RedAK

Ačkoliv dle infantilního písemného projevu některých zdejších studovaných horníků usuzuji, že věkový průměr osazenstva této databáze se pohybuje někde kolem plus minus osmi let, tak jsem relativně překvapen, kolik uživatelů dokázalo lingvisticko-informačně-metaanalytickými komentáři typu "úlet jak sviň :D" vytříbeně docenit specifikum zašlých časů. Já bych měl samozřejmě držet hubu a šoupat kozama, poněvadž v osmdesátkách jsem ještě brázdil lagunu ve fotrových koulích a společně s potenciálními právníky, lékaři a kandidáty věd jsem sveřepě krauloval ke světlu na konci močové trubice, abych to nakonec vyhrál a mohl ze mě vyrůst takový genetický výmrdek s podezřelými záhyby v oblasti třetí brady. Takže jsem tak úplně nezažil ta klasická akční béčka typická právě pro osmdesátá léta, na druhou stranu toho opravdu nelituji, mně bohatě stačily devadesátky, které byly stejně prakticky za rohem a i když možná opustily od laser-raptorů a nacistických Vikingů, stále jsem musel na naší dvoutunové CRT Thomsonce tolerovat všechny ty nepřemožitelné badass borečky jako Herkulese, Xenu, Buffy, Strážce vesmíru, Pokémony, Digimony, Málomoney, Semira Gerkhana, Honzu Rosáka, nebo Inspektora Papámkočku, kterého jsem si teď vymyslel, ale zní to natolik debilně, že by se to tenkrát určitě uchytilo. Level bizarnosti se posunul možná trošku do strany, ale šablona zůstala takřka identická, nesmrtelní hrdinové stále sázeli hlášky vystřižené jak z leporela pro mentálně postižené a náznak logiky by v příběhu nenašel ani pošťák Ondra, jenže my to stejně zapáleně žrali a nenechali si ujít ani dvousetpatnáctou reprízu osmapadesátého dílu Wolker, Texas Ranger, a ještě jsme si večer stihli podle rad ptáka Loskutáka uplést z pár PET láhví nějaký ten hezký svetr. Sandberg se s tím popral moc hezky a v rámci fanouškovského projektu se docela vytáhl, přesto tam tu pátou nedám. S ní počkám ještě čtyřicet let, až se vynoří nějaký zapálený fanda do dob za kruté Škromachojc nadvlády, na Kickstarteru vyžebrá dostatečné množství rublů a pak natočí svěží retroparodii na časy, kdy jsme v kinematografii používali takové bizarní nesmysly, jako je třeba Zdeněk Troška. Bude legrace!

Znáte tu situaci, když jdete večer sami do baru, protože vaši přátelé mají důležitější věci na práci, jako třeba vás ignorovat, vy zaplatíte tři kila vstup, poněvadž dneska tam má být DJ Kruťas, největší mixovací star ze Smíchovského nádraží, o jehož existenci doposud nevěděla ani jeho matka, která ho tenkrát omylem porodila při sraní, pak se snažíte prodrat skrz hromadu vožralých prasat k baru, ale zastaví vás nějaký vymaštěný fitkomagor non plus ultra, že dýcháte v jiném tempu, než by se mu líbilo, přitom se chce jen frustrovaně na někom vymlátit, protože si nezašukal už měsíc a semeno mu cáká i z očí, naštěstí přiběhne další holá dutá lebka a odtáhne ho, čili se konečně domrdáte k tomu přijebanýmu baru, tam budete půl hodiny mávat dvoukilem na přiteplenýho barmana s mejkapem na držce, jenž bude obsluhovat výhradně nezletilé šestnáctníky, po pochválení očních stínů vám konečně donese to teplý banánový daiquiri za stopade, které budete smutně usrkávat u hajzlů a sledovat veškerou tu bavící se omladinu, která neví co jsou to povinnosti, zodpovědnost, nebo vyrážka na koulích, takže to má všechno v patě, pak konečně spatříte krásnou ženskou, přesně váš typ, živá a plně při vědomí, takže na ni upřete zrak a budete si plánovat, čím byste ji mohli oslovit, jenže se k ní v okamžiku přisere kripl v růžovým tričku se symetricky nagelovaným přelivem, perfektně tvarovanou peněženkou a přezkou s diamantama a začne jí tvrdit, že napsal scénář k několika dílům Comebacku, což je strašná sračka, pomyslíte si, přitom jste tomu dali čtyři hvězdy, a pak jen ve výrazovém koktejlu zlosti, nenávisti a zmatení sledujete, jak s ní konejšivě odchází, takže odložíte to odporný pití, půjdete ven a nakonec si ho s pláčem vyhoníte na parkovišti? Znáte to? No, tak já ano, proto jsem včera místo Ištvova tradičně debilního večera zvolil moudřejší možnost, tedy podívat se na tento film, která, jak se záhy ukázalo, byla vlastně spíš totálně na piču, takže měla k moudrosti stejně daleko asi jako Mojmír k druhému IQ bodu, protože sledovat hodinu a půl, jak svraštělý Árný žvatlá pičoviny a jeho cérenda pomalu plesniví, opravdu není nic pro mě. To bych pro příště raději dvě hodiny poslouchal, jak osmdesátiletý koktavý slepec s alzheimerem předčítá licenční podmínky k Windowsům.

