RedAK

Takhle by to dopadlo, kdyby Methan Hunt a Čak Norris měli dítě; mělo by leukémii a vypadalo by jako Vin Nafta. Cander Xage, nebo jak se ten gumový kokot jmenuje, lyžuje po stromech, motorku řídí pod vodou, souboje vyřizuje výhradně za letu a u toho stíhá sázet hlášky, za které by se nemusel stydět ani MacGyver. Ženy samozřejmě za jeho přítomnosti vytékají jak staré pračky a touží mu adoptovat svoje rodidla. Naftu to však nechává naprosto chladným, jeho hlavním úkolem je zlikvidovat čínské metrosexuální bojovníky. Ti mu sice dlouho pijí krev, ale Vin je nakonec všechny najde a jednoho po druhém sundá jak prádlo z věšáku. Všichni jsou šťastni, nastupuje americká vlajka, gospel, pár motivačních mouder a titulky. Hotovo dvacet. Některé filmy by zkrátka měly být opatřeny varováním „nevhodné pro lidi s IQ nad 15“. Kdo si dokáže zavázat tkaničky a reaguje na světlo, ten by měl prostě smůlu. Jednu hvězdu dávám za charismatickou Ivanu Chýlkovou, nechápu, proč ji nikdo nevyplnil do castingu.

Byla to jedna z těch běžných, líných, unavených sobot, kdy jsem jako vzorný milující vnuk šel navštívit svoji babičku. Babička nám přeci jen začala trouchnivět rekordní rychlostí a ještě než se odhodlá k jednomu ze svých finálních komických čísel – těžko říct, zda zvolí osvědčené klepání bačkorami, nebo sáhne po modernějším natahování brk –, si musím trochu urvat z jejího hrníčku na důchod. Po příchodu do její zatuchlé garsoniéry mě přivítala ta známá vůně neudržované zubní protézy a několika vepřových konzerv, které nedávno výhodně směnila v Tuzexu za valuty. Posadil jsem se k malému stolečku, potaženému zažloutlým PVC ubrusem s květinovými vzory, a sledoval babičku, jak v rukách obsypaných stařeckými skvrnami zapáleně hněte těsto. „Za chvíli bude buchta, Ištvánku, ta kterou máš tolik rád,“ zachraptí roztřeseným barytonem. Zdvořile odmítnu a usilovně přemýšlím, jak z ní co nejrychleji vymámit dva tisíce na cigára a fety. Na nenažrané lékařské poplatky jsem chtěl minule, na svého zraněného psa předminule a nové učebnice raději znovu zkoušet nebudu, už posledně jí málem došlo, že jsem studia ukončil před téměř pěti lety. Zahajuji tedy taktiku s pracovním názvem ‚babi, tomu neuvěříš‘, která je však průběžně přerušována jakýmsi hlasitě puštěným pořadem na Barrandově: „Babi, tomu neuvěříš, ale stala se mi minulý týden taková hrozná věc. Víš, jak jezdím každou neděli do Armády spásy rozlévat polévku bezdomovcům? Tak si představ, minulou neděli jsem se připravil jako vždy… paní Milena má dlouhotrvající problémy s přítelem své dcery Radky, který se podle všeho snaží jejich rodinu rozvrátit… do batohu jsem si zabalil svačinu a naběračky a vyrazil jsem na svém kole na cestu… paní Milena je nešťastná žena, protože se se svojí dcerou vzájemně odcizují… když v tom mi prasklo lanko! Kolo bohužel bylo na místě nepojízdné, snažil jsem se to opravit sám, ale nedokázal jsem to… bude mít paní Milena dostatek odvahy, aby se s přítelem své dcery setkala tváří v tvář a konečně si to s ním vyjasnila? To se dozvíte už za okamžik po krátké komerční pauze... byl jsem z toho smutný, protože ti nebozí lidé bez domova spoléhali na moji pomoc a já je zklamal… nabízíme půjčky do 166 000 Kč podnikatelům, studentům, matkám na mateřské, nezaměstnaným, nezletilým, nesvéprávným, i debilům. Nenahlížíme do registrů ani občanských průkazů… ale bohužel se nedalo nic dělat, osud mi prostě nepřál. Odvezl jsem tedy kolo ke svému kamarádovi na opravu… pan Petr, přítel dcery paní Mileny, přijal naše pozvání a nyní ho prosím přivítejme potleskem… ale ten mi řekl, že si s tak závažným technickým defektem neporadí, že tohle musím dát do autorizovaného servisu a že oprava bude asi drahá… Petře, proč o mně Radce říkáš, že nejsem její pravá matka? Jak si můžeš vůbec něco takového dovolit tvrdit?!"