Kristyn-K

Shlédla jsem první i druhou sérii a musím říct, že z mého pohledu je to jeden z nejlepších detektivních seriálů, které jsem kdy viděla. Hlavní herecká dvojice Bodnia a Helin jsou skvěle sehraní, zvlášť herecké ztvárnění Sagy Noren je vynikající. Sofia Helin hraje prakticky jen očima, neprojevuje žádné emoce, ve většině situací reaguje suše a věcně. Dále je třeba vyzdvihnout nápaditost autorů, jelikož oba případy v obou sériích jsou originální, člověk se při sledování ani chvíli nenudí, seriál prakticky nemá hluchá místa, napětí je postupně stupňováno, a co se na první pohled zdá jako jistá věc, a tedy divák si myslí, že dál nebude co řešit a že ho nic nepřekvapí, v dalším díle, minutě se vše změní. Obávala jsem se, že po první sérii nebude možné navázat jiným případem v další sérii, ale vyšetřování v druhé sérii mě naprosto vyvedlo z omylu. Hltala jsem každou vteřinu každé epizody a sledovala, jak se ze změti postav na světlo dostává pravda. Mohu jedině doporučit komukoli, kdo má rád kvalitní seriály, a nemusí to být nutně fanda detektivek.

Vydržela jsem na hodnocení až do konce seriálu. Na Gracepoint jsem se dívala hlavně proto, že jsem byla nadšená z předchozího Broadchurch. Šla jsem do toho s tím, že je to remake seriálu, ale jelikož bylo iniciováno, že diváky čeká jiný vrah, byla jsem zvědavá, jak tvůrci celou věc uchopí. Musím říct, že po prvních třech dílech jsem byla naprosto otrávená, jednalo se o kopii seriálu Broadchurch, stejné situace, doslovně stejné dialogy. Čekala jsem, že budou autoři alespoň trochu inovativnější než že vezmou stejný scénář, jen v jiném prostředí. Jediné, co se lišilo bylo, že herci byli více dramatičtější, až hysteričtí, v dialozích naopak více strojení. S obsazením jsem byla rozhodně více spokojená v Broadchurch, kromě Davida Tennanta, který je opět skvělý :) Když se konečně objevila změna oproti původní verzi, doufala jsem, že dojde k nějakému překvapivému závěru na nových skutečnostech postavených. Bohužel, tak se nestalo. Remake seriálu tedy u mě neuspěl, když bych se měla dívat na tento seriál znovu, raději bych sáhla po původní verzi.

Historky tak divoké, zvrácené a absurdní, že nezbývá nic jiného než se smát. Szifron se za tím vším ale snaží i ukázat vrtochy dnešní společnosti - korupce, politika a nicotnost člověka proti byrokratickému aparátu. Nervy mohou rupnout každému a v historkách jsou takové výbuchy zabalené do atraktivního balení. Pro mě nejlepší svatba a boj řidičů na prázdné silnici.

Teenagerovských seriálů by se našlo obrovské množství. My mad fat diary je ale v mnohém překonává. Seriál se odehrává v 90. letech, důraz je kladen na hudbu té doby, protože Rae je velký hudební fanda. Osvěžující je také herecké obsazení neokoukanými herci. Příběh je do značné míry předvídatelný, ale to mu neubírá na britském vtipu a atraktivnosti. Seriál mě chytl a nepustil do doby, dokud neskončil poslední díl. Ideální odpočinková záležitost, pokud si budete chtít zavzpomínat na vaše náctiletá léta :)

Romance budoucnosti?? Můžeme se něčeho podobného jednou dočkat? A proč ne, vždyť již dnes mnoho lidí tráví více času s počítačem než se svými přáteli. Člověk je tvor společenský, a tedy nedokáže být dlouho sám. Dokáže pocit samoty zahnat počítač? Všechny tyto otázky si klade film Ona. Pokud má počítač nerobotický hlas, myslí, má názory a pocity, lze se s ním pohádat, diskutovat, dle filmu se obejdeme bez kontaktu s dalšími lidmi a dokážeme se s počítačem přátelit nebo dokonce budovat vztah. Když se nebudeme cítit sami, budeme hledat příležitosti k seznámení? Většina filmu je vlastně one man show, Joaquin Phoenix vystřídá celou škálu emocí, dokreslenou krásnou hudbou a výborně vybraným hlasem operačního systému - Scarlett Johansson. Originální snímek plný krásných obrazů, zasazen do atraktivního prostředí odpovídající futuristickému rázu filmu. Jak to celé vlastně může skončit? Nečekaně.

