Brtniik

Ha, maníci se přestěhovali, leč "šikovní" jsou pořád stejně...

Viděl jsem to asi na třikrát. Docela rád bych si to dal jako dva filmy – jeden žertovný a druhý snově romantický atp. Jean Reno_a mohu kdykoli a v čemkoli, čili byl jsem potěšen. Za přibližně 14 dní se potkám s mořem, tož o filmu ještě podumám.

Paráda!

Neuvědomuji si, zda jsem tento film někdy v minulosti viděl. O to víc jsem byl velice překvapen, jak byl (na tu dobu, tehdejší výrazové prostředky a odstup od vzniku) vkusný. Jiná tehdejší tvorba byla snad až povinně „veselá“ (dost často až bláznivě), tento byl umírněně romantický a bez mála reálný. Mac Fič o5 nezklamal.

Vzpomínám si na ten boj s životem – docela dost dobré (jako všechny Kachyňárny), ale na pět hvězd to nevidím i když oba hráli jako o život.

Nevím, bylo-li to krátkometrážností díla, ale přišlo mi to takové nějaké přepjaté a nahozené rychlými tahy štětce... Fascinuje mne, že někdo plýtvá materiálem na látku, která by se nechala vyjádřit dvěma rozvitými větami... Navíc ilustrovat klukovo pekelné chtění, aby tata přelouskal obsah láhve tím, že si, v průběhu několika minut, zlikviduje veškeré náhradní oblečení, ukazovalo spíš na nějakou duševní poruchu než touhu po stmelené smečce... Bylo docela vtipné, jak zatrápenou láhev kapitán nacházel všude možně i nemožně, ale vtípek byl téměř přehlédnutelný... No a happyend, který pominul veškeré předešlé různice je také trochu naivní – proto to asi běželo na Déčku. Mamča, ač neměla mnoho prostoru, byla jako vždy velice přitažlivá. Několik hvězd qůli ní. Zajímavosť: Taclíkovo obytná loď kotvila v loděnici Slavoj Vyšehrad, takto nejstarší a nejváženější loděnici u nás. Pravda, spíš tam kotví plachetnice, ale z Kavek je tam málem vidět, čili asi proto ta lokace.

Jejda, tak ono to přece jen není déjà vu! Chci tím říci, že jsem to už sice viděl (budu si muset konečně zavést seznam filmů, které jsem viděl, abych se vyvaroval opětovné ztrátě času či žaludečně-psychickým obtížím), ale až do konce jsem si nemohl vzpomenout, kterak to dopadne. Věděl jsem jen, že relativně dobře. Možná si zde uříznu ostudu a doložím, jaký jsem dement, neschopný docenit hlubokomyslný záběr tohoto díla a padat do mdlob z bezmála stoického nadhledu postav. Jak jinak si vysvětlit (ne)jednání Jenovéfy, když se v bytě zjeví „kámoška“, která ji přefikla bráchu a do bytu, kde rodina neměla být, přitáhne jednoznačně podivnou existenci? Nejen, že je nevyhodila, či ještě lépe nenechala vyvést PČR, ale maníkovi ještě zapůjčila prodlužku, aby se mohl blýsknout svým uměním, které dozajisté nabutoval v nápravném zařízení... To je „nastavení druhé tváře“, či aplikace hesla „miluj bližního svého“ v praxi?! A to film nerežíroval p. Strach! Zvláštní bylo, že psif tam, než ztroskotali, jakoby vůbec nebyl (to i Simpsnovic Spasitel tedy užije víc zájmu!), abychom si pak půl filmu užili strastí opuštěného zviřátka – co tedy pro psí lidi byla dost vydatná masáž. Ostatně jen tato kohorta obyvatel ČR ví, že domácího mazlíka lze najít dle údajů na známce či čipu. Tedy jestli se to neprobíralo v nějakém nekonečném seroši na komerčních stanicích, ale to by předpokládalo, že cílová skupina diváků filmu (kromě zhora předpokládané intelektuální výbavy) je totožná s fanoušky psa Nováka. Nepřiměřeně dlouhá část filmu, který ilustruje věrnost němé tváře, mne přivedla k myšlence, jestli tvůrcové nepřišli o část materiálu pojednávající o vlastním ztroskotání, vnitřním i vnějším boji trosečníků (jistě by to bylo pošušňáníčko) a záchraně. Tato ztracená část byla nahrazená psími strastmi – čoklík včetně cvičitele má jistě menší honorář než p. Roden. Onen v kuchyni ztroskotání bráchovi popsal a bylo. Nestačila by, namísto podstatné části filmu (ne-li místo celého), scéna kdy p. Roden v zakouřené čtyřce (anebo stylově v nádražní restauraci) vypráví celý příběh (zády sedí statista, všude se válí modrý těžký kouř, kamera bloudí po policích výčepu – PP a sešlém xichtu vypravěče - jako bych to viděl!), včetně toho, jak mu k synovi druhdy pomohl brácha, dal mu ledvinu a všichni se pak vytratili z jeho života? Dost by se ušetřilo, a jelikož by to byl majsrštyk, jisto jistě by o5 dostal zahraniční angažmá... Dost mne zarazil kontrast mezi online komunikací hodné třetího tisíciletí a plavidla pana podnikatele, či co mu generovalo oběživo. Plachetnice byla pro podobný účel jednak poměrně malá, se zastaralým oplachtěním (celkově starší kousek) a zcela prostá bezpečnostní elektroniky. Takto spartánsky vybavenou lodí by nevyrazil snad ani Rudolf Krautschneider! P. Roden o5 zahrál Hlídače č.47, dívky Hybnerová a Boková byly skvělé, Eliška Křenková - luxusní mrcha. Mám pocit, že z této škatulky se dost těžko vyhrabe. Jo, abych nezapomněl. Dost nás „dojal“ závěr. Takto apatické páničky o psu ani nemluvě, abys pohledal! Pan Olmo Omerzu musel štábu velet železnou rukou (kam se hrabe p. Krejčík), když je nechal zahrát takto atypickou, protože totálně nepravděpodobnou scénu. Psí lidé chápou. Děj se vůbec pohyboval ve skocích a bez předchozího varování. Viz poslední telefonát: „Paninko, máte na letišti psa, sofort si ho vyzvedněte – je mu smutno. Ano, dopravili jsme vám ho letecky přes půl zeměkoule a dostal nějaké injekce... To neřešte, také máme doma podvraťáka, musíme si pomáhat. Tož slunce v duši, haf haf a vodítko s sebou! “. Bylo by báječné po filmu sledovat besedu s tvůrci. Zajímalo by mne, jak je možné z docela slibné látky a s balíkem oběživa vytvořit takovýto čajíček. Mohli by se vzájemně obviňovat až fackovat. Tato třešnička by byla možná zábavnější než většina filmů...

Divím se, jak jsme z toho mohli být tak na větvi. Nejde mi na rozum, že to TV zařazuje a nechápu, kdo se na to nyní dokáže dívat.

Buď jsem to už viděl, anebo to točí na jedno brdo – moderátor je ze všeho vyplesklý a pořád strká tlamu do objektivu. Objekt sám je ovšem úctyhodný, o tom žádná.

Druhdy jsem se dost motal okolo letadel, ale jsa poučen, přijde mi to dost rozvleklé. Ale chápu - je to pro amíky (byť z Kanady), takže se musí postupovat pomalu a nejlépe vše opakovat dokola. Co kdyby něco uteklo, když se zrovna kouslo do lupínku?!