíme, že film Bone Tomahawk se patrně nejvíc blíží kvazi-westernu Wese Cravena Hory mají oči (1977), který rovněž ukazoval konfrontaci „typického Američana“ s degenerovanou zaostalou skupinou (kanibalů). Ovšem se zasazením do jiné doby opouští Zahler nejen sociopolitické kontexty, ale i Cravenovu nejednoznačnost - zde jsou titulní antagonisté jednoduše brutálním zlem, které je nutno zničit. Veškerá jeho pozornost připadá na výše zmíněnou kombinaci žánrů. Western v její podobě nabývá McCarthyovských rysů, horor se pak chytá současné vlny Torture porn a děsí vyvoláváním pocitu zhnusení, ve výsledku však, vzhledem k relativně dlouhé stopáži, na překvapivě malé ploše. Rozmáchlý výsledek není nudný, naopak dlouhá cesta završená brutálními třiceti minutami a překvapivým koncem je velice sympatická, o to víc pak ale zamrzí nedotažené dialogy a místy prosvítající nevelký finanční rozpočet. Na závěr ještě přidávám velkou pochvalu za nádherně stylizované plakáty!

Zvláštní pokračování, dnes již legendárního hororu, rozklížené mezi klasický sequel a dovyprávění první "části", od které se však značně liší. Zatímco Halloween byl originální nejen prvním představením psychopatické postavy Michaela Myerse, ale i formálně, jakožto maximálně atmosférický slasher, jemuž rozpočet nedovolil zvláštní efekty (dokonce ani krev), druhý díl si pochopitelně dovoluje mnohem víc. Nejen tedy, že se dočkáme té krve, ale i autonehody se spoustou plamenů, vroucí lázně a standardní nahoty. Halloween 2 je skoro jakýmsi průvodcem po klasickém vyvražďovacím hororu na počátku bouřlivého období osmdesátých let. Nejde o nastavovanou kaši, ale se vším tím dovysvětlováním (včetně jedné velice podstatné věci, která je zakomponována už v prvním díle remaku) i zakončením příběhu přichází samozřejmě demytizace Myerse, tichý stín z prvního dílu se nyní vloupe do školky a vytvoří tam teatrální exhibici se snahou něco o sobě sdělit. (??) Divák je nucen zamyslet se, zda má tato postava něco takového zapotřebí, a jestli je zde nutné naznačovat souvislost svátků Samhain a Halloween - k čemu je to dobré pro děj nebo k pochopení podstaty příběhu. Celkově nejde o špatný film, věřím, že jej leckterý fanoušek série vnímá jako podstatné dokončení toho, co Carpenter začal, ale není to můj případ. Preferuji ticho, zdánlivý klid a tajuplnost dílu prvního, včetně konce

Jsem ochotný své hodnocení s dalšími díly změnit, pakliže přijde nějaký radikální obrat (prakticky ve všech složkách), ale zatím nevím, jestli to další pondělí vydržím._______Odfláknuté záběry, dialogy šustící papírem (v lepším případě se alespoň pobavíte), herci, kteří jsou jaksi mimo mísu, logika vzala v paralelním vesmíru seriálu za své. Celá ta velkohubost atentátu na prezidenta Krause, kam se připletou protagonisté poměrně zdařilé Expozitury, je otravná. Expozituru jsem měl i přes mnohé nedostatky docela rád...

