Panacek

Herdek, sem nevěděl, že je v tomhle prašivým globalizovaným světě takhle vo držku (doslova! Clive už nikdy nebude hezkej jako dřív) jít do muzea. To tam nemůžou mít lepší ostrahu? V takovýhle ...ehm... lokaci? Supr je, že jsou tam kromě lokací i destinace. A naopak. To vysloveně zahřeje.

"Ty si chytrej kluk, ty to pochopíš". No, Rydere, to bych teda musel bejt ještě asi o fous chytřejší. Jenže to bych zase toto vypnul cca o 92 minut dřív...Jak říkala matka toho spratka: Stopaře nebrat! Druhá hvězdička za to, jak se Jimmy pěkně zastal tý otravný blondýny, kterou já bych roztrh jako hada.

No fucking comment

Už dávno (někdy po Válce barev) jsem se rozhodl nechodit do kina na české filmy, protože je to škoda peněz a hlavně času. S Pouty jsem udělal výjimku, protože mám dost rád Ondřeje Štindla a protože jsem četl spoustu nadšených ohlasů, které všechny říkaly přibližně totéž: "konečně!". Jenže v kině jsem se už asi po pěti minutách začal vrtět na židli a těšit se na konec, který měl přijít až asi za 6 hodin. Mrzí mě to, ale Pouta jsou jen jedním z chmurné řady českých filmů. Štindl napsal pouze 2 živé a věrohodně se chovající postavy : obě Tomášovy ženy (scéna, kdy to Tomáš doma schytává za nevěru, se hodně povedla), jejichž představitelky zároveň výrazně předčí ostatní herecké kolegy. Ti jsou sice neokoukaní, což český film potřebuje jak prase drbání, ale hrají své filmové role jako by to byly role divadelní (ta nesmirně srandovní narážka na Hradec Králové na ultratrapným estébáckým večírku, ta byla pro fanoušky Klicperova divadla?). Pouta mi ze všeho nejvíc připomínala příběhy majora Zemana. Kaiserův major je klon starého španěláka, táty Kaliny (ty jeho kecy o horoucím srdci a o estébácký rodině, to byla fakt prdel), spisovatel jakoby vypadl z dílů s básníkem Danešem (a německý TV štáb v jeho bytě z dílu Štvanice), na magiči má Plastiky (a že ne rovnou Mimikry?), plácá nesmysly a na sobě má vždycky rolák - hodil by se i hedvábnej šátek, smart casual českýho inťouše doby normalizace podle představ barrandovských kostymérů. Kristián Kodet hadr. Rusnák se chová jako magor, což je sice roztomilý, ale není moc jasný, co se mu stalo. Vyhoření v práci? Nebo se zamiloval do Kláry? A kdy? Když poslouchal na jiným echt dobovým magiči (ty vole, takovej měl Pavel!) odposlechy její soulože s Tomášem nebo když jí spatřil oknem mistrovny, jak si v montérkách a s šátkem na hlavě vykračuje provozem? A proč, herdek, dejchá do toho pytlíku? Jako...že je zlej jako Frank ze Sametu...nebo co? Celé je to obarvené do hněda a zaplněné všemi možnými hmotnými atributy normalizace (které Špaček často patřičně zdůrazňuje, takže kino co chvíli nostalgicky zašumí; nájezdy na Becherovku smrdí reklamou, ale třeba je to jen nešikovnost), skutečná atmosféra té doby tu ale moc není - ta je spíš v tom Zemanovi. A nebo teda tady. Film je tak strašně dlouhý taky proto, že obsahuje řadu zbytečných scén: debilní výjevy s kádrovačkou, závěrečnou jízdu sanitkou (proč? kvůli počítání vagónů?), prapodivnou lesní nakládačku. Jako třešínka je tu tisíc hustejch vulgarismů a krutejch hlášek, co nezapadnou. Jak to mají mazlíčci rádi...

Děs...a navíc je jasný, že to bude pokračovat. I s tou debilní bábou, hantecem, prima písničkou, kydama o sandiégu a zkrátka s celým tím harampádím.

Medvědi mi nastavili zrcadlo. Vidím v něm cynickou kreaturu.