Když se tak zpětně ohlédnu po svých komentářích a v některých případech zanalyzuji jejich až nelidskou délku, napadá mě jediná otázka - čte ty moje hovna vůbec někdo až do konce? Nebo si tady můžu beztrestně plácat kdejaký píčoviny? To se sice asi jen tak nedozvím, ovšem na druhou stranu, proč bych si nemohl komentář proložit třeba receptem na gulášovou bábovku dle Ládi Hrušky? Vždyť je to nakonec stejně všem u prdele, co si tu jeden mentál osaměle blábolí, takže proč ne. Do středně velké misky vložíme dva kilogramy krájené cibule, jeden pytlík gumových medvídků, čtyři vajíčka, vše podlijeme kapkou nitrobenzenu a obsah misky pořádně promícháme záchodovou štětkou. Jak již můžete odtušit z mého hodnocení, nedopadlo to úplně podle mých představ. Trošku mne mrzí, že se můj oblíbený modrooký blondýn upsal takové nevýrazné slátanině bez ladu a skladu. Misku s řádně promíchanou směsí vložíme na parapet za okno a necháme 30 - 40 minut volně ležet, protože proč ne a mezitím se můžeme jít třeba podřezat. Ovšem není to problém jenom pana Ewana, to rozhodně ne, svůj dokonalý herecký um této nevydařené taškařici propůjčil například i Johnny Depp, což od takového velikána rozhodně zamrzí. Po čtyřiceti minutách necháme mírně podusit manželku a poté bábovku jemně dochutíme tabákem. Komediální vložka není ani zdaleka tak grandiózní, jak se nám snaží šibalsky naznačit samotný název filmu, ba naopak nefunguje prakticky v žádném ohledu a pokud už ze sebe vyloudíte nějaký menší úsměv, bude to v podstatě spíše z lítosti. Do misky následně nasereme a vršek ozdobíme pažitkou. Jednoduše řečeno, film mě výrazně zklamal, a to i navzdory excelentnímu hereckému obsazení, které zkrátka ne vždy musí znamenat kvalitu. K hotovému jídlu podáváme okenu, nebo jiný vychlazený nápoj.

Předem chci upozornit, že než abych se dobrovolně díval na nějaký film, ve kterém figuruje kdokoliv z obskurního ansámblu homokládského Tvajlajtu, tak bych raději holýma rukama odrodil mládě mrože. Nicméně jakmile jsem se dozvěděl, že film je o parkouru, tak si moji pozornost získal, neboť já mám pohyb tuze rád, zejména pokud se ho nemusím účastnit a mohu si ho dopřát s miskou mastných česnekových brambůrek z pohodlí své propocené postele. Nebudu lhát, páč pokud jsem se zrovna nebrodil patetickým, nudným a předvídatelným balastem, tak jsem se u akčních sekvencí docela obstojně bavil. Zejména mě pobavila scéna, v níž se onen vlhký sen každé zdravě heterosexuální ženy do deseti let snaží vymámit info z nějakého vietnamského prodavače kočičích párků, který však jeho hysterické žádosti nakrásně ignoruje, proto se Tejlor vůbec s ničím nemaže a na důkaz toho, že to myslí vážně, střelí do televizoru! Upřímně, mně nějaký šílenec zabít televizi, tak vyklopím všechny nepřátelské polohy, včetně poloh svých a mých děvčat, protože příště by to mohl odnést třeba mixér a to už bych se strachem skutečně posral! Je to neuvěřitelné, ale ten herecky toporný připálený manekýn, z jehož pubického ochlupení by si nejedna nezletilá školačka vášnivě upletla permanentní paruku, se mi vůbec odporně nehnusil. A za plus považuji také fakt, že film měl jenom únosnou hodinku a půl, čili jsem nemusel příliš dlouho snášet ten jeho těžce svůdný pohled, poněvadž ke konci jsem se stával obětí nevysvětlitelných tužeb ho namočit do vazelíny a zasunout si ho do rekta až po paty. Čtyři rozhodně nedám, abych si zachoval nějakou tu imaginární důstojnost, ovšem i přesto to mohu jako nenáročnou akční sračku vřele doporučit.

