RedAK

Tak se na to podívejme. Nejdřív je důležité prozradit, že se můj kinematografický život skládá z rozličných časových segmentů, které jsou neovlivnitelně různě dlouhé. V tom prvním si můžu pustit zároveň všechny Troškovy blitky, kompletní Veselojc tvorbu, celovečerní Making of z Bieberových videoklipů, zkrátka všechny možné i nemožné sračky a budu se u toho hihňat, až se budu za nepřirozeně velký břich popadat. V tom druhém zase můžu nasbírat největší místní perly hrdě se blyštící v krvavě rudých hvězdách tuzemských kritiků a neocením tam ani čerstvě vyholenou piču šťavnaté osmnáctky. Určitě to záleží na momentálním rozpoložení mé sněhobílé křehké duše a taky na množství vyšňupaného kokainu. Tenhle film bohužel schytal moji druhou vlnu. Ale bylo to jen o pubický chlup puberťáka objevujícího kouzla žiletek, neboť ještě před pár dny jsem dokázal velkoryse ocenit krátkometrážní psychologické drama z lékařského prostředí, které se neslo na podobném principu, jako tento snímek. Dva lidé v jedné místnosti, vedoucí hektický, nesrozumitelný dialog. Nic víc. Jmenovalo se to "Borec mrdá sestřičku na nemocničním lůžku", mělo to napínavý rozjezd, gradující děj, hezky vystříkanou pointu, prostě krása. Chlápek měl tak velkého čuráka, že jí musel při agilním deep throatu žaludem vyoperovat apendix. Zkrátka kvalitka jaksepatří. Jenže včera jsem si pustil tohle, one man show s chlápkem v autě, co má péro jak vidle - strčí ho do každýho hnoje - a pak řeší problémy z dělohy ven se deroucího nemanželskýho spratka. A to je v podstatě celý. Občas si tam labilně popovídá se zpětným zrcátkem a telefonní operátor si mne ruce, neboť za hodinu a půl stihne provolat rozpočet malé rozvojové země. Určitě jsem to zase nepochopil, páč jsem postižený blbý kokot a místní znalci mě budou chtít vidět brutálně umláceného gumovým penisem, nebo nedejbože na odvykačce, ale bohužel nemohu jinak. Kdybych to býval tušil, tak svůj včerejší večer zavraždím daleko zábavnější činností, což by v tomto případě bylo naprosto cokoliv, od třídění zrn kokainu od pervitinu, přes moderování desetikilometrového závodů dvou fyzicky indisponovaných hlemýžďů, až po počítání pixelů na plakátu Justina Biebera v životní velikosti, který mi visí v pokojíčku (viz deníček). Achjo, snad někdy příště.

Až se budu letos o vánocích sprchovat, tak se musím podívat, jestli mi náhodou nenarostla kunda, případně jestli jsem nezačal rektálně menstruovat. Jinak si nedokážu racionálně vysvětlit, jak jsem dokázal zachytit všechny mimikou naznačené pocity ženské hrdinky a plně je pochopit. Pravděpodobně bude na vině neuvěřitelně žhavá Amy Adams. Jistě, sice tam neobnažila ani kotníček a nad čtvrtkou kozy čouhající z koktejlových šatů se dá jen těžko vyhonit, ale ta její napudrovaná sexy tvářička je prostě ideálním materiálem pro bukkake párty. Pravda, v Příchozích mě teda spíš odpuzovala, ale stačí troška Max Factoru a jeden hned taje. Kupodivu to nebylo debilní ani dějově a moji pozornost si to udrželo i po dvou rohypnolech a flašce vodky. Chorobná buržoazní honba za společenskými statusy, nevkusným blahobytem a kožichem slepeným ze sto dvaceti činčil představuje nepostřehnutelnou propast do hlubin duševní osamělosti a já jsem neskutečně rád za to, že chodím s pletenou taškou v teplákách za starým Nguyenem do večerky pro lahváče a mám nepovrchní přátele, se kterými je můžu vypít… vlastně ne, nejsem za to rád, ale nějak svůj ubohý život omluvit musím. Snobská artovka par excellence.