... Tady už mě ta posraná paní Milena začne zajímat taky, takže po vzoru babičky zaměřím svoji pozornost na černobílý televizor. „Teda Ištvánku, to je strašný, jak jsou na sebe lidi oškliví,“ procedí babča vzrušeně a na koberec jí ukápne mohutný zelenohnědý chrchel. Já pracuju v laboratoři a udělal jsem si tam testy DNA! Vy nejste Radčina pravá máma! Když se babička nahne k televizoru, aby jej zesílila a omylem tak odhalí své krajkované intenkontinenční kalhotky, zmocní se mě malá zlomyslná erekce. To je lež! Já Radku porodila! Musím být její máma! „Babi, víš doufám o tom, že jsou to jenom herci? Že se to skutečně neděje?“ „Ale Ištvánku, to jsou opravdové příběhy opravdových lidí.“ Bohužel testy DNA hovoří jasně, takže buď lžete, nebo vám v porodnici dali špatné dítě! „Babi, to nejsou opravdové příběhy, je to zinscenované, hrají tam herci.“ „Ištvánku, když o tom nic nevíš, tak prosím tě nemluv.“ Takže moje Radka není moje Radka? Znamená to, že vychovávám cizí dceru?! „Ale hovno, babi, to si fakt myslíš, že se tohle někde děje??“ „Ištvánku, nebuď tak bezcitný.“ Jak náš štáb zjistil, Petr má skutečně pravdu! Před třiadvaceti lety došlo v jedné porodnici k záměně novorozenců! „Kurva do hajzlu, žádná paní Milena neexistuje! Jsou to jen vymyšlený sračky pro idioty!“ „Tak a dost, žádnou buchtu nedostaneš!“ Díky Petrovi, který k testům DNA přišel v podstatě náhodou, byl odhalen jeden dávný rodinný omyl, který právě teď můžete prožívat s námi! „Slyšíš ty píčoviny? To si jako Petr šel koupit sendviče a náhodou u toho zakopl o testy DNA? S tím jdi do prdele vole!“ A pak už si toho moc nepamatuju, protože se mi zatmělo před očima a babička padla k zemi s mými nehty krvavě vrytými na zkrabatělém krku. Byla to prostě jedna z těch běžných, líných, unavených sobot…

Nojéje, já začínal pomalu propadat dojmu, že ze mě basa snad vyždímala veškeré empatické cítění. Stačí se podívat na má poslední hodnocení; obměkčit mě nedokázal sadisticky týraný harant, banda sociálně nepřizpůsobivých smradů a dokonce i ti teplí negři mě nechali naprosto chladným. K mladému Eflekovi mám ale o dost blíž, protože víceméně odrazuje osobnost mě samotného; též jsem introvertní zhrzený debil, kterého navždy změnila jedna tragická událost (psal se rok dva deset, chyběl mi sex a já byl příliš chudý na to, abych si zaplatil levnou šlapku, a taky příliš velká nula, abych nějakou ojel bez toho, aniž bych ji musel znásilnit, takže jsem si mazal na péro různý věci, někdy i pokládal šunku – a onoho osudného večera mě Ťapina hryzla do předkožky). Abych byl upřímný, nedokážu se rozhodnout, jestli to byl dobrej film nebo ne. Ano, toto je oficiální stanovisko vášnivého milovníka náročné kinematografie a bezesporu špičkového filmového kritika, který každé ráno snídá Filu, aby večer mohl vysrat Fuku. Nevím, jestli to byl dobrej film nebo ne. Jak tady však čtu ty grafomanské, egoistické, pseudoodborné a pozérské stříkance samozvaných filmových teoretiků, kterými je zamrdaná ta horší půlka ČSFD, jsem za svůj až nevinně elementární dojem rád. Příběh: byl tam; Atmosféra: na hovno; Tempo: vražedné; Originalita: mám v píči; Nálada: 3,45287; Art: WTF?!; Styl: dá se; Casting: špica; Výsledný dojem: 3 pizdy.