Mno, už jsem nevěřil, že by mě od té doby, co jsem přišel o panictví, mohla zase někdy tak skvěle pobavit gumová ovce. Nicméně rok se s rokem sešel a já se zase kajícně chichotal tomu, jak mně ta vlnitá koule dělá dobře. Seriálem jsem bohužel nepolíben a upřímně se stydím, že jsem jakožto nejuznávanější český recenzent, za kterým si lidé chodí pro rady, který že lubrikant nejlépe zchladí jejich opruzený anál, neměl o této vtipné, vymazlené parádičce ani potuchy. Z části mě však může omluvit fakt, že mé perverzní apetence odjakživa tíhly především k čivavám a jiným drobným, veskrze štěkajícím předmětům. Nakonec však ani mně, stejně jako dýdžejovi komárovi, zvědavost nedala, nedala mi ani stará, protože není doma a neexistuje, piča jedna, a v samém závěru mi nedal ani pošťák socnu, takže jsem místo ladného vyžahnutí jakostního krabičáku a poblití se v nádražní putyce záporné cenové kategorie strávil dopoledne s ovečkou Shaun a mocinky se mi to líbilo. Dokonce jsem měl na konci o ty roztomile vymodelované mobilní vagíny i strach a přál tomu zkurvenému deratizátorovi, aby mu konečně někdo nachcal do huby! Mno, a to bude asi všechno. Doufám, že to tady nebudou číst žádné děti, protože samotného mě po zpětném zhodnocení udivuje, jak jsem do komentáře k animované pohádce dokázal nacpat opruzené prdele, zprzněné psy a pissing. Jak?!

Na začátku všeho byla neukojená kunda kypré domácí puťky, která si naposledy zašukala někdy v devadesátým, kdy ji na koleji krátce obhospodařil neznámý matfyzák po cisterně vodky. Říkali jí Erika. Erika von DePiča. A protože Erika vážila zhruba tolik co dvě Haliny a mrtvola hrocha, a nikdo ji nechtěl píchat ani loveckým nožem, rozhodla se svoje vysněné mrdačky převést na papír, leč naprosto opominula jakékoliv racionální řešení, třeba sebevraždu. A tak vznikl světový bestseller Padesát odstínů šedi, který fanatické členky kultu červené knihovny braly útokem a při jehož čtení se knihou rovnou prstily. Mě osobně kniha naštěstí minula, ovšem dle ohlasů trestanců odsouzených na smrt, kteří ji museli číst, byla stejně zajímavá asi jako informace pod víčkem zlevněného kečupu z Lidlu. Jakožto masochistický experimentátor jsem tedy neváhal ani orgasmus a na film jsem musel prostě jít. Ať tento komentář však není dlouhý jak Greyův čurák, přejděme rovnou k věci. Film nám představuje dvě naprosto odlišné postavy; jeho a ji. On je svalnatý multimiliardář s obsesivní oblibou v řádném gruntování nezkušených klínů, top sexuální perpetuum mobile a geroj s pérem tak velkým, že při erekci slyší jemné šumění vln v důsledku hromadného odlivu krve z mozku. Ona je samozřejmě chudá studentka, pro kterou je sex sprosté slovo a která si felaci musí hledat ve slovníku, prostě ve všech ohledech tak trochu blbá piča, která se ovšem bezprostředně po setkání s nesympatickým milovníkem mění v sexuální mašinu. Z nezkušené lolitky se tak rázem stává submisivní mistryně v BDMS praktikách a patologická nymfa, která by ošukala klidně i Brněnský orloj. A pokud zrovna neblijeme z klišoidní patetické vaty, tak sledujeme, jak dva idioti prcají. Sexuální dominátor samozřejmě nezná žádné překážky - z použitého tamponu si bez problému vyluhuje čaj a namísto toho, aby