NiWi

Čtvrtá a závěrečná série tak trochu ztratila kouzlo těch předchozích. Změna prostředí měla velký vliv, z mnoha důvodů ale nedokážu říct jestli spíš negativní nebo pozitivní. Tvůrci se vydávají víc než kdykoliv předtím do prozkoumávání genderových trendů, a zatímco předchozí tři série řešili více sexualitu postav, čtvrtá se zaměřuje spíše na jejich identitu. Přirozeně tak přibyly nové postavy, které mi ale nijak nepřirostly k srdci, a působí za mě značně jednotvárně a účelově. Celkově mi chybí větší nadhled, nevinné pozastavení se či pousmání nad absurditou dnešní doby. I přesto si ale show zachovala svůj typický humor a trapnou komedii, což mě těší. Stejně jako nejsou nové postavy příliš zajímavé, daleko víc se prohlubuje vztah diváka k těm starším. Hodně starších postav jako Aimee nebo Adam si projde novým vývojem, dokonce i ty méně přístupné jako Ruby či Michael, a díky tomu si k nim najdete nové sympatie, což mě velmi potěšilo. Hlavní vztah Otise a Maeve v tomto zůstává dost upozaděn a přešlapuje na místě, což je velká škoda. Po tom jak se jejich vztah vyvinul ve 3. sérii měli tvůrci zvolit jiný přístup. Ve výsledku ale působí čtvrtá série jako ta nejmíň zajímavá, a přestože si zachovává svoje pozitivní stránky díky kterým seriál diváci milují, v mnoha případech je upozaďuje a nové postavy či příběhy je nedokážou plnohodnotně nahradit. Bohužel ani finále není tak naplňující jak bych si přál. i když je poměrně emotivní. Na celkovém dojmu ze Sexuální výchovy to ale pro mě nic nemění, a pořád se jedná o jeden z nejlepších počinů Netflixu.

Třetí Poirot v podání Kennetha Branagha zkouší v rámci své série nový přístup k detektivnímu žánru. Nový případ excentrického belgického detektiva je značně ovlivněn dávkou nadpřirozena, s čímž jde ruku v ruce příklon tvůrců k hororové atmosféře až doslova jumpscarům. A přístup to není vůbec špatný, k příběhu se hodí a vše to podporuje prostředí italského sídla, které již má svoji slávu za sebou. Herecky nezklamalo i přes méně hvězdné obsazení než měly předchozí dva díly. Opakuji to již po několikáté: Branagh je zkrátka řemeslně zručný filmař, dodává filmu šmrnc, zkouší různé formy záběrů a obecně je na filmu vidět, že se ho snaží jakkoliv odlišit, aby byla detektivní žánrovka i nadále atraktivní. A i když zde i díky menšímu budgetu chybí opulentní výprava, kterou zdobily Vraždu v Orient Expresu i Smrt na Nilu, jde stále o příjemný přírůstek do série.

Blesk z čistého nebe v podobě jedinečné černé komedie protnul unylou lokální filmařinu. Vizuálně výrazná a stylová věc, která se chlubí i výraznými postavami a zajímavou retrospektivní výpravou. Všichni herci zvládají svým postavám propůjčit až téměř karikaturní nádech, který je ale dělá správně zábavnými. Filmu prospívá i nejednoznačné časové zařazení, dovoluje mu míchat retro styly s modernou a vytváří tím devadesátkový svět, ve kterém se střílí z historických kulovnic, hudba hraje z obřích rádií a policie ve Feldách loví invalidy na motorových kriplkárách. Zkrátka vysoce cool bizárek, který ale funguje přesně tam kde má, a dělá z Invalidy na poměry lokální produkce jedinečnou záležitost.

Ztracený syn filmu Neill Blomkamp se vrací a tentokrát s příběhem ze závodního okruhu. Gran Turismo je příběh podle skutečných událostí navázaný na populární závodní simulátor, a tento krok byl výbornou volbou. Hmatatelnost příběhu a vědomí že se tento příběh opravdu stal pomáhá celému filmu ve spoustě osobních a emocionálních momentů, a je nosnou berlí především skrz pomalejší první hodinku, i když není kostra příběhu nijak originální či  inovativní. Jakmile se film dostane na okruhy, jedná se o opravdu efektivní a moderní zábavu, kterou vyzdvihují momenty jako prostřihy na mechanické procesy odehrávající se v autě během závodu či povedené záběry z dronů. Každý závod stupňuje napětí, vrcholem je Nürburgring a finální Le Mans. Blomkamp je bezpochyby šikovný řemeslník, a na jeho Gran Turismo se dobře kouká. V některých momentech se mohlo víc šlápnout na plyn, přidat adrenalin nějakou perfektní hudbou. Overall se ale jedná o sympatický závodní film, která má srdíčko a motor na správném místě.