Hravá, barevná, bláznivá komedie odehrávající se ve fiktivním státě Zubrowka, který chvilkami připomíná Polsko, Maďarsko, Rakousko nebo Švýcarsko. Zvlášť bych zmínila vynikajícího Ralpha Fiennese, představitele správce hotelu Gustava, který je za každé situace stylový a nenechá se vyvést z míry. Některé scény se mi zdály důvěrně známé, připomínající české klasické filmy Tajemství hradu v Karpatech nebo Adéla ještě nevečeřela. Nejlepšími scénami z filmu byla rozhodně honička za Willemem Dafoem a útěk pana Gustava z vězení. Grandhotel Budapešť splnil to, co jsme od něj očekávala, a to pobavil, obávám se pouze, že po čase zapadne mezi další shlédnuté filmy a bude mnou zapomenut.

Námět filmu byl velice dobrý, atraktivní prostředí spisovatelů beat generation a dramatická zápletka podle skutečné události. Film není špatný (rozhodně neodpovídal počtu odcházejících diváků), ale z tak atraktivního tématu se dalo určitě vytěžit více. Děj filmu plyne, ale náhle zjistíte, že se v něm jakou dobu nic moc neodehrává. Charakteristika postav není dle mého názoru dostatečně vykreslená, i když by to filmu rozhodně přidalo. Závěrečná fáze filmu měla spád a celkový dojem z filmu vylepšila. I tak jsem od toho očekávala víc. (FebioFest 2014)

Kdo někdy nechtěl být někým jiným, alespoň na chvilku. Postavy Hotelu nejsou spokojeni se svým životem nebo momentální situací a pokusí se to využít kreativním způsobem. Přes mnoho humorných, ale i vážných situací se více či méně vyrovnají s důvodem, proč se rozhodli v hotelu ubytovat. Dá se říct, že Hotel byl pro mě last minute film, když jsem chtěla něčím zajímavým vyplnit mezeru mezi projekcemi. Každopádně jsem měla šťastnou ruku. Hotel má spád, příběh je postaven na vyrovnání se hlavní hrdinky s neočekávanou situací, která narušila její poklidný a perfektní život. Na cestu přijetí si vybere neobvyklé společníky ze skupinové terapie. Alicia Vikander, představitelka Eriky, byla skvělá stejně jako v Královské aféře.(FebioFest 2014)

Byla jsem rozhodnuta jít na Volný pád hned, jak jsem viděla anotaci. Dalo by se říct, že je to obehraný námět, ale myslím, že se Stephan Lacant vypořádal s tímto tématem se ctí. Prostředí tvrdých chlapů policejního útvaru, idylické období života, Mark má zázemí, přítelkyni a potomka na cestě, ale... Mezi hlavními představiteli fungovala chemie. Rozpolcenost a vnitřní boj Marka skvěle ztvárnil Hanno Koffer, i přes veškerou snahu musel připustit, že sám se sebou bojovat nelze. Zajímavý byl i pohled na přijetí/odmítnutí menšinového člena týmu v převážně mužském policejním prostředí plném stereotypů, kdy gay přece nemůže být takový chlap jako ostatní. Spokojenost. (FebioFest2014)

Divila jsem se, že měl Daniel odvahu vpustit Marka/Ruslana do svého bytu. Nakonec z toho ale vznikla zajímavá studie vznikajícího vztahu mezi dvěma hlavními postavami. Proti klidu Danielova bytu stojí ruský Boss, hlava celého východního gangu, kterého herec skvěle ztvárnil a divák ho za to musel nesnášet. Při posledních scénách jsem jen trnula nad tím, jak to všechno skončí. Zvlášť znepokojivé bylo téma imigrantů shromážděných v jednom hotelu, kde byli odděleni od zbytku světa. Otázkou zůstává, zda je toto běžně možné a nebo zde zafungovala hodně fantazie autora a snaha přeháněním upoutat na podobnou problematiku pozornost. (FebioFest 2014)