Tak to mi ho vyndej! Pak znechuceně vytas bulvy, vyděšeně odskoč a opatrně ho vyndej znovu. Lájem se nám vyšvihl. Poté, co jsem erudovaně zkritizoval jeho silně sračkoidní, lehce pedofilní exces Taken, šel chlapec do sebe. Několik let se sice krčil ve stínu úchvatné stavby z láhví laciného šnapsu, šňupal sedativa a skalpelem se hladil po tepně, ale nakonec to ustál a se slovy "Já tomu RedAKovi ještě ukážu, zač je toho gerontní nehezký stařec!" se konečně ztopořil. A pak šel a natočil film, kde se s cigošema nefackuje jak hysterická fiflena po manikúře. I když, i tady kontinuálně trpí menstruační depresí. Je podivuhodné, že Lájem se vždycky shodou nešťastných okolností stane majitelem nějaké závadné dcery. Navíc, jak ve své grafomanské a tuze profesionální analýze trefně poznamenala bodově nedoceněná publicistka a všeobecně uznávaná polyhistorka KevSpa, tak film je až na kost prošpikován všemi myslitelnými a nemyslitelnými klišé, leč přesto všechno, vole div se, je to poměrně našlapaná podívaná, byť se stopovými prvky patosu. Závěrem bych rád odmočil od tématu a konfrontoval jistou část traktátu výše zmíněné autorky, neboť zlehka nesouhlasím se statí, která se fundovaně zabývá diferenciální diagnostikou esenciálního myoklonusu, poněvadž se domnívám, že původcem může být rovněž multifokální psychická variabilita, kterou protagonista v důsledku emocionálně reduktivního období prožil, tedy trauma et dolore magnam aliquam, jak s oblibou říkáme my doktoři. Se zbytkem se ale plně ztotožňuji a naprosto souhlasím!

Autentické zápisky patologicky závislého nymfomana Ištvána, jež byly nalezeny v jeho laptopu. Jsou to necelé tři týdny, co mu utekla slepice: "Už osmnáctý den bez sexu. Zdá se to jako celá věčnost. V hlavě mám neuvěřitelný rachot, jakoby mi tam cinkalo tisíce příborů, dlaně se mi bez přestání třesou a dole se to bouří. Vidím ji všude. Ráno, když se procházím po své zahradě a myslím na ni, číhám přes plot na sousedův dvůr, kde pobíhá plno jejích sester. Nejradši bych na ně skočil, strhal z nich peří a všechny je osouložil. Ale nemají o mě zájem, žijou si na vysoký noze. Pche, vůbec se s nima nebudu zahazovat, jsou to slepice. Trpím. Třu svým rozkrokem prakticky o vše chlupaté, babička neměla nikdy tak precizně načesaný knír. Moje čivava už toho má taky dost a kdykoliv vidí malý smradlavý předmět oválného tvaru, sevřou se jí hrůzou půlky. Nedávno mě spatřila jak jím křupky a oběsila se na ocasu. Lituji se. Celé dny se jen lituji a usedavě pláču. Nikdy dřív se mi židle nezdála být tak sexy. Strkám ho všude, kam mě napadne; do vysavače, do hlíny, do odpadků, do termixu, do ženy, ale nic mi nenahradí tu její sladkokyselou čokodírku. Nedávno jsem si otevřel mrazák a tam zahlédl zmražené kuře. Snažil jsem si zachovat chladnou mysl, ale bylo to silnější než já. Okamžitě jsem se ztopořil, protrhl obal a přirážel s vervou sobě vlastní. Bylo to velice příjemné a klidně bych si to zopakoval znova, ale ti vyděšení zákazníci v Tescu měli jiný názor. Zavřeli mě na psychiatrii. Tady se nemohu pomilovat téměř s ničím a čajový sáček se prakticky ihned protrhne. Šílím z toho. Prosím, vrať se mi..."