Kámen mudrců je hodně povedená knížka pro lidi od 6 let. JR napsala roztomilou pohádku i napínavou detektivku v tradičním anglickém střihu, navíc tak, že je pochopitelná i pro malé děti (to není zdaleka samozřejmé ani u čistokrevných pohádek). Příběh, včetně kompletního úvodu do kouzelnického světa, se jí vešel do útlé knížky. Všechny další knihy byly o to tlustší, oč méně byly ivenční a o to méně invenční, oč byl humbuk okolo větší. Někdy v půlce se do věci vložili zlatokopové z Továrny na sny, protože nešlo přehlédnout, že se dolary jen pohrnou. Protože ale 6.díl nedává smysl bez předchozích pěti, musí se jednat v podstatě o seriál. Protože se jedná o seriál, musí v něm hrát titíž herci a protože nemohou filmařům příliš zestárnout pod rukama, musí se točit ostošest. A jelikož v Hollywoodu (nebo kde) chtěli prachy rychle, začali točit v době, kdy některé knihy nebyly ještě napsány. To jistě zpětně tlačilo na JR, která musela psát ve dne v noci a na škrtání nebylo kdy. Knihy jsou čím dál tlustší, času čím dál míň, herci pod psa (něco tak prkenýho a necharizmatickýho, jako Radcliffe, se jen tak nevidí, ale kdo to měl před 10 lety tušit?)...a tohle je výsledek.

Kdybych nezažil reálný socialismus a bratrství se SSSR, kdybych nevyslechl miriády budovatelských písní a neměl plný zuby dělnický třídy, kdybych zkrátka vyrůstal v tomhle nablblým kapitalismu vláčen neviditelnou rukou, tak bych se na to asi koukal s větším porozuměním. Takhle jsem to dokoukal jen ze zvědavosti, jestli se to náhodou nezvedne. A nezvedlo..

Story začíná pěkně zostra: Salieri se nenechá uchlácholit ani svým oblíbeným tiramisu a řízne se v návalu výčitek svědomí nožem na dorty do ohryzku. Je v koši odnesen do blázince, kde se setká s knězem, který má doma na CD z vážné hudby jen Malou noční hudbu. To starému Salierimu otevře stavidlo vzpomínek. Už první setkání hlavních hrdinů napovídalo, že to nemůže dopadnout dobře. Zatímco průměrný dělník hudby Salieri krade solnohradskému arcibiskupovi bonbóny, lehkomyslný génius v téže místnosti ocucává prsy frivolní dívenky a volá "eat my shit!". Samozřejmě pozpátku, jak je jeho zvykem. Jak běží čas, mění žárlivost Salieriho v démona, který navštěvuje Wolfiho převlečen za noční můru a neštítí se dokonce ani odmítnout sex jeho manželce. Není divu, že uštvaný japí, kterého postupně přechází chechot, nakonec v horečkách umírá a je nevděčnými Vídeňáky pohozen do neoznačeného hrobu. Předtím stačí ještě napsat Operu oper, kde si (symbolicky) vyrovná účty s krutým otcem. Forman a jeho štáb od začátku tvrdě útočí na Oscary, využívajíce snad všechna k tomu určená klišé, Amíci hrají v barokních krojích od Pištěka jak o život. Mají to, pravda, trochu ulehčeno tím, že Vídeň konce 18.století byla obydlena samými pitomci, pravděpodobně levobočky zdegenerovaného císaře. Nechybí ani humor k popukání, třeba když se Wolfiho landlady kácí s očima obrácenýma v sloup (klasická etuda ze základky) k nohám emperora. Ou majgád...oblíbená Formanova konfrontace výjimečného jedince s prostředností? Snad, je ale otázka, jestli byl Salieri ve své době průměrnějším umělcem, než Forman o 200 let později. Do odpadu ale tohle dílo nepatří, protože, řečeno slovy zdejší komunity: "tenhle film má nejlepší soundtrack všech dob!"

U ďasa, kdo vymyslel, že je potřeba každou slušnou knížku p(r)odat ve zmršený formě polopatě lidem v multiplexech!? Taky mě dost silně irituje tenhle novej trend (anno 2001), kdy se očekává, že lidi nechaj v kině tisíce, protože 1 film ze 3 (prsteny) nebo 9 (Potter) nedává sám o sobě špetku smyslu. Ale vlastně...ať si každej dělá co chce, ať si každej, dřív než vezme desetičlennou rodinu do kina např. na Návrat krále, někde zjistí, kolik filmů musí vidět před tím, aby nebyl úplně mimo. Ne?