strougy

Opera mocnější meče. Fitzcarraldo to u mě vyhrálo hned zpočátku, v momentě, kdy hlavní hrdina slibuje operymilovnému pašíkovi červený koberec a čestnou lóži. Podobné postavě prostě musím fandit. A i jinak mi jako obří snílek byl mimořádně sympatický, je osvěžující vidět v dnešní, materiálnem a konzumem prolezlé době, někoho, kdo je ochoten pro lásku k umění obětovat cokoli a přelézt třeba horu. A to říkám bez ohledu nato, že můj vztah k opeře je asi stejně vřelý jako k rannímu vstávání či komárům. Osobnost hlavního hrdiny pro mě byla pak pro vztah k celému filmu určující, tím, že jsem se s ním dokázal identifikovat a prožívat celé „dobrodružství“ (ostatně co jiného než tradiční dobrodružná podívaná to je, že) jako své vlastní, mi film krásně utekl a po celou dobu na mě působil přesně tak, jak měl. Prostě čirá filmová krása, kde stylový konec tvoří jen příslovečnou třešinku na dortu.

Jen málokdy se vidí takový kvalitativní sešup, jaký nabídla nová sezóna příběhů vášnivé fotografky Fuu od minulého setkání. Ze sympatického slice of life zanechávajícího na duši milý pocit a na tváři přiblble spokojený úsměv se stalo odporně uslzené a otravné nic, které dokoukat až do posledního dílu bylo vyloženým utrpením. Na vině je zejména to, že ostatní dívenky, obklopující hlavní slečnu, byly z ničeho nic odsunuty na okraj, nijak se nevyvíjejí a stávají se pouhými vedlejšími figurkami, co občas rozněžněně slzí nad odhodláním dvou hlavních hrdinek. Kromě Fuu se tu totiž zjeví i druhá dívenka se slabostí pro cvakání foťáčkem, Mitani Kanae, jež je, světě div se, stydlivá stejně jako Fuu a spolu se tak neustále stydí a stydí a stydí a občas taky dojatě pláčou, to když zrovna překonají stud a vykonají nějakou odvážnou akci. Což obvykle znamená, že něco vyfotí. A pak si všichni chválí fotečky, dojímají se nad jejich krásou a v dlouhých záběrech slzí. Toť vše, nic jiného tu není. Pokud by se náhodou tvůrci vytasili s dalšími příběhy, tak už to bude beze mě. Obávám se, že tolik slziček a dojetí totiž skutečně nejsem schopen přežít bez újmy na psychickém zdraví...

Komunistické guilty pleasure. Čajový servis s netopýřími motivy, socialistický bordel, levitující teta, převrácené hodnotící znaménko u panenství a upíří gulag. Zejména poslední zmíněná část si zaslouží absolutorium, jelikož něco tak úchvatně bizarního se vidí málokdy. Krásně pokleslá zábava, jejíž zmizení na smetišti dějin mi v souvislosti s oblibou "filmů" například od Asylumu nedává moc smysl.

The National Anthem - Bezesporu vynalézavé a v určité rovině i podnětné, ale přestřelená závěrečná část i určité logické nedostatky mi výsledný dojem dost kazí. Ovšem reakce "prostého" lidu mi přišla vystižená dokonale... 3/5

Nezáživná moralita, která si bere na paškál postavu typického Self-Made Mena, jenž si jde tvrdě za svým cílem bez ohledu na etická pravidla či ostatní lidi. Aktuálnost sice téma ani přes pokročilé stáří snímku neztratilo, možná i naopak, ale s výjimkou působivé, zhruba 10 minutové sekvence zobrazující peklo dle Danta, nemá v tak sterilní podobě dnešnímu divákovi moc co nabídnout. A osobně mám navíc značné pochybnosti, zda by z jedné chycené záclony mohla vzniknout na obrovské lodi taková panika... Velmi slabé 2*.

Krásná ukázka stylového braku v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Veškeré ingredience potřebné k dokonale pokleslé zábavě tu jsou přítomny: nepolapitelný zločinec v masce (jeden z mnoha odkazů na původního, tj. nekomediálního Fantomase), zápletka točící se okolo templářského pokladu, krásná femme fatale, co v kostýmu alá Catwoman střílí po policistech šipky napuštěné jedem a vraždí nebohé stařenky, úniky po střechách či podzemními chodbami, tajné úkryty, všelijaké vynalézavé převleky a odvážný hlavní hrdina, co s pomstou v srdci zavile slídí po hlavním padouchovi. Vše funguje, jak má, film ani chvilku neposečká na místě a servíruje jednu krásně stylovou sekvenci za druhou a já se tak úžasně bavil a celé si to ohromně užíval. Velmi nečekané, o to však příjemnější překvapení.

Toho, že na světě žijou lidé s problémy, oproti kterým se ty mé zdají nicotné, jsem si dobře vědom. Ovšem vzhledem k tomu, že mi dokument o rodince, jež kdesi v zapadlém koutě Číny bojuje s nemocí AIDS, kterou mají až na jednu výjimku všichni členové, žádnou jinou informaci nepřinesl, tak ho kladně hodnotit prostě nemůžu. Až se zase budu kvůli nějaké malichernosti deptat, tak si na ně stejně ani nevzpomenu. Slabé 2*.

Červená knihovna podaná se sympatickým nadhledem a odlehčená humornými momenty ve stylu klasické grotesky. Moralizující podtón směřující k vykořisťovatelskému páru a jejich značně zlomyslné služce (její zásah v závěrečné potyčce mě rozesmál jako máloco) je naštěstí značně tlumený a nekazí tak sledování příjemně plynoucího příběhu, kde mě naštvalo pouze Ilyovo ohavné zacházení s knihami, které s klidem na duši odhazuje do sněhu a ani se pak pro ně nevrátí. Tss, barbar. Interní poznámka, v závěrečné honičce mi kůň táhnoucí povoz svým výrazem hrozně evokoval pašíka, který zkrášluje nádraží jedné nejmenované vesničky (ehm, městečka) :-)

Tři (později už jen dva) muži v chalupě u jezera hlídají zdejší rybí sádku. Občas vyženou hejno nenažraných kormoránů, zablbnou si s korpulentní kamarádkou a taky rádi jedí či rozbíjejí vajíčka. A to je tak vše důležité, co je o tom potřeba vědět. Svou specifickou poetiku tenhle náhled do jejich každodenního vyklidněného života má, evokovalo mi to staré časy, kdy jsem bydlel uprostřed lesa v hájovně (za což ovšem taky možná může to věčné nasávání kořalky, tomu jsem se tehdá věnoval s oblibou taky), ovšem 50 minutová stopáž je prostě příliš. Být to kratší, bavilo by mě to víc. Lepší 3*.

Jak já ho chápal, moc jsem ho chápal. A právě kvůli tomuto pochopení, přesně kvůli němu, jsem Jana z duše nenáviděl...