Letos ty Oscarovky vidím černě! Tady cítím povinnost dodat, že netrpím tím druhem xenofobie, kterému se říká rasismus, naopak, přismahnutí lidé mi nevadí a když mi zrovna třeba natírají plot nebo staví pyramidu, nevadí mi dokonce vůbec, ale ty přehnané útoky na zlatého plešouna plné hloubek, citů, nadějí, poselství, štěňátek a ufňukaných negrů mě prostě neskutečně iritují. Musím také reagovat na část komentáře jednoho ze svých předřečníků, který tvrdí, že pokud by tento film natočil bílý režisér s bílými herci, neštěkl by po něm ani pes. To je sice fakticky pravda, ale v tomto případě to nelze považovat za relevantní argument. Kdyby v jiných filmech sbírali bavlnu modroocí blondýni, co vypadají jak dělníci vápenky a Pearl Harbor by napadla četa indiánů, taky by to asi úplně nefungovalo. Do určitého kontextu je zkrátka nezbytné zasadit určitou rasu. Jak říkává můj přičmoudlý kamarád: „To jsem tenkrát v baru sbalil jednu nadrženou Češku, která mě vzala k sobě dom. Po vášnivý předehře se nahá položila na postel a říká: ‚ukaž mi, že to, co se o vás černejch říká, je pravda‘. Tak jsem jí ukradl kabelku a zdrhl.“

„Podívej se na to takhle když máš v kapse deset centů a chleba stojí dvanáct centů kolik chleba si za to koupíš zkus se nad tím zamyslet kolik chleba by sis za to koupil fakt to zkus,“ řekne jeden negr druhému a kamera se po popraskaných betonových schodech dramaticky přesune ze dvora do domu. „Hmm, dyž nat tim tag přemišlim, odpovjeť je dvanást, dvanást chlebů!“ odpoví vítězoslavně druhý negr. „A nebo,“ zdvihne obočí negr číslo tři a ležérně se loktem opře o rezavějící kuchyňskou stěnu z vlnitých plechů „to bude spíš nula, protože mi dva centy ještě chybí.“ První negr se významně usměje: „Vidíš to synku tady strejda inženýr vychodil základku tak se mu to teď machruje ale v podstatě má pravdu za deset centů si žádný chleba nekoupíš nebo aspoň ne ten co stojí dvanáct to je ekonomika.“ Dešťová voda prokapávající z děravého stropu na propálené linoleum umocňuje tíživost celého momentu. „A taďko, co je to ta ekonomyka?“ vznese dotaz negří dítě. „Ekonomika je když černej dělá za deset centů na hodinu a bílej za dvanáct takže bílej si pak může pořídit chleba zatímco černej za tu samou práci ne.“ „A nebo,“ zachraňuje situaci negr číslo tři a uhasíná nedopalek balené cigarety o zbytek zatuhlého omastku na talíři ve dřezu „je ekonomika spíš něco jako hospodářství.“ Rafinovaný střih odhaluje klíče ve dveřích a do záběru vstupuje hlava rodiny. „Ježiži taďko, to je mamka!“ zhrozí se malý negr a utíká se skrýt do své dětské pevnosti postavené z promočených molitanů. „Tak si představ, táto,“ vzdychne vrchní negřice a vyčerpaně odloží nákupní tašky na kuchyňský zahradní stolek „že v sámošce na konci čtvrti zdražili chleba na patnáct centů!“ ///… a takhle tam tento pavilon nemajetných amerických opic na dvou metrech čtverečních skoro dvě a půl hodiny třepe kokotiny a jeden se až nestačí divit, co za odporně ostentativní pseudofilozofický superblábol to letos dostal nominace na Oscara.