slečně nedepilovaná intimní místa vybombardoval napalmem, tak se nějakých filcek vůbec neštítí. A všechny ty permanentně nadržené a nešukané prodavačky z Kauflandu se s hlavní hrdinkou samozřejmě dokonale sžívají, poněvadž přesně tak to cítí i ony a moc dobře vědí, že pod skořápkou toho krutého análního dobrodruha se ve skutečnosti skrývá něžná, sněhobílá a empatická dušička, která hledá pravou lásku a porozumění, neasi. A tak každou další penetraci úzkostlivě prožívají, při slabomyslných dialozích si samou nervozitou resuscitují hrudník a nakonec se prosebně modlí, aby jí borec svoji megakládou při deep throatu omylem nevyoperoval apendix. Prostě dějová linka předvídatelná asi jak pedofil na dětském hřišti a u porno vsuvky se mohl červenat maximálně někdo s kožním ekzémem, neboť film z hlediska erotiky nemůže překvapit nikoho, jehož sexuální zkušenosti nekončí se zhlédnutím privátní sex tape jeho rodičů. Ovšem jak se tak koukám kolem, tak dle početného fanklubu soudím, že se v tom najde nejedna slepice. Věřte, že podobných sraček se točí celá prdel, ovšem žádná nemá marketing tak silný, aby se mi doma válely dvě propisky s motivem filmu a já ani netušil, kde se tam vzaly. Takže pokud by tu nějaká nevyjebaná dvanáctka chtěla freneticky prskat, proč jsem se na to teda jako díval, když stejně vím, že mám malý péro, tak toto je odpověď. Z Fifty Shades hrníčku přece nebudu pít jen tak. Závěrem bych rád podotkl, že ačkoliv jsme národem debilů, kteří neváhají českou kinematografii zprznit morbidním zvěrstvem typu Kundopysky, stále pevně věřím, že jakoukoliv dementní obdobou bychom toto soft porno s přehledem trumfli, namátkou zmiňme; Padesát odstínů hnědi - psychologická sonda do života pražských proktologů; Padesát odstínů mědi - dokument České televize o organizovaném zločinu Chánovského sídliště; Padesát odstínů náledí - Pepa Klíma po stopách českých silničářů; Padesát odstínů nevadí - dokumentární cyklus o obětech domácího násilí smířených s týráním; Padesát odstínů dětí - multikulturní sonda do tajů smíšených rodin a Padesát odstínů svědí - otevřená zpověď pacientů s kožní vyrážkou.

Chcete-li dívčino lůno výtažkem svým potřísnit, vezměte ji do biografu na komerční sračku! Tak tímto bájným rodinným moudrem starých Evženovičů jsem se řídil zrovna nedávno a vzal svoji potenciální oběť nekvalitního šuku do kina na vskutku překrásný a dojemný příběh o Popelce a jejím princi Popelníkovi, který byl zvariován již tolikrát, že Popoluška, ako by povedali bratia Slováci, stihla mít za dobu své existence všechny barvy kůže, všechny přízvuky, oči zkosený do všech úhlů, byla v knížkách, ve filmech, v muzikálech, na dětských besídkách a dokonce si zahrála i ve dvouhodinovém celovečerním pornu! Proč si to teda nedat po tisící znovu, že ano. Výprava to byla vskutku velkolepá, poněvadž můj nový úlovek okouzlen a především nesportovně obalamucen vznešeností mého literárního slohu - "půjdeme spolu za třeskotu kastanět ruku v ruce vstříc večerním červánkům, s lehkostí a malicherností papírové lodičky, houpavě se kymácejíce v louži všedních zítřků" - nebyla žádná tradiční laciná štětka z baru, které táhne z držky jak ze spermabanky a která má IQ pěti průměrných