Ronkar

VZDUCH: Korra je jiná než příběh Aanga a to hodně. Nejednoho fanouška původního avatara to může vykolejit. Osobně oceňuji odvahu tvůrců, že zbytečně neopakují již viděné a zkusili odlišný přístup. Dětské protagonisty vystřídali teenegeři, přírodu a mystické učení stemapunkové město a více akce. Celý příběh je přitom postaven na odkazu hrdinů z původního seriálu a je tu mnoho narážek i přímých linek s Aangovým příběhem. Dočkáme se nějaké té retrospektivy starých hrdinů, seznámíme se se synem Aanga i dcerou Toph. Ale už před sebou nemáme toho veselého mnižského kluka, který je pod tíhou okolností nucen dospět dřív, než by si přál. Kluka, který čelí osudovosti v tak epické rovině, že by strčil do kapsy i leckterý hollywoodský blockbuster. Tentokrát tu máme horkokrevnou, drzou holku, která sice zvládá fyzickou stránku elementů, ale uchází jí duchovní rozměr učení, což se možná projevuje i tím, že nedokáže pojmout ovládání elementu vzduchu. Potud dobré. Jenže příběh Korry postrádá Aangovu hravost a nadsázku, která je pro podobné vyprávění nutnější, než by se zdálo. A vlastně není a ani nemůže být tak sympatická jako ten plešatý klučina, který každému přirostl k srdci. Méně episod má za následek, že děj spěchá kupředu a jde víc po povrchu. Dialogy jsou místy nezáživné a stereotipní, stejně jako milostný trojúhleník, který se tu tvoří příliš rychle a hekticky. K silnějším stránkám: Animace je realističtější, dospělejší a vypadá skvěle. Efekty, roztřesená a kroužící kamera při bitkách je paradní a v doprovodu dynamické hudby tvoří z akce pastvu pro oči. Hudba je opět bravůrní od první minuty! Nejednou povyšuje scény o celý řád nahoru a dokáže ždímat správné emoce. Kouzlo mytologického světa je sice tak trochu pryč, ale děj nabízí zajímavé sociální téma konfliktu mezi vládci a nevládci, a pozadu není ani záporák v podobě tajemného a charismatického Amona. Ten se stává opravdu nebezpečným protivníkem a Korra velmi brzy dostává řádně nakopáno. Poselství 1. knihy je jasné: seznámení s charaktery, světem, představení nových konfliktů. Jako celek funguje první kniha dobře a závěrečné díly zachraňují poněkud rozpačitý začátek. Finále sice dobře story uzavírá, nicméně mi nevhovuje v rámci narace, protože zkušenost, že za chyby se platí tu podezřele přestává platit. A to je zvláštní. Ani většina postav mě nijak zvlášť nezaujala. Korra má potenciál, Tenzin a Lin jsou ok, ale pubertální svadra je nezajímavá a zbytek postav nemá místo. /70%/

Nádherné pohádkové dobrodružství! Avatar má silný obsah a na infaltiní podívanou i zajímavý myšlenkový přesah (zenová moudra starších, guru, který učí hrdinu otevřít si čakry, plno vizí, snů, koncept reinkarnace a mnoho dalšího, co nebývá v rovině pohádky tak časté). Animace je velmi pěkná a postavy sympatické, ačkoli jsem si k nim musel pár dílů hledat cestu. Když jsem však lépe chápal jejich minulost, motivace i rostoucí vztahy, zamiloval jsem si všechny. Zdejší svět se díl po dílu rozšiřuje, mytologie komplikuje, stejně jako vztahy mezi aktéry. Bílou a černou nahrazuje více šedé, než bych od příběhu čekal. Je tu spoustu situačního i hláškovacího humoru, peckovní akce, epické efektivní souboje. Celkový nápad s ovládáním živlů mi přišel zajímavý a bylo skvělé, že schopnosti hrdinů stoupaly společně s jejich životními žkušenostmi. Soundtrack je jedním slovem skvělý a svou kvalitou mě překvapoval od začátku až do konce! Ty tři knihy mi ve výsledku utekly hrozně rychle. Možná až moc. Ano, tu a tam se najde slabější episoda, ale celkově příběh nikdy neztratí tempo a hlavně pořád baví. To co na začátku působí jako přízemní jednoduchá pohádka se rozroste do obrovských rozměrů a ta osudovost a epičnost (klidně srovnatelné s příběh Luka ze Star Wars) je z toho neuvěřitelně cítit.Aang, který je nucen pod tíhou okolností dospět dřív, než by sám chtěl prostě přiroste divákovi k srdci stejně jako zbytek jeho party: laskává Katara, tvrďácká Toph i hláškující Sokka. Sourozenci království ohně, kteří stojí na opačných barikádách, pak přihrávají důležité rodinné motivy. Rozpolcený Zuko, agresivní Azula a moudrý strýc Iroh. Všichni zapadají do děje a oživují ho správným způsobem. Postavy prochází vyprávěním, kde není nouze o zvraty, bolestivé pády, i epická vítezství. Nejednou dostávají pořádně na zadek a musí se vyhrabat na nohy zase o něco moudřejší, silnější a odhodlanější. A o tom je celý avatar - o cestě za poznáním sebe sama, o učení se z životních chyb/úspěchů, proher/výher. To co seriál předvádí v závěrečném konfliktu je přehlídka toho nejepičtějšího, co jsem kdy v anime viděl. Funguje to po všech stránkách, protože cesta k němu je zamotaná a trnitá. Emoce se tu ždímají na plné obrátky a funguje to skvěle! /Lehký spoiler/: Moc se mi líbilo, že narozdíl od jiných příběhů Aang coby duchovní klučina vychovaný mnichy má dilema, protože i když chce ukončit válku, nechce nikoho zabít. Ani Ozaije, Pána ohně, s nímž se však střetnou musí. Chytře napsané, dobré poselství. /Konec spoileru/ Jeden z nejlepších animovaných seriálů, jaké jsem viděl. Hodně jsem se u něj nasmál, držel hrdinům palce, když šlo do tuhého. Má to prostě vše, co od fantasy pohádkového dobrodružství člověk očekává. Těším se na příběh Korry.

