DiDu

Nikdy jsem neviděla něco tak dojemného jako je Navillera. Filmů o opravdových starých lidech je málo a dotýkají se mě už od dětství, kdy mě zasáhl film Na Zlatém jezeře. Připadá mi, že mladí tvůrci skutečně o stáří točit filmy až tak úplně nemohou. Navillera je mírně idealistický pohled na velké složitosti a skvělým až geniálním způsobem kombinuje pohled na tématiku uskutečnění životních snů z různých úhlů různých osobností. Seriál je také velmi krásně natočený, kamera, osvětlení, střih, zápletka s baletem jako nosičem krásy zcela záměrně válcuje krutou realitu, které bychom se mohli v takovém námětu dočkat. Tvůrci sebevědomě, až do samého konce, se vyhýbají patosu a citovému vydírání diváka, což mě naprosto ohromilo. Ano, herecké výkony staříka i mladíka a všech ostatních postav jsou uchvacujícím způsobem přirozené a lze se s nimi ztotožnit. Jde o působivé dílo, které mě obohatilo. In-hwan Park je ve své obtížné roli obdivuhodný a vidím ho opravdu tančit, navzdory tomu si vůbec nedokážu představit, jak náročné pro něho muselo natáčení být. Song Kang si mě definitivně po Navilleře objednal na svůj seznam dvaceti dvou milionů fanoušků, kteří netrpělivě čekají na jeho další seriál, ať v něm bude hrát cokoliv. A nakonec Navillera u mě upozornila i na množství dalších korejských filmových hvězd, které začínám poznávat v dalších seriálech.

Dobré to bylo. Kouzla a tak, jemně dávkovaný humor, velká láska až za hrob, ty city zase dávkovali lopatou, promyšlený magnetický scénář a nádherné kostýmy. Seriál ve mně vzbudil zájem o korejskou kinematografii.

Předně, seriál je pro evropana jako opravdu z jiného světa. Jednoduše korejci jsou jiní. Děj je vtipně založen na řadě nedorozumění a scénář počítá s tím, že divák si mylně zápletku vyloží na základě omezených informací. Také střídá žánry, což je trochu matoucí, ale jinak se drží svého výchozího záměru až do konce. Diskutabilní konec by si asi zasloužil lepší vysvětlení, které bude pro Evropana a určitě i Američana akceptovatelnější a ne tak krutý a hloupý. Pozor SPOILER Korejský systém hierarchie dle věku dal patrně vzniknout závěrečnému řešení. Protože věkový rozdíl milenců by byl jen těžko v korejské společnosti přijat, obzvláště pokud jde o nedospělého (a já jsem s ním měla také problém), nechali tvůrci hlavní hrdiny zestárnout o pět let, než mohli být opět spolu. Nedorozumění krutě způsobila sobecká matka, Jun se vrací na scénu, aniž by pravděpodobně věděl, že byl přáteli považován za mrtvého.

No já fakt nevím, ale asi jsem to nepochopila. Rukopis Netflixu je v tomto filmu fakt otravný. Napětí se tu buduje primitivními nástroji, některé scény jsou naprosto nekoukatelné a zbytečně nechutné, logiku jsem často postrádala, takže jsem byla hodně zmatená, chování postav je na hranici debility, i když mi občas přišlo, že někteří lidi by se tak vážně chovali. Taky si neodpustili mentorování, sypání popelu na hlavu a rasismus. Jo a taky to bylo strašně nudné. Všichni herci oškliví, Julia obzvláště. Ten konec se už nedal vůbec vydržet, bože, byla jsem statečná, že jsem to dívala.

Ztracený čas. Film se mi nelíbil, neměla jsem ho vůbec vidět. Dopadlo to tak, k čemu to celou dobu hloupě směřovalo, takže žádné překvapení a jen samé utrpení. Chápu, s jakým záměrem film asi vznikl, a vlastně bych v tom shledala i jakousi kvalitu, ale já jsem přece jen divák, který aby se pobavil, tak se musí s nějakou postavou ztotožnit, a to se nestalo. Počáteční zajímavý potenciál scénáře byl od poloviny promrhán a zapomeňme.

Nekecám, já jsem to dokoukala na desetkrát, protože jsem nechtěla, aby mi to strašilo v seznamu rozdívaných filmů. Věřím, že kniha byla pro některé lidi zajímavá a tuším, že do filmu se jí vlezla tak čtvrtina. Taky přesně chápu, co nám chtěla sdělit. Ale opravdu nejsem cílovka. Vy, co máte v hlavě trochu pořádek, film, pro všechno na světě (!), vynechejte. Je to naprostá nuda a Julia Roberts na pár facek.

No, já nevím. Nelíbí se mi, když "vyléčení" alkoholici jsou vydáváni za hrdiny. Oni se jasně tak cítí, ovšem jsou to jen abstinující alkoholici. Vyléčit se musí rodina, která po alkoholikovi zůstane zdevastovaná léta. Ve filmu zcela tento širší pohled chybí.

Ale jo, zápletka může být jakákoliv a lidi se v ní taky mohou chovat jakkoliv divně, protože na světě se může stát cokoliv a já se ráda pobavím, ale ostatní věci prostě musí přirozeně sedět, aby se na to dalo koukat. Takže při závodě plachetnic by fakt plachetnice měly plachtit a při dortové bitvě ve slow motion by měly lítat opravdové dorty a rozpleskávat se o nic netušící obličeje nebo by ti lidi měli uhýbat.

Baštím všechny filmy s anděly, tak jsem chtěla vidět i tento. Ale ouha. Všechno fajn, herci skvělí, režie snaživá, hudba zvonivá, ale ten scénář...? Aha on to napsal Viewegh. Jeho kulhavý styl vyprávění se mi prostě nelíbí.

Je to romantická komedie, která humor skvěle a přesně dávkuje v okamžiku, kdy by scéna mohla přejít do patosu či kýče. Film se tak trochu ironicky posmívá Italům, respektive jejich temperamentu a způsobům vyjadřování, postavy jsou nesmírně zábavné, a směřuje svižně k harmonickému finále. Pan Martini Vincenta Riotty je best postava a vyvažuje veškeré poťouchlíky, které nám příběh servíruje. Lindsey Duncan a Diane Lane jsou nádherné, obzvláště postava Lindsey je kouzelná. Film patří do mé top trojky romantických komedií společně s Francouzský polibek (1995) a Dopisy pro Julii (2010). Cestuje se tam a buduje ze starého něco nové.