strougy

Psychedelie, barvičky, apokalyptičtí motorkáři na špatném tripu a zkrvavený Cage ve slipech a tričku s tygříkem. A taky na férovku s motorovkami, kde na velikosti nezáleží. Či čedar goblin, co se vám na hlavu vyzvrací. Aneb Pink Floyd meets exploitation a já se bavil jako dlouho ne. Nejlepší revenge movie za dlouhé roky!

Sic bych i nějakou chybku našel, třeba nejisté oscilování kolem toho, zda hlavní téma je Igor Savitsky, uzbečtí umělci či vliv SSSR na umění a život vůbec, tak informační bohatost i zejména působivost veškerých příběhů si absolutní hodnocení zaslouží. A navíc se díky snímku Nukus Museum of Art a vůbec Uzbekistán staly po Newfoundlandu druhou lokalitou, kterou musím minimálně jednou v životě navštívit.

Obsah zde přebraný od festivalu Jeden svět je poněkud zavádějící, jelikož z něj implicitně vychází posouzení generálových činů. Avšak ze samotného filmu to zdaleka tak jednoznačné není, a právě to neustálé pnutí mezi uvěřitelností přerodu a možností pouhého předstírání je to, v čem je dílo nejsilnější. K tomu je třeba připočíst neustálé přehodnocování konání hlavní postavy ve světle nových událostí, v kontextu jednání druhých (viz například pro mě děsivé vystoupení Prince Yormie Johnsona) i v rámci nejistoty, zda se za samotným jednáním a vyjadřováním jeho i ostatních osob skrývá skutečná upřímnost nebo se jedná o přehrávání dané vědomím, že jsou zaznamenáváni na film, či množství otázek z toho všeho vyplývajících, na které se těžko hledají jednoduché odpovědi, a vychází mi z toho jeden z nejzajímavějších snímků, co jsem za velmi dlouhou dobu viděl.

Film, který donutil Samanthu Bifidus k výbuchům smíchu, si plné hodnocení zaslouží.

V pomezí mezi realistickou dystopií a parodií, mezi nahazováním závažných otázek a fekálním humorem se Ošii pohybuje s grácií potměšilého génia a viditelně si užívá okamžiky, kdy může diváka s gustem vyvést z míry a vypláznout na něho se spokojenou zlomyslností jazyk. Celý film se pohybuje v postupném nastolování určité atmosféry a jejího náhlého boření, kdy se plynule přechází z vážně pojaté diskuze nad tématem lidské přirozenosti v sekvence stylem zapadající do grotesky, z momentů, kdy se naznačuje povaha okolní společnosti, se přechází v bezvýsledné hledání toalety, které ovšem není bezúčelné, ale plně zapadá do vykreslení hlavního hrdiny jako vyděděnce, který se po letech vrací do světa, kam už dávno nezapadá. I neustále se opakující úryvky písniček či citátů zde mají své místo, jelikož oddělují jednotlivé větší úseky a zároveń dodávají snímku určitý rytmus, díky čemuž vysvitnou i jisté motivy, jež by jinak mohly zůstat skryté pod povrchem (viz třeba mňoukání koček). Ač to celé působí roztříštěně a zdánlivě nesourodě, dohromady to precizně funguje a nabízí to jedinečný zážitek dokazující, že Ošii je skutečně mimořádný tvůrce, který si zaslouží mou plnou pozornost.

Ach, nebohý Ottocare, ty nehodný snílku, jako bys nevěděl, že nelze najít svobodu ve světě, který před blechou dá přednost insekticidu...

Suzukiho krásná hra s divákem, která spíše než film připomíná sen, přesněji poklidnou, o to více však děsivou noční můru. Celý snímek se skládá z náznaků, nedořečených příběhů vyprávěných z pozice nedůvěryhodného vypravěče, neustálého znejisťování diváka (a postav), zda se jedná o skutečnost či sen, případně čí sen, ostatně si ani nejsem jistý, kdo z obou mužských hrdinů byl hlavní postavou a zda jiné dvě postavy, hrané jednou herečkou, byly skutečně postavy dvě či pouze jedna. Ono vždy, když už jsem měl pocit, že jsem film lépe uchopil a dokážu říct, kdo je kdo, o co se tam přesně jedná a proč se konkrétní události dějou, přišel moment, pouhý náznak či krátký dialog, a já zjistil, že se mi celá pracně vykoumaná konstrukce zhroutila jako domeček z karet. Z celého filmu mi zůstaly tak pouhé otazníky, žádné vykřičníky, tudíž pro lepší procítění a bližší prozkoumání budu muset přikročit k další projekci. Už se na to těším.

Opera mocnější meče. Fitzcarraldo to u mě vyhrálo hned zpočátku, v momentě, kdy hlavní hrdina slibuje operymilovnému pašíkovi červený koberec a čestnou lóži. Podobné postavě prostě musím fandit. A i jinak mi jako obří snílek byl mimořádně sympatický, je osvěžující vidět v dnešní, materiálnem a konzumem prolezlé době, někoho, kdo je ochoten pro lásku k umění obětovat cokoli a přelézt třeba horu. A to říkám bez ohledu nato, že můj vztah k opeře je asi stejně vřelý jako k rannímu vstávání či komárům. Osobnost hlavního hrdiny pro mě byla pak pro vztah k celému filmu určující, tím, že jsem se s ním dokázal identifikovat a prožívat celé „dobrodružství“ (ostatně co jiného než tradiční dobrodružná podívaná to je, že) jako své vlastní, mi film krásně utekl a po celou dobu na mě působil přesně tak, jak měl. Prostě čirá filmová krása, kde stylový konec tvoří jen příslovečnou třešinku na dortu.

Krásná ukázka stylového braku v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Veškeré ingredience potřebné k dokonale pokleslé zábavě tu jsou přítomny: nepolapitelný zločinec v masce (jeden z mnoha odkazů na původního, tj. nekomediálního Fantomase), zápletka točící se okolo templářského pokladu, krásná femme fatale, co v kostýmu alá Catwoman střílí po policistech šipky napuštěné jedem a vraždí nebohé stařenky, úniky po střechách či podzemními chodbami, tajné úkryty, všelijaké vynalézavé převleky a odvážný hlavní hrdina, co s pomstou v srdci zavile slídí po hlavním padouchovi. Vše funguje, jak má, film ani chvilku neposečká na místě a servíruje jednu krásně stylovou sekvenci za druhou a já se tak úžasně bavil a celé si to ohromně užíval. Velmi nečekané, o to však příjemnější překvapení.

Jak já ho chápal, moc jsem ho chápal. A právě kvůli tomuto pochopení, přesně kvůli němu, jsem Jana z duše nenáviděl...