fanoušků Rytmuse, ale toto byla děvčice na úrovni, kultivovaná, vzdělaná a naprosto přesně věděla, jaké i/y se píše ve slově piča, tedy jsem se musel dokonale připravit! Smyl jsem si zkrabatělý tvaroh zpod ráfku, nehty na nohou zakrátil cirkulárkou, vysrkal ze zubů poslední zbytky lasagní z minulého týdne, hodil na sebe nedělní tričko jen se třemi mastnými fleky od Big Macu a trochu se navoněl záchodovým osvěžovačem. No co si budeme povídat, byl ze mě hotový Popelník! Takto vybaven společenským šarmem jsem onu šťastnou dívku vyzvedl u ní před domem a jeli jsme do místa biografu plně vybavenou a klimatizovanou tramvají. Abych zapůsobil na plné čáře, dokonce jsem si u pokladny před ní ani neusral, ačkoliv mi to tlačilo na bránu fakt festovně! Zážitky z filmu vám však nepovím, neb jsem se místo na něj neúměrně dlouho soustředil na slečniny gigantické nalejváky, které se draly ven z neadekvátně velké krajkové bardotky a prosily strýčka Ištvána o pomoc. Takže tomu dávám průměrné dvě a jednu hvězdu navíc přidávám k dobru, anžto jsem jim o jeden film, tři panáky a sedm koktejlů později ven skutečně pomohl! ♥

Jakožto mladý, bystrý a nezpochybnitelně překrásný génius jsem si všiml, že poslední dobou se na databázi nebezpečně rozmnožují komentáře, kterým vůbec nikdo nerozumí, proto jsem se rozhodl jeden takový sepsat a velkoryse jej rovnou i opatřit výkladovým slovníkem. Takže jdeme na to. Tržby celosvětově: 17101985 dolarů (lidi milují tržby a je úplně jedno, že je to nějaká nesmyslná cifra, například toto číslo je datum dne, kdy jsem přišel o panictví). Nejsem sice žádný filmový kritik (ale myslím si to), takže nemám tendence cokoliv prvoplánově shazovat (rozhodně mám), ale zastávám názor (nemám nejmenší tušení), že filmové postavy k sobě měly příliš colegialas japo-nesaský vztah (tuto frázi jsem si právě vymyslel, však on to stejně nikdo googlit nebude a i kdyby ano, vyjedou mu akorát nezletilé japonské školačky). Celé se mi to zdálo takové tendenční a kompulzivně klastomanické (nemám ani páru, co jsem to právě vypotil za blábol). Shailene Woodley je tradičně skvělá, její křehký hlásek zní jako tající mléčný karamel a své postavě dokázala propůjčit brilantní prostopášnost ctižádostivé duše (zrovna používám honosnou a metaforickou řeč, kterou jsem opsal z nedělní přílohy Blesku, protože nechci aby někdo poznal, že pracuji jako třídič kuřat v Dobřemilické drůbežárně). Akční sekvence jsou sice na dobré úrovni, ale film jako celek je velice nekonzistentní, plný vztahových a motivačních klišé, takže při rozeznění závěrečných titulků pocítíte stejnou úlevu, jako kdybyste z balkónu osmého patra činžovního domu vyhodili automatickou pračku (právě jsem napsal vtip, který chápu jenom já, manželka a opravář praček Enrico, se kterým mi minulý týden utekla). Nemyslím si, že by se to v dohledné budoucnosti zlepšilo, naopak to vypadá divně a spíše se to zhoršuje (už nevím co psát, takže jsem právě citoval svého urologa). Opravdu nemám tušení, co tím chtěli tvůrci vlastně říct (a stejně tak nemám tušení, jaký je význam mé existence v tomto vesmíru). Závěrem bych sem rád postnul nejlepší písničku ze soundtracku (která tam sice vůbec nebyla, ale moc by se tam hodila!).