Vole, Martine, cos to splácal za užvaněnou klášterní – a teď mi odpusť ten rigorózní výraz – sračku? A proč tam obsazuješ toho slizkého ušopleska s přilepeným karfiolem na lebce? Vždyť ten trapně načesaný Kurvil automaticky deklasuje každý film, kde se jen mihne. Marvel mu šlohnul pavouka, tak teď leze do válek a Tajvanů a hraje si na liberálního spasitele. Tohle si užijí maximálně opati, páteři, mniši, sektáři, dalajlámové, hloubaví transcendentalisté a POMO. Běžný Scorseseho fanoušek je ze hry venku. Já se tak nudil, že jsem si u toho bagroval holuby z nosu a lepil z nich na zeď symbol nekonečna, takže ani pořádně netuším, o čem to vlastně bylo, a kdybych si raději tři hodiny počítal chlupy na koulích, udělal bych líp.

Nebýt místní sorty učebnicových pokrytců, tak bych se o existenci tohoto filmu nikdy nedozvěděl. Takže ano, rčení, že i negativní reklama je reklama, stále funguje naprosto spolehlivě. Abych vás uvedl do situace; na netu se zjevilo video z natáčení, ve kterém chovatel nutí psa do vody, přestože čokl na to zrovna nemá vůbec náladu, a když se tam konečně odhodlá, tak si zlehka lokne chlorovaného patoku. To byla samozřejmě neopakovatelná příležitost pro všechny přecitlivělé chovatele rybiček, kteří začali film bojkotovat tím, že rozbalili tu roletku vpravo nahoře a zabijácky mu nasolili odpad. Někdo také musel vydatně nachcat do diskuze, protože tam zničehonic vyrašili nagelovaní teplouši s kabelkami a upnutými trikoty s véčkovým výstřihem po kotníky a začali pohoršeně mustrovat na všechny strany, protože oni svoje čivavy šukají vždycky něžně a nemohou se dívat na to, jak někdo nutí nebohého psíka jít do vody! Tfuj tfuj tfuj! Ano, jsou to moc pěkná gesta, gratuluji. Zlí tvůrci jsou za své ošklivé zvířecí martyrium potrestáni a vy jste se ukázali jako stateční hrdinové s ledvinou na pravém místě. Ještě si nezapomeňte na facebooku pietně nahodit psí filtr na ty vaše duté hlavy, abyste své spravedlivé rozhořčení šířili napříč světem. Ony totiž ostatní filmy se zvířaty jsou vždy natáčeny s přihlédnutím na maximální pohodlí všech zvířecích protagonistů, a když se vořech k něčemu nemá, tak se s ním normálně v klidu domluví. „Podívej, Azore, mohl bys tady podlézt vrata, pak vyběhnout na houpačku, skočit z ní dvojitý salto na pískoviště a nakonec před tamtou kamerou zatančit salsu? Jestli se ti teďkom nechce, tak na to peč a v klidu si dej misku Pedigree, uděláme to zítra.“ Samozřejmě to neznamená, že já jsem si u toho videa samou radostí vyhonil, jen si spíš dokážu představit, jak asi musí být natáčení se psy náročné. Navíc nepodléhám lacinému instantnímu soucitu, kdy někde naklikám odpady, psí filtry a duhové profilovky a myslím si, jaký jsem kádr. Jestli chcete tak vehementně bojovat proti týrání papoušků, tak raději přispějte nějakému fondu na ochranu zvířat a přestaňte ze sebe laskavě dělat na internetech kretény, protože moc dobře vím, že jakmile se při natáčení jakéhokoliv jiného filmu zabije nějaký kaskadér, tak si jen flegmaticky přehodíte mastnou patku zleva doprava a licoměrně zahlásíte: „pffff, neměl tam lozit, čurák“. Mě Psí posrání nebavilo, protože je to veskrze průměrná nudná rodinná trapárna, ale kvůli těm prskajícím bukvám jsem ho tuze rád podpořil zakoupením lupenu. Oceňuji, že zdejší admini tentokrát nelenili a ten žluklý projev malosti a pokrytectví promazali.