Výborná herečka v hl. roli, netradiční story a neuvěřitelně slibný začátek. Bohužel se to i přes pár episod neudrží kvalitu a závěr mě vyloženě zklamal. Přesto hodnotím vysoko. OA je hodně zajímavá záležitost a já jsem rád, že i vznikají i tyhle podivnosti.

V roce výroby šlo o prvotřídní animaci, která v podstatě neměla obdoby. Dnes už to vypadá směšně (postavy), ale dodnes si pamatuji, že v kině to byl super zážitek. Je to plné mnoha vizuálních nápadů, technických vychytávek i zajímavých scenérií. Místy je to opravdu krásné. Stárne na tom především poněkud toporná animace charakterů, kde už míra detailů na dnešní poměry malá. Ale tak už je to s CGI vývojem. Příběh je slabší a plný klišé, ale jako milovník postapo příběhů beru final fantasy jako takovou fajn pohádkovou sci-fi a dost mě mrzí, že to byl propadák, který nadlouho zbrzdil vývoj obdobných filmečků. Beowulf to pak zabil úplně.

Mutace sem, mutace tam... Ale jako jo, je to zajímavé, ale pro mě spíš jen lehce nad průměrem. K čemu to přirovnat? Napadá mě Koule a Piknik u cesty. Problém tohoto filmu není ani tak děj (i ten má však dost rezerv) jako spíš režie. Ta je totiž i přes vizuální zvláštnosti (hodně se tu hraje se světlem) spíš průměrná. Garlandovi se nedaří vytvořit dostatečně silné tajemno kolem celé Oblasti X, šroubovat napětí, zvědavost, zajímavě nasnímat akční pasáže (je jich tu jak šafránu, ale to není výtka), a vytvořit napojení na charaktery (to je výtka!). Natálce to jako vojandě-bioložce sluší a hraje dobře (upřímně, bez ní by šlo hodnocení ještě níž), ale osazenstvo kolem ní je nezajímavé a nudné. A tak je divák lehce uondán tripem, kde se tu a tam něco zvláštního stane, a kde ho zajímá pointa. Navíc je Anihilace v mnoha směrech moc doslovná, díky čemuž se ztrácí takové to podumání po titulcích. Snovější, psychologičtější a vlastně i ujetější (zdrogované) pojetí by Anihilaci slušelo víc. Film je neurčitý tam, kde je určitost na místě a konkrétní tam, kde by si mohl divák příjemně zadumat nad smyslem života a… bla bla. Ve výsledku je tak obsah překvapivě prázdný. Místy slabší triky odpouštím, protože je tu dostatek kreativní práce, ale stejně bych toho chtěl vidět z Oblasti X mnohem víc. Hudba je místy ok, místy se mi zdála mimo. Přiznám se, že nebýt toho atmosférického finále, asi by to šlo do kytek. Není moc nad čím dumat. Zhlédnutí nelituji, ale nadměrnou chválou bych šetřil.

Klasika, která nestárne. Sedm je spolu s Mlčením jehňátek nejlepším psychothrillerem 90. let. Fincherova depresivní jízda s vynikajícím castingem má všechny myslitelné kvality: vynikající scénář, perfektní kameru, temnou atmosféru par excellence, brutální výjevy zločinů a zvraty, které nejednoho diváka pošlou do kolen. Duo hrdinů i záporák herecky bezchybní. Prostě pecka!