Původně jsem k filmu komentář psát nechtěl, neboť jsem na něj již vypotil vysoce odbornou recenzi, kterou mám umístěnou na profilu, nicméně uteklo pár dní a já se dozvěděl, že film trhá rekordy návštěvnosti. Za pouhý víkend si tento díl v kinech po celém světě vydělal úctyhodných 392 milionů dolarů, což je zhruba o 392 milionů dolarů víc, než jste si za víkend vydělali vy. A internet samozřejmě vzlykavě pláče, že se Paul tohoto nadstandardního úspěchu nedožil, ačkoliv si neuvědomuje, že onen úspěch tkví právě v tom, že to borec zaparkoval o břízu. To se totiž i ti největší lahváčoví diváci, kteří intelektuálně onanují výhradně u Tele Tele, a kteří nemají ani elementární povědomí o světové kinematografii, takže si myslí, že pan Wan je ten príma prodavač od nich ze sámošky, rozhodli vypravit do nejbližšího biografu, aby uctili památku svého guru, o kterém pouze náhodně slyšeli od svého vnuka, že prý to byl fakt hustej týpek woe! Nechci opět znít jako neslýchaně odporný cynik, takže výsostně uznávám, že je opravdu moc smutné, že nás opustil herec, který byl natolik významný a přínosný, že jej známe pouze z absurdně výplachové série Rychle a zběsile, která ukazuje dětem, že řídit jako naprosté prase je vlastně totálně kůl, ale aby se každý jeho bigotní fanoušek bez špetky přirozeného nadhledu musel pokaždé, když si někdo zažertuje o jejich idolu, chovat jako zhrzená menstruující třináctka, tak to asi není něco v pořádku. Ačkoliv tento komentář může znít nasraně, tak věřte, že se zrovna chichotám rozkošně jak morčátko na LSD a tlemím se všem těm facebookovým rozhořčeným idiotům, kteří se u humorného citátu Tohle auto se řídí samo! - Paul Walker, naprosto pobouří a stylistickým humusem obsahově srovnatelným s obrazci v čerstvě vyvržených zvratcích pošlou celý svět do piče, protože takhle teda jako ne! Film sám o sobě se samozřejmě vyvedl a když to říkám já, tak to musí být pravda, tudíž postačí před návštěvou kina odložit mozek do zavařovačky a jít se bavit. Takže já, vaše královské blahorodí, vaše jasnost z pika zrozená, z rodu Evženovičů, první svého jména, král hulvátů, kokotů a dealerů, bojovník s demencí, mistr vytříbené kritiky a ušlechtilých mravů, vznešený král RedAK, vám film vřele doporučuji!

Známý raper Patrik Vrbovský je právě v těchto dnech zabořen do odborné vysokoškolské literatury a pečlivě se připravuje na státní závěrečnou zkoušku, díky které v případě úspěšnosti završí své magisterské studium… ne, počkat, to je chybně. Tak znovu. Známý raper Patrik Vrbovský se nedávno nechal slyšet, že svoji neziskovou humanitární organizaci nechá rozšířit i do zahraničí, aby tak jeho finanční, materiální, vzdělávací, osvětovou a duchovní pomoc mohli čerpat i ve světě… kurva, zase špatně. Ach, už vím! Známý raper Patrik Vrbovský si nechal udělat na levou kozu novou tetovačku Ježíška... jo, teď už to dává smysl. Loni došlo na poli kinematografie k tak zlomové události, že o ní psal kdekterý deník od New York Times, přes S jógou ku zdraví, až po Feru Lakatoše se svým blogem MarryMePatrik.sk - do kin totiž dorazil kultovní dokument Rámus: Syfiliskový sen. A snad by i trhal rekordy v tržbách, kdyby většina Rámusových fanoušků nebyla zavřená. Ale ti ostatní uvědoměle odnesli do místního kovošrotu veškerý obsah své lednice, protože jim někdo prozradil, že v potravinách je železo, a švihali podpořit svého nejoblíbenějšího cirkusáka zakoupením lupenu. Příběh je to vskutku dojemný; sledujeme osudovou cestu neschopné cigánské solviny, která odmaká sotva dvě směny u mekáče, aby zjistila, že práce nebude to pravý ořechový. A tak začne své spřízněné kohortě mongoloidních lopat recitovat oduševnělé básničky ve stoprocentním rýmu (čo ti jebe čo ti jebe, na gebulu ti to jebe) a zarobí takové peňazy, ze kterých se nám, nulám bez Breitlingů, závistí převrací čínská polívka v žaludku. Ono se není čemu divit. Rámus je jediný frajer, který se narodil až v pěti, poněvadž věděl, že ty první čtyři roky budou nuda a jeho mrzká grupa ho za to uznává. To ostatně můžeme zpozorovat i v některých záběrech; davová hysterie při jeho nástupu na pódium by se dala přirovnat k situaci, kdy donesete do pavilonu retardovaných šimpanzů talíř sušenek. Já teda ty Rámusovy autistické cákance naživo ještě neslyšel, protože jednak se s Hamánkem neúčastním soutěží o lístky na jeho koncerty a jednak jsem alergický na blbečky, ale nemyslím si, že v reálu by to nesrozumitelné blekotání znělo nějak líp. Pro dobro našich dětí bych proto doporučoval příští koncert situovat do areálu nějakého hezkého tábora, ideálně koncentračního. Aby tento komentář měl aspoň nějakou informační hodnotu - aktuální Barmský kurz: 1 USD = 6,5 kyatů.