Definitivně vyléčen ze zdejších spoileroidních obsahů, jenž vám jsou krom úvodu, zápletky, peripetie, rozuzlení a závěru schopny vyzradit i zabarvení stolice jednoho z komparzistů, který byl produkcí stejně vystřižen, si u většiny filmů nezjišťuji nic předem a kolikrát jsem natolik důsledný, že nepostřehnu ani žánr. To se pak jeden nestačí ani divit, co si to vlastně pustil. Od slovenského filmu s názvem Učitelka jsem očekával nějakou podprůměrnou stupidní komedii a ono se z toho vyklubalo celkem zkurvený drámo! Po zhlednutí mám chuť paní učitelce nachcat do úst, ale to se dalo čekat. Jak se někde děje bezpráví, to já bych hned bral kuši a po Hoodovsku prostřeloval aorty a chcal lidem do huby. Paní učitelka na to šla sofistikovaně a svoje zneužívání nebohých rodičů maskovala za laskavosti. A dělala to dobře. Když za vámi přijde sousedka, jestli nemáte trochu rýže, taky jí řeknete spíš „ano, Haničko, a chceš hnědou, naklíčenou, wehani, indiánskou nebo jasmínovou?“ namísto výstižnějšího „běž do piče, mrdko, a přestaň mi kurva parkovat na trávníku“. Lidé mají totiž nevysvětlitelné tendence k bezplatnému prokazování služeb, tu švestičky ze zahrádky, tu paštička, jitrničky, tlačenečka, tam zase nějaké nenošené armani svetříky a než se nadějí, stanou se loutkou své úchylky být za dobráka. Já bych na takovou manipulaci neměl žaludek, mně bývá docela trapně už teď, když mi jedna slabomyslná kráva od nás z baráku za lehce erotické esemesky nakupuje a platí nájem.

Člověk rok sedí a málem mu kvůli tomu uteče tahle nesmírně sugestivní záležitost! Nebudu si na nic hrát, bulel jsem u toho jak malá děvka. Na tu bezmoc při sledování nikdy nezapomenu, protože je téměř hmatatelná a až s nechutnou precizností popisuje fungování americké justice. Jakmile se v Americe stanete obviněným, nejde pouze o nešikovné šlápnutí do hovna, nýbrž o artistický placák do žumpy. Přesně v ten okamžik totiž přestává pravda existovat. Už na ní nezáleží. Jako lacinou šlapku si vás přehazuje obžaloba s obhajobou a vy se během celého přelíčení prakticky nedostanete ani ke slovu, protože o vás už dávno nejde. Na jedné straně předražení advokáti honící se za senzacemi a na té druhé tlustý upocený zmrd s čtyřposchoďovým ovarovým podbradkem, který z pozice Ježíše káže morálku a znechucení nad vaší ohavnou existencí, a přitom si po nocích pokrytecky honí svého malého šulínka nad fotkami desetiletých Japonek v kostýmech My Little Pony. Vaše budoucnost je v rukách lidí, pro které jste pouhá práce, představujete jenom další otravnou šichtu u soudu, kvůli které nemohou jít odpoledne na sklenku Merlotu a masáž varlat. A až se tam obě strany dostatečně vyzvrací, o vaší vině či nevině bude rozhodovat porota složená z instalatéra, uklízečky, trafikantky, bezdomovce, invalidy, otylé hospodyňky s hnisavým abscesem v podpaží, bezzubé kartářky, podomního pojišťováka, youtubera, nezaměstnaného, krávy a debila. Těchto dvanáct kokotů se na pár hodin izoluje od okolního světa a svými exaktními znalostmi z psychodiagnostiky, genového