Za běžných okolností bych to s pérem v ruce neváhal nekompromisně ocejchovat regulérním odpadem! a ještě na to provokativně vyzvracet slova jako "všichni", "jste" nebo "kokoti", abych tak fikaně vyselektoval běžné osazenstvo od pozérského buzeranstva, ale nakonec se do mého hodnocení promítne i špetka nostalgie a pochopení, poněvadž mně se tenkrát v šestadevadesátém stalo něco velice, velice podobného a to vám povím, nebyl to žádný med! Bylo mi čerstvých patnáct, s rodiči jsme okupovali starý bunkr po Himlhergotových a internet byl nadbytečným luxusem. Vlastně jediný, kdo k němu měl tehdy přístup, byl tamní kongresman a předseda hospodské rady Jožka, který ho ráno nastartoval, přes den si skočil s klukama z radnice do nádražního bufetu na pár panáků leteckého benzínu s limetkou a večer už měl načtené oba dva emaily. My, běžní smrtelníci, jsme se museli dorozumívat postaru a protože vypalování symbolů do obilí bylo příliš komplikované, zkoušeli jsme spolu mluvit. Prázdniny se rozjely naprosto parádně; já a kamarádi jsme se jako dospívající rebelové začali uvědoměle vzpírat systému, takže jsme jednou nepřišli na sraz dobrovolných hasičů, při přecházení silnice jsme se ohlíželi do stran jenom padesátkrát a u kulturáku jsme zahodili obal od tatranky. Byli jsme zkrátka postrachem celého hřbitova i polňačky za rybníkem. Jenže pak se to v jediný osudný okamžik celé zvrtlo, dorazila mi totiž textová zpráva. Podepsal jsem tedy doručenku, převzal si dopis a popřál devadesátileté pošťačce Blažkové šťastnou cestu zpět do osady. "Vím, kde schováváte svoji tajnou krabici s Playboyi a hroznovým vínem!" stálo v dokumentu úhledným fontem. Propadl jsem panice a ihned svolal skupinový chat v lese u studánky. Honza Piškot z devítky, který měl z poštovní informatiky samé jedničky, usoudil, že odesílatel nepůjde vypátrat, protože využil anonymního režimu a na dopis nenapsal zpáteční adresu. Byli jsme v pasti, podezřelý byl každý z nás. Tedy kromě spolužáka Abdula Džabbar Muta'aliho, ten po našem ještě neuměl. Kápo našeho konferenčního hovoru si stáhl z tváře poslední verzi komára a navrhl, že bychom z toho zkurveného lesa měli jít raději do prdele, nebo nás ty malý mrdky sežerou. Přesunuli jsme se tedy na dětské hřiště poblíž místní fary a tam si zaktualizovali sadu emotikonů, abychom jeden na druhého mohli házet falešné úsměvy a dělat, že je všechno v pořádku. Nebylo. Toník to nakonec nevydržel a Vítkovi zformátoval nosní přepážku, protože tu vyjebanou krabici prý zahesloval úplně na piču. V tu chvíli jsem cítil, jak se nám firewall brána kompletně rozpadá, do toho začala všude kolem lagovat grafika, protože se stmívalo a když po bramborovém poli proběhl trojský kůň, věděl jsem, že toto je konec naší Žraločí pětky. V následujících letech už jsme se příliš nevídali, přesto nám problém s erotickými časopisy a laciným šnapsem rezonoval v hlavách po celou dobu. Tedy alespoň do doby, kdy se náš hacker Honza naboural do pošty starou Liazkou svýho fotra a přední náprava mu roztrhala vnitřnosti na krvavou kaši. To nás rozrušilo trošku víc, takže jsme na toho pičuse s dopisem úplně zapomněli a žili šťastně až navěky. Byl to napínák, co? Tak podobně dramatický je i tento film. Dvě hvězdy dávám za neotřelou formu a víc ze sebe nevytlačím ani kdybych se posral. Poroučím se a děkuji za pozornost, zejména pak pozérskému buzeranstvu.

Skutečně moc rád bych tu společně se svými velectěnými kolegy pěl slavnostní ódy a hystericky, se zvlhlou prostatou, tam sázel pětihvězdí, ale existují hned tři potenciální důvody, proč tomu tak nebude. Buď jsme každý koukali na něco jiného a já si omylem stáhl konverzační homoporno, nebo jsem na to nebyl zrovna úplně nejlíp naladěn, páč ten den mi při venčení psa kamion přejel babičku, a nebo to byla prostě sračkoidní pičovina! Pozor, uznávám, že asi jednou nebo dvakrát se můj hluchej papoušek jemně pousmál, nebo si jen usral, kdoví, ale byla to slabota. Takovej španělskej Kameňák, modelově ohrané vtipy násilně a nelogicky naroubovány jeden za druhým bez širších souvislostí do úst dvou retardů. Zábavnější dialogy byste bezpochyby slyšeli i v hospodě u našeho stolu, byť by u něj nikdo neseděl.

Ach, jak já tomu Kolinovi rozumím! Já se cítím Oklamaný svými hormony dennodenně! Podívejte, jsem jenom slabý muž a ono mít píču není žádná kvantová mechanika. Příklad z nedávna: Bohatě stačí, když mi v telefonu lehce svůdně (na stupnici svůdnosti od jedné do sta nemusíte ani na stupnici být) řeknete, že vám došel ananasový džus a kéž by se tak našel někdo, kdo by vám ho doplnil. V ten moment se mi zatmí před očima v důsledku hromadnýho odlivu krve z mozku, péro se mi stočí jako buzola po směru životního šuku, já okamžitě zanechávám veškerých činností, i kdybych zrovna někomu operoval srdce, a vydávám se přes devatero hor, řek, lesů, pouští, minových polí, v chladu, horku, bouři, hurikánu, na kajaku, velbloudovi, rotopedu, bez bot, peněz, otázek, přímo rovnou po vůni poševního výtoku. Jelikož moje pohlavní pudy řídí pouze jediná mozková buňka, která 24/7 řve go!Go!GO!, začnu si důležité organizační dotazy pokládat zpravidla při překonávání posledního poschodí. Byla to vůbec výzva k sexu? Neměl bych ten džus radši koupit? A nevolal jsem si vlastně s mámou? Tak takhle těžký život má člověk, co je otrokem svého z celého žaluda nenasytného ptáka. Ach, jak já tomu Kolinovi rozumím!