Tajná invaze se bohužel zapíše jako další MCU projekt, který sliboval něco co nedokázal naplnit. Špionážní drama mělo přinést vážnější konflikt, vynechat laciný humor a po rozmáchlých filmech příběh uzemnit a přenést více do reality. To funguje zhruba jen první dva díly, po kterých přestane jakákoliv gradace. Seriál nedokáže uspokojivě navodit ani hutnou špionážní atmosféru z všudypřítomné paranoi, ani vyškálovat měřítko globální hrozby do podoby, která by opravdu měla koule. Na to je Tajná Invaze příliš krátká, a neumí se rozhodnout mezi osobním příběhem Nicka Furyho, a oním dramatem globální úrovně. Furyho příběh zde není extra zajímavý, jeho postava je mdlá po celou stopáž, téměř se nikam neposune a prakticky ničeho pořádně nedosáhne, což zanechává trpkou pachuť. Zbylé postavy nejsou o nic míň nezajímavé. Rhodey nepřesvědčí, Emilia Clarke si opět vystačí celý seriál s jednou pózou, a největší zpestření je tak Olivia Colman. Finále je pak vyloženě odbyté až zpackané. Některé příběhově zvraty nicméně fungovaly slušně, efekty jsou na docela dobré úrovni, a poselství které seriál a některé dialogy (které mimochodem za něco přeci jen stojí) nesou se mi zamlouvalo a velmi slušně reflektuje reálný svět. Nejedná se o průser, jen o vyloženě zmařený potenciál, který potřeboval o 2-3 epizody navíc, a hlavně o trochu víc kvalitnější scénář.

Fajn nacistická žánrovka, která je po typicky po německu řemeslně vypiplaná, herecky sympatická a náznaky černé komedie poměrně nápaditá. Akční scény mají úroveň, je to správně ujeté a správně krvavé, zároveň ale chytré v neakčních pasážích.

Původní trilogie je sice extrémně amatérská, nelogická, většinově i trapná, ale alespoň první díl má něco malinko do sebe. Tohle pokračování je už jen vrchol tragédie, která nemá jediné opodstatnění. Místy se to snaží hrát na jakousi nostalgii, která ale vůbec nefunguje protože ani první Bastardi nejsou žádná kultovka, kterou by bylo záhodno si připomínat. Je to celý absolutně ponurý, šedivý, trapný, herecky mdlý až strašný, a Magnusek ukazuje téměř nulovou sebereflexi. Těžko říct, proč do tohohle někdo dal prachy, ale rozhodně si jich neváží.

Tyler Rake je zpět, aby si opět zahrál na Terminátora, přežil nemožné a u toho zlikvidoval hromadu tentokrát gruzínců. První díl měl nicméně v sobě přeci jen něco víc. Dvojka je ve všech ohledech větší, akčnější, ale ne nutně lepší. Extraction "zwickovatělo" docela brzy, a kromě akce zde není nic čeho by se divák měl chytit. Nějaké to hraní na city ok, ale vše mimo akci je vlastně nezajímavé, jediné na kom vám záleží je nakonec stejně jen Chris, což by nevadilo pokud by uprostřed toho všeho nebylo 5 dalších postav. Pořád je to kaskadérsky a akčně vypilovaná jízda, nicméně pustit si ji znovu mě asi nic nedonutí.

Po letech konečně dokoukán jeden ze seriálových fenoménů nového tisíciletí. Ztraceni i x let po své premiéře stále působí jako jeden z nejlepších mysteriózních seriálů. To, co ze začátku působí jako obyčejný survival se velmi rychle překlopí v záhadnou a poutavou cestou za objevováním ostrova. Postavy jsou klíčem celého seriálu, a jejich příběhy jsou velmi chytře provázány s hlavním dějem. Jejich minulost a nakonec i budoucnost slouží jako chytrý vypravěč, který osvětluje určité dějové situace, a dělá tak každou jednu postavu zajímavější, a zároveň méně postradatelnou. Plno plot twistů a záhad se táhne napříč několika sériemi, a i díky tomu udržuje seriál divákovu pozornost. Dech začíná seriál ztrácet v posledních dvou sériích, kdy začne být postav až přespříliš, a ztráty působí o dost míň osudově i kvůli značnému fanservisu. Poslední řada je pak nejslabší, ne díky těžko interpretovatelnému závěru, ale kvůli tomu, že se v ní vlastně až do závěrečného dílu nic zásadního nestane. Celá mytologie ostrova je vysvětlena tak napůl, a ne všechny záhady mají uspokojivé vysvětlení. I přesto lze Ztracené považovat za seriál posouvající nejen žánr, ale celou televizní tvorbu, a stojí za to mu věnovat čas, i když poslední řadě pravděpodobně budete věnovat nejméně pozornosti. Nejoblíbenější postavy: Sawyer, Juliet, Charlie, Hugo, Desmond

Vizuální orgie podruhé, snad ještě bláznivější, působivější a zábavnější než v roce 2018. Accros the Spider-Verse je víc než skvělým pokračováním, které je příběhově daleko rozmáchlejší a pouští se do míst, kde se střetává nekonečno realit a tím pádem i nekonečno různých Spider postav. A jak dokáže snímek s pavoučím multiversem pracovat je zkrátka obdivuhodné, líbivé a promyšlené. Úvodní sekvence je parádně třaskavá a energická, podpořená zběsilou, nápaditou animací, ostatně jako celý film. Jednotlivé scény jsou promyšleně vizuálně doplněné, a tvoří skvělý kontrast děje a emocí. Chytře vymyšlená ústřední dějová linka je úzce spjatá s osobním životem všech postav, které vydatně prokresluje. Vše tak působí osudověji, a sympatie i pochopení se dostaví opravdu u všech. Na snímku je sice znát, že je to první polovina celku, ale v mých očích se nejednalo o rušivý element. Menší výtky mám k finále, které tvůrci nevěděli kdy vhodně ukončit a trochu tím zabili skvělý závěrečný plot twist. Hudba mi přišla oproti prvnímu dílu taky o trochu méně výrazná, a celková stopáž by možná snesla pár minut dolů. To jsou však drobné nedostatky na kráse jednoho z nejlepších pokračování tohoto tisíciletí.