inženýrství a hematologie rozhodují o tom, zdali jste tu prostitutku v keři u dálnice pobodali opravdu vy, nebo jestli to náhodou nemohl být někdo jiný, když vy jste v době činu zcela prokazatelně o stovky kilometrů jinde vykrádali banku. Tady porotce Džon Dejvis je sice expert na pivní lístky, ale pro dnešek už toho má opravdu dost, takže hlasuje pro ‚vinen‘ a Kejtý Sančézová to vidí némlich stejně, hlavně aby už mohla běžet s kámoškou do mekáče na řízek. Takže porota se vrací a na základě těch samých spekulací, ve kterých se topila obhajoba s obžalobou, nad vámi vynáší ortel. Ten se v okamžiku vyřčení stává slovem Božím a novou, státem posvěcenou, nezávadnou pravdou, kterou nelze jen tak zpochybnit. Pokud se nová pravda náhodou liší od té původní, zcela ignorované, tak máte holt smůlu. Někteří aktéři si možná nad miskou tvarůžků řeknou ‚ups‘ a vy už si to doživotí prostě nějak odsedíte, vždyť zase o tolik nejde. Po dvou dekádách nepřetržitého soužití se zdegenerovanými psychopaty se začnou vaše nároky na štěstí snižovat a za ohromný životní úspěch považujete už to, když vás po třech letech papírování přemístí z věznice, kde vám na oběd srali do talíře, někam, kde se do nich jenom lehce čůrá. A nakonec v devadesáti chcípnete na udušení velkým černým ptákem. Bohužel se nejedná o žádnou fantasmagorickou utopii, ale o zcela běžnou každodenní praxi. Z případu Stevena Averyho mi bylo na blití a oceňuji, že se dokument přiklání na jeho stranu. Konečně to za celý jeho život někdo udělal.

Deset let uteklo a Mel změkl rychleji než můj penis po sexu s ovcí. Drsné scény vystřídala patetická nuda a tak v první hodině a půl sledujeme, kterak se agent Smith děsivě pořeže o papír, poté jsme svědky naturalistického čištění hajzlů ocelovým kartáčem, následuje nervydrásající soudní drama a nakonec si vojín Vomáčka po vylodění krutě poblije boty. Kocour Garfield hraje autistického stalkera, který balí buchty tím, že jim za oknem slintá na parapet, takže vlastně nikoho nehraje a je sám sebou, a pan Smith si sem tam zmlátí manželku. Po polovině filmu a třech okousaných nehtech se konečně vydáme do víru války, kde Garfield poskakuje mezi komparzisty s vyhřezlými vnitřnostmi a léčí je radami typu „dej si na to ruku“ nebo „zhluboka dýchej“. Po dramatické pif pafce a slavnostním dobytí desetimetrového pahorku se hrdinové utáboří v zákopu, kde mezi nimi dojde k dojemnému vyznání přátelství, zatímco krysy okolo ohlodávají zbytky Japonců. Tento srdceryvný moment je však přerušen naprosto nečekaným útokem; houževnatí Japonci se nevzdávají a chtějí svůj pahorek zpátky. Následuje další napínavá pif pafka, během které Garfielda osvítí bůh a on začne noha nenoha zachraňovat mrtvé kolegy a házet je těm živým dolů na pláž. Ve finále vidíme toužebně očekávané zrození Spider-mana, a to když Garfield seskočí na laně ze skály dolů, čímž se ve své četě stane statečným mazákem s největším počtem končetin. Slaboduší tleskají a retardovaní pláčou. Děkuji, ale nechci, příště raději propracovanější Tvájlájt.