I když mě za to vždycky odsuzovali, pohrdali mnou a dívali se na mě skrz prsty, věděl jsem, že nedělám nic špatného. Ono mrdat s laptopem je u mě věc zcela standardní a hned po ranním vysrání a vyčištění zubů jdu udělat své Asusce dobře, ono se nám pak po celý den lépe pracuje a celkově ta reciprocita funguje báječně; při hraní min se nezasekává, meily mi načte už za půl hodiny a aktualizace trvají jenom jedny letní prázdniny. Moderní technologie sice tedy ještě nepokročily do fáze, které nám jsou prezentovány ve filmu, takže se holt nevyhnu syflu v mechanice, ale princip zůstává stejný. Začínáme zpravidla předehrou, kdy ji něžně, konečky svých prstů, hladím po touchpadu a jazýčkem dráždím mezi backspacem a enterem. Ale nikdy nezasáhnu přímo, jenom jemně kroužím kolem a lížu bordel v klávesnici. Šílí z toho a celá se třese. Pak si slinami nalubrikuji ukazováček a nemilosrdně jí ho zastrčím do HDMI slotu, přičemž ji levou rukou provokativně masíruji v oblasti hlavního vypínače, protože to má ráda drsně. Když už jsme oba u vytržení, nečekám na nic a vrážím jí své nevídaně obrovské péro do USB slotu, načež systém zahlásí připojení externího orgánu. Přirážím s grácií sobě vlastní, ona skřípe, vrže, a když dosáhne orgasmu, burácivě se restartuje. Pak jí slastně postříkám displej a otřu ho navoněnými kapesníčky. Nebudu lhát, občas nás naše nespoutaná perverze donutí používat nejrozličnější hračky na zpestření; mikráku a flashky nevyjímaje. Ten, jehož jméno neumím ani vyslovit, natož napsat, se své role ujal skutečně s plným nasazením a zcela jeho sexuální pohnutky chápu a plně podporuji.

Sem bych měl dát nějakou citaci z filmu, ale bohužel to byla taková sračka, že mi nic neutkvělo. Moje prdel je posvátná. Je to takový krucifix pro neobdařené. Můžete se k ní mlčky přiblížit, úžasle obdivovat její tvary, uznale pokyvovat do rytmu mé chůze. Když se osmělíte, můžete přistoupit blíž. Prosím, tiše. Klidně mi můžete jemnými krouživými pohyby namasírovat anální věnec, přeleštit mi beďary na fasádě, nebo mi tam nechat nějakou rozkošnou samolepku. Pokud jsem vás doposud neposral, nebojte se, zazvoňte. Vpustím vás vřele dovnitř. Jen prosím, na nic nesahat. Vše je jedinečné, spořádané, nevytřené. U vchodu si nezapomeňte vzít turistického průvodce. A hlavně mi nevyplašte hemeroidy, vždyť si tak pěkně hrají. Když si pečlivě prolezete všechny posrané záhyby, uděláte si pár fotek se záněty, obdivně prohlédnete několik desítek let staré kráphovníky a v poklidu zase odejdete, vše bude v naprostém a elegantním pořádku. Ale když mi tam neotřele vtrhne banda egoistických buzerantů, vyrazí mi dveře, začne tam vyřvávat ty svoje píčoviny, stěhovat moje hovna, vytírat vzácné semeno po dědečkovi a ještě mi tvrdit, že přesně takhle to má být, tak to se kurva neznám!!! Co vlastně bylo cílem tohoto dokumentu?! Nasrat mě?! Gratuluji, vy namyšlení kokůtci, povedlo se vám to výborně! Á, počkat... dobrý, už jsem ledově klidný. Tedy bych vám rád vzkázal, popadněte Džastýna za kundu a vyskočte z nejbližšího letadla, děkuji.