Je to béčko, ale slušné. I když je s Fincherovým Sedm podobnost nabíledni, přece jen je scénář dostatečně odlišný, aby mohl fungovat jako samostatný film. Labert je ok, scénář vcelku funguje, napětí si několikrát také divák užije. Resurraction nakonec padá do průměru především po řemeslné stránce. Kamera i střih je špatný, atmosféra nefunguje a backstory padoucha by si také zasloužila víc místa. Tam kde by si jiný režisér dal na čas s budování napětí a syrovosti, zde se běží kupředu od zvratu ke zvratu tak rychle, že je to ve výsledku ku škodě. Film nenudí, ale ani nezanechá výrazný dojem, což je škoda, protože tomu ději by áčkové provedení určitě slušelo.

Pozůstalí mě překvapili tím nejkrásnějším a současně nejděsivějším způsobem. Aby si je divák užil, musí si uvědomit, že nejde o dobrodružnou story, kde postavy pátrají po tajemných odpovědích (ala Lost). Je to sonda do nejtemnějších zákoutí lidské mysli na pozadí mysteriózní zápletky, kde je výhrou nezešílet, neztratit naději a nezničit to, co milujeme. Řemeslný skvost a námět, který působí v TV trochu jako zjevení. Richterova hudba je tu naprosto dokonolá a síla emocí tak tíživá a beznadějná, že mi seriál několikrát nekompromisní zadupal srdce do země... Uf. Tvrdá emocionální jízda, kde jsem si přes zprvu nevyjasněné motivy postav nakonec oblíbil všechny aktéry. Mazec!

Nepatřím mezi ti, kteří považují 2. sérii za lepší než tu původní. Plusy jsou bezpochyby: 1. nové zajímavé prostředí 2. nové fungující charaktery 3. celkový posun některých postav vpřed (především Theroux, Brenneman a Tyler) 4. lepší start i fungující skládačka, která do sebe ve finále velmi dobře zapadne. Téměř všechny otazníky se vysvětlí. JENŽE... ubylo tíživé depresivní atmosféry. Sice je stále přítomná, ale konflikty, kterými zde postavy prochází, na mě nepůsobily (vyjma Therouxe) tak zajímavě a syrově jako v 1. sérii. Pokud mě tríznívé osudy Kevina, Nory, Jill, Matt i Laurie v 1. sérii emočně rozdrtily a nekompromisně zašlapaly do země... pokračování se podařilo ve mě vyvolat hlubší emoce max. jednou. A to je škoda, pro mě totiž právě v tom tkvěla kvalita příběhu - fungujících emocích a motivech hrdinů. Nejsem si jistý, čím to je. Mám pocit, že i když scénář šlape dobře, charakter arch některých aktérů funkční není, nebo mu není věnováno dost místa. Nora mi kupříkladu v 1. sérii připadala jako nejsilnější článek hned po Kevinovi. I zde je herečka vynikající, ale její postava se nikam neposune, neudělá nic zajímavého. A neplatí to jen pro ni. Nevím, možná se mi způsob vyprávění okoukal, možná mi nová nálada příběhu nepřijde tak zajímavá. Přesto je to stále silně nadprůměrné, finále bylo skvělé a jsem zvědavý na 3. sérii. Ale chci víc Richtera a víc drsnějších momentů, při kterých si postavy sahají na dno - v opačném případě to na mě nebude fungovat.

Dost lidí si tu stěžuje, že je to depresivní/nesmyslné/nudné... a dává 1 hvězdu/odpad. WTF? To se dá přirovnat k člověku, který nesnáší sport, jde na utkání a pak brblá, že ztratil několik hodin života. The Leftovers nejenže smysl mají, ale dají se chápat velmi dobře, jen si divák musí uvědomit na jakej žánr čumí. Tohle není akční show, kde postavy pátrají po tajemných odpovědích (ala Lost). Jmenuje se to "Pozůstalí", podle lidí, kteří se nejsou schopni vyrovnat se ztrátou a vlastním selháním. Jde o sondu do nejtemějších zákoutí ztrýzněných myslí a srdcí. I kdyby člověka nudil obsah, nedá se tomu upřít výborná režie, střih a věsměs kvalitní herci. Hudba Richtera k melancholickému tématu sedí bezvadně. Scénáře jsou zajímavě vypointované a celkově to velmi silně brnká na emoční strunu. Postavy mají zajímavé backstory a především se jejich charakter arch vyvýjí napříč celým dějem. Kevin je sympaťák, osud jeho ženy pobouří vaši fantazii a jeho teen-dcera si vás nakonec také získá. Nora je pak TOP postavou celé sérii (potlesk Carrie Coona za její výkon). Je to: atmosférické, tragické, provokativní, znepokojivé, dechberoucí, krásné i smutné. Není to: akční, povrchní, veselé, racionální, na odreagování.