Pro začátek je dobré si říci, že Megamysl je o úroveň lepší, než většina v současnosti vznikajících animovaných filmů, třebaže nedosahuje takové vyrovnanosti, jako takřka nedotknutelný, i když ne úplně dokonalý kult Shrek, jemuž dalo život stejné studio jako modrému zloduchovi, a zároveň i jeho divácká základna je podstatně menší, což je ale škoda. Vyrovnaný, nevyrovnaný, i díky odstupu času lze zodpovědně říct, že v mnohém totiž zachází dál._______________Příběh v základu operuje s tématem předurčenosti hrdinství a padoušství a v průběhu děje si s ním notně pohrává, převrací jej naruby, do ryzí bílé a černé míchá odstíny šedi. V prvních cca deseti minutách před titulkem s názvem filmu jsou rozdány karty a tvůrci překládají hrdiny společně s jejich nalajnovanými „sociálními rolemi“, aniž by zatím mluvili o pravidlech hry, a právě i hodně (a zábavně) nadsazený úvod už napovídá, že se tvůrci rozhodli podniknout jeden z nejlepších možných kroků, jak se vyhnout všednosti a nudě s ambicemi maximálně tak na zabavení nejmladších diváků v sále. Dojde totiž k poměrně nečekanému zvratu, u kterého bych se rád na chvilku zastavil a pokud jste film neviděli a vůbec nevíte, oč jde, nenechte si kazit zábavu a jděte si jej rovnou pustit, stojí za to._______________Tím zvratem mám na mysli smrt Metromana, která je vyzrazena v oficiálních distribučních textech, což bohužel ubírá na překvapení, i když ruku na srdce – kolik dětí z cílové skupiny tohoto filmu (řekněme 8 let a více?) by dnes šlo do kina bez předchozí znalosti děje? A kolika by jako anotace stačila třeba jediná věta? Patrně jde o jakési nutné zlo propagace, to co mě však udivuje ještě víc je, že popis snímku zahrnuje i další bod obratu, který nastává někde za polovinou. Stejně jako mnoho textů na obalech dvd jde o jasný důkaz, že buď distributor svou práci odflákl, nebo nabádá diváky k ryze konzumnímu užívání umění – „koukneme se na ten film, abychom zabili čas“, nebo „strčíme na ten film děti do kina, ať máme nějaký čas pro sebe“._______________A právě ona hlavní zápletka, ke které se dostáváme, je přinejmenším odvážná, neřkuli rovnou Moorovská. Co se stane, když je superhrdina mrtev? Megamysl, zde představující zlo, se chopí své výhry a nadšeně ovládne celé město, ovšem jak už to tak bývá, nadšení z absolutní kontroly nemůže setrvat navždy. Brzy se i k němu dostaví lidské pocity prázdnoty, žádající si léčbu vymaněním se ze všedních kolejí, na které vás výhybkou odstavila společnost. Právě v tu chvíli je patrně nejvíc zřetelná dekonstrukce (super)hrdinství, zde celkem pochopitelně ne úplně dovedená do důsledků – mějme na paměti, že se stále sledujeme film pro děti, který se snaží o přesah spíš tvorbou chytré parodie, než budováním vlastních světů. Velikým plusem celku je, že je skutečně vtipný, ať už jde o zmíněnou parodii (objektivizace Roxanne, jedné z titulních postav), jednoduší gagy nebo rovněž zmíněnou ideovou nadstavbu (krize středního věku jedné z postav – nechte se překvapit)._______________Závěr je netradičně rozklížený mezi moralitou a amorálností, přemítáním o výběru menšího zla i možnosti nápravy povahy, ale zároveň tak vytvarovaný, aby ho byla schopna pozřít i hlavní cílová skupina. Závěrem přidám doporučení ke zhlédnutí – každému příznivci filmu, který nesetrvává v přežitém a nesmyslném bludu, že „animáky jsou děcka“, a zároveň hledá kromě zábavy i podněty k přemýšlení.

Především jde o o unikátní hru s divákem a jeho očekáváním. V celé první polovině se film tváří poměrně tuctově, zvláště když si odmyslíte úžasnou ruční kameru Robbieho Ryana. Příběh se naoko drží otravného schématu "na povrchu zlá dívka revoltuje proti společnosti, v jádru je však dobrá a někdo to dobro v ní probudí", jen aby vás v posledních asi čtyřiceti minutách mohl vyvést z omylu. Děj začne postupně gradovat - první zlom se dá ještě poměrně dobře předvídat, ale to co následuje po něm už těžko. Psychologická bouře a drsné vypjaté scény vás nechají zapomenout, že je hlavní hrdince patnáct let a těsně před samotným závěrem, na jakémsi konkurzu, jsem si uvědomil obecnou rovinu myšlenek celého filmu a jeho aplikovatelnost na víc životních situací, než jen na ty zmíněné v "akváriu".