Jak se ze sympatickýho podělávače stát ulhaným pičusem v deseti jednoduchých krocích: 1. Nastav Prostřenem laťku tak vysoko, že se tím definitivně odsoudíš k životu na hovno. 2. Ve snaze se neustále překonávat vymýšlej megalomanský vize svých dalších videí, o kterých by se teď mělo mluvit nejenom v médiích a na sociálních sítích, ale ideálně všude po světě, u Pepka doma, u Džona doma, v chatrčích, deštných pralesech, indiánských rezervacích, v pracovních lágrech po celý KLDR, prostě to teď musí být větší než posledně. I kdyby to mělo trvat rok. 3. Máš to! Sice to není vůbec tvůj nápad, ale po půl roce uslyšíš v rádiu Mareše, jak se vsází o svý ferrari, což v tobě přirozeně probudí povahu svině a ojebávače. Hned se ti v hlavě vyjeví všechny ty spásný myšlenky a bohulibý přesahy, co by se na to daly našroubovat, narazil jsi na zlatej pseudocharitní důl nevytěženýho patosu. 4. Nafinguj dopravní nehodu a svoji ojebávku přetřpytkuj bezvýznamnou německou statistikou z roku 2015, abyste se ty ani Mareš nemuseli cítit trapně. Ve skutečnosti totiž víš, že zastavování nebo nezastavování u nehod nemá nic společnýho s morálkou, ale že jde o takzvanej efekt přihlížejícího (bystander effect), kdy čím víc lidí je přítomno něčemu špatnýmu, tím míň lidí reálně zasáhne. Jelikož byl Mareš jedinej projíždějící a tys mu ještě pro jistotu zabarikádoval cestu, hodil mu před trabant upištěnou hysterku a nedal mu nejmenší šanci ujet do prdele, pojistil sis, že budeš za čuráka jenom ty sám. 5. Ajajaj. Už jsi to všechno viděl v heroických barvách, s oslavnýma famfárama a vyznamenáním od Zemana, ale ten kretén Mareš cuká. Z jakýchsi nepochopitelných důvodů nemá zájem se podílet na tvý „wow, ten Kazma je ale dobrák a Bůh a filantrop“ akci, a nechce ti věnovat auto za osm mega. Jak to, kurva? 6. Seš v hajzlu. Mareš na tebe úplně mrdá a zveřejňuje instastories, kde tě potopí až do nejhlubších míst svý prdele. Nezbývá ti, než video z tvýho natolik sofistikovanýho pranku hodit ven a definitivně pohřbít celej svůj původní záměr. Seš čurák, víš to, lidi to vědí taky, píšou ti to. Za Prostřeno tě velebili a teď jsi skočil z nebeskýho piedestalu rovnou do žumpy. 7. Jelikož jsi všemi mastmi mazaný čtverák a makáš pro Seznam, kterej očividně zaměstnává bývalý scénáristy Ulic a Ordinací, bude vám trvat jenom půl dalšího roku, než z tebe zase udělají toho správňáka. Původní příběh překombinujou tak, že by se z toho protočily oči i Jessice Fletcherový a najednou „nic není tak, jak se zdá a všechno je jinak“. 8. Narychlo vykonstruuješ kampaň 1/10, na Gay Pride si v masce šaška stoupneš před dav homoušů, aby to vypadalo, že tam ty masy bukvic jsou kvůli tobě, na den si pronajmeš pár reklamních ploch a všechno to nakompiluješ do dojemnýho sestřihu, protože tys přece od samýho začátku věděl, že i když seš boží Kazmič a byť všechny svoje videa fejkuješ od začátku, lidi to zatím tak nějak bavilo, tak teď jsi moc dobře věděl, že tě tentokrát sežerou, to je snad jasný, však jsi to měl v plánu celou dobu, borče. Dokážeš dokonale předvídat hranice toho, co lidi ještě zkousnou a co už ne. 9. Abys dokázal, že za tebou stojí i celá česká hudební scéna, složíš o tom poučnou písničku k táboráku. Idioti si myslí, že propagují tvou osvětovou kampaň o nehodách a přitom zpívají o tom, jak tě, chudinko ukřivděná, všichni ti ubožáci na netu hejtují. Divný to nikomu nepřijde, Lucka Bílá tě za to ještě pochválí a hodí si s tebou selfíčko. 10. Seš vítěz! Právě ses downgradoval na ulhanýho pičuse, kterej chyby nedělá, nepřehání svoje záměry a nikdy se neomlouvá, že něco posral. Slaboduchý děti i lidi bez kritickýho myšlení se omlouvají tobě a nějakej ještě větší čurák než ty hodí tvůj all shit stars song na ČSFD.