MajklCZsk

Neskutečně překvapilo. Během jednoho dne jsem bingwatchnul obě série v průběhu koronavirové karantény a můžu si je jen vynachválit. Ovšem spousta lidí mi tvrdilo, že druhá série není tak dobrá jako první. A já si myslím přesný opak. S02 je vyzrálejší a příběh skutečně posunuje. Jen svým stylem trochu jinak. V prvé řadě už se nejedná o lehce naivní černou komedii, nýbrž o thriller s komediálními prvky. Postavy se uklidnily a staly opravdovými osobnostmi. Nejsou hektické a dospěly do jakéhosi bodu porozumění. Hlavní záporačka pak působí jako kontrast. Tedy zrcadlo Alysse a Jamese za jejich chování v první sérii a je hlavní příčinou spouštěče jejich démonů. Krásné dialogové finále v sedmé a epilog v osmé epizodě je pak jen pohlazením po duši.

Skvělé uzavření celé série o moravském Slovácku. Vůbec zde není kladen důraz na vytvoření nových motivů, spíše staví na otázkách, které předchozí dvě části vytvořily a důsledně je uzavírá. Tedy to jak na Moravě jsou lidé svými rituály schopni vyvolat zombíky, jak je k tomu třeba dead metal a jak jsme všichni vzešli z AZ kvízu. Tvůrci skvěle pracují s moderními prvky, vstřebá do sebe dost podnětu z české bizarní meme culture, věnuje se bizarním a legendárním hudebníkům a někteří z nich zde i hrají - ústřední dvojicí je duo Kateřina a Jindra, která kdysi složila píseň Mosty, v komparzní roli pak hraje Samčo brat dažďoviek, satanistický folkař a jeden z nejpřednějších slovenských slamerů, a spousta dalších. Nechybí ani Root. Jedná se o úsměvné završení, které ale obsahuje tolik nápaditých mnohovrstevnatých scén, že se k němu budu vracet a rád.

Pro někoho, kdo si projde rozvodovým procesem svých rodičů, bude tenhle film ránou do zdaleka ne uhojeného srdce. Začíná vše chápat z perspektivy svých pěstounů. Marriage Story je skvělým příkladem pomalého vztahového filmu, který s minimalistickými prostředky zahraje na obrovskou plejádu vašich citů. Třešničkou na dortu jsou ústřední herecké výkony Drivera a Johansson. Tohle bez plné palby nejde. Ne pro mě.

Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie je kompaktním filosoficko-uměleckým dílem neustále lamentující s vystřikujícími Vachkovými myšlenkami, neustálým polemizováním nad hranou přímé demokracie jdoucí ruku v ruce s demokracií socialistickou a zastupitelskou (parlamentní) demokracií. S neustálými odkazy na Sokrata a Platóna, Kanta a Nietzscheho, umělecká díla, tvůrce samotné a nadmíru současných i (tehdejších) komunistických politiků. V rámci pět a půl hodinové stopáže se to může zdát jako divnozměť plná jmen a referencí, ovšem monstrózní délka jí pouze přikrmuje na kvalitě a počáteční marast se začíná chytat do souvislostí a začíná prohlubovat dnešním moderním dějinám jistý kontext, zajímá se o stav dnešního člověka, o národ, a v čem tkví jeho současná nálada, z čeho vůbec pramení. Vachek má jasnou vizi a manipuluje člověka do fáze, kam on sám chce. Stejně jako s loutkami ve svém bytě si i on sám zahrává s divákem. A zároveň se nám předurčuje se svým názorem a následně ho v dalších scénách zboří a nahlíží na sebe sama s velmi distancovaným kritickým okem. Revoluce v devětaosmdesátém je zde vnímána jako subjekt bez názoru a snaží se ji hodnotit za pomocí historiků i konspiračních teoretiků. A jak sám říká - revoluce byla v šestaosmdesátém, rok devětaosmdesátý byl důsledek. V rámci necelých šesti hodin se dílo neboří a po vzoru - pro Vachka toho blbého - Muchy vytváří enormní výtvarně-filmovou koláž, jakousi Novočeskou epopej. Protože svět, ve kterém žijeme, není jako dřív a všemu nyní musíme dávat přídomek nové, či moderní. Vachek je tím největším filmovým filosofem, který zde v Česku, či snad i v Evropě (nebo na světě) byl.

Jestliže od Snílků vyžadujete politický komentář s ohlédnutím na kritiku mladých, jednak to bude dokazovat vaši schopnost myslet naprosto prvoplánově, jednak se budete zkrátka přespřílišně mýlit. Bertolucciho film je především rozprava o naivním bohémském (a ve svém nitru) pózerském životě. Jedna z postav se ráda baví o politice, ovšem se nezajímá o zprávy ve své vlastní zemi. Další vypadá chladně a jako úplná femme-fatale, jenže ona v životě neměla jediného muže. A ten třetí je... zkrátka snílek, který zřejmě chtěl mít rád život, ale na to ho málo znal. V jádru Snílků tak autor neuvrhuje protagonisty do maoistického smýšlení jen tak, jako by mladí byli náchylní k totalitním režimům, ovšem jim možná nezbývá jiná možnost. Dojemné, svěží, citlivé.

Claire Denis má výborný cit pro vizuální estetiku a užití hudebních motivů do střihové skladby díla. Zdejšímu rozporuplnému hodnocení zde se nedivím, jedná se o věc, která si najde jen zlomek diváků, ale když dáte tomuto filosofickému scifi dílku možnost vás vtáhnout a budete se v něm topit a každý motiv si budete víc a víc užívat. Konec je pak třešničkou na dortu.

Stará dobrá pohádka až s původním grimmovským nádechem. Na první pohled budete pravděpodobně zmatení, nebudete vědět, co se vlastně děje. Ovšem postupem příběhu začínají do sebe různé dílky zapadat a začnou dávat smysl. Jen to chce více než nadprůměrnou diváckou pozornost. Valerie samotná variuje mezi pohádkou, groteskou, satirou, surrealistickým dramatem a romantickým příběhem. A je na vás, co si vlastně vyberete. ,,Běž si, Valerie, radši procvičit prstoklad měkkých stupnic."

Naprosto sebekritická výpověď o americkém rasismu. A nejen o bílých k černým, nýbrž i naopak, a že všichni ve výsledku stejně nenávidí Asiaty. Ve zjednodušeném měřítku je zde zcela přesně vyobrazená fanatická demagogie, která obstojí i proti Tomiu Okamurovi. Zcela kriticky rozebírá chápání výroků velkých černých autorit (Luthera Kinga a Malcolma X) jejich učenci. Ve výsledku jsme všichni pro okolní život nebezpeční. A může za to jen a jen naše ego.

Krásně esteticky natočená a příběhově zcela věrohodná ukázka toho, že se film z komunistické éry dá natočit jinak než ala these. Že vlastně dopad režimu na normální lidi vydá i za milion slov. Děkuji Polákům za zvyšující se kvalitu jejich produkce a za úžasný audiovizuální zážitek.

Rybanský zde ukazuje, že je opravdu nejsilnějším objevem za posledních pár let pro českou kinematografii. Mezitímco jeho dokonalé Přátelské setkání nad sportem bylo pouhým opisem reality s humornými prvky, zde už Adam jde více po příběhu a jde mu to. Fandím mu neskutečně moc v jeho další tvorbě. Jen doufám, že se filmově nezkazí. Dal bych si domácí.