waits

Uff. Na Febofestu jsem si během rozvláčného House of Mirth zablokoval záda a z Fresh Film Festu jsem si vybral taky dílko, které bych bez váhání oželel. Úplně zbytečný film, který až nápadně připomíná českou filmovou produkci posledních let (mírně ujetí hlavní hrdinové, příběh který baví snad jen scénárist, humor, u kterého se nezasmějete, údiv diváka nad tím, proč se tohle točilo). Cilliam Murphy musí rychle splatit dluh, do toho se nachomýtne jeho tatík a hezká sousedka, rozdávají se rány basebalovou pálkou, jakoby nic se střílejí lidi, štěkají bojoví psi, proběhne pár černohumorných hlášek i pár drsnějších scén a máme tu konec, jde se domů. Ale mělo nás s kamarádem varovat, že v Aeru bylo při vstupu skoro prázdno, měli jsme to otočit a jit na pivo hned.

Mám moc rád nenápadné filmy, takové ty jednoduše vyprávěné sondy do života nás všech, standardních jedinců, co ani nevylezli na K2, ani nepatří do královské rodiny a co je ČT 2 nasazuje v deset večer nebo ještě lépe po půlnoci, poněvadž na ně zírá jen pár tisíc zoufalců. Všechno nebo nic Mikea Leigha, příkladně, mě naprosto dostalo, Přednostu Thomase McCarthyho jsem viděl snad pětkrát. Poslední polibek mě ale naprosto minul. Scénář o třicátnících, řešících své krize a rozchody, mi, prominte, přišel dosti fádní, postavy nudné a nezajímavé. Krize rodičů jedné z hlavních hrdinek se mnou necloumala, výprava chlapců do Jižní Ameriky mě nechala zcela chladným (ten geroj, co rozchod řešil zvýšenou agresivitou byl vůbec povedený). Tím hlavním, co podobný typ filmů nabízí a proč dokáží diváka okouzlit, je prostor k přemýšlení o svém vlastním životě. Podobná kontemplace mě po tomhle filmu vůbec nenapadla. Skupinka nedospělých třicátníků řeší svoje drobné krize. Dobrá. To samé dělají ovšem i postavy nejen v Allenových nebo Leighových filmech, ale i v Ordinaci v růžové zahradě nebo ve VKV. Pravda, tam trochu déle, s expresivnějším, ehm, herectvím a nehrají jim k tomu Verve. Mě se tenhle scénář zdál být bližší té soap operové variantě..

Film pro teenagery, kterří asi budou většinou spokojeni, ale pro nikoho dalšího. Na druhou stranu Janák ani nic jiného netvrdí, tak o co jde. Za sebe mě překvapila nevtipnost vtipných scén nebo jsem už možná tak ohlodanej, že se u stanu vláčeného motorovým člunem prostě nezasměju. Malý bráška, hyperaktivní diblík, který vymýšlí potouchlé legrácky typu výměny panáčka a panenky na dveřích od sprch (známe již např. z knižního Mládí v hajzlu), by zasloužil hned u vstupní scény s babičkou pár facek, čimž by se profláklo, že nejde o hyperaktivitu, ale o předpubertální frackovatění, umocněné špatnou výchovou dosti měkkých rodičů. Milá jsou některá camea (Čtvrtníček a sprostý Helekal, o kterém F.R.Čech tvrdí, že jde v civilu o hodného a slušného pána), neuráží Navrátil, Freimanová ani Šteindler. Hudba se snaží film neustále nakopávat, popř romanticky zjemnovat, ale asopn na mě to má stejný dopad jako sledování nevtipného sitcomu s přehanně domíchaným smíchem. Ta rocková kytara je dobrá, ale on přitom jen tak sníždějí takovej malej jez, ne? Ale víte co, jestli vám je pod dvacet, tak se na tyhle postřehy vykašlete, tenhle film prostě není pro mě..

Mohla to být lehce nadprůměřná scifi akční podívaná, to by ale nesměl experta Jenningse hrát neskutečně toporný Affleck. Proboha, přestante ho nasazovat, na světě je snad dost dobrých herců, dokonce i dost zajímavějších hezounů, co taky nemají talent, ale aspon se na plátně pohybují přirozeněji. Možná by to příště moh zahrát nějakej jihoamerickej fotbalista (Uruguayec Forlán?), lidi by do kina přisli, požitek ze zahrané role stejný a bylo by to určitě levnější. Uma Thurmanová dělala co mohla, protože věděla, že rozpočet 60 milionů není úplně málo, ale vedle Afflecka se i ona cítila viditelně nesvá. Předlohu jsem nečetl, takže nevím, jak moc z ní scénárista vycházel, ale každopádně se s nějakými logickými kauzalitami dvakrát nezdržoval.

Profesionálové (1966) Richarda Brookse působí jako rozcvička pred vrcholnými westerny Tenkrát na západě (1968) Serge Leoneho a Divokou bandou (1969) Sama Peckinpaha. Ale rozcvička zručná, s výtečným obsazením (krásná a vskutku živočišná Claudia Cardinalová se objeví za dva roky právě v Leoneho majstrštyku, Robert Ryan si v 69 užije podobnou, i když drsnější roli v Divoké bandě) a trochu nepravděpodobným závěrem. Brooks byl výborný režisér, ale nemůžu se zbavit pocitu, že vzít to do ruky třeba právě Peckinpah,překopal by závěr a vymačkal by z nahozené zápletky o něco působivější podívanou.

"Z nějakého důvodu si usmysleli, že umělci znají odpověd na všechny společenské problémy. Bylo to absurdní. Neměl jsem na jjich otázky odpověd." Čest a sláva Scorsesemu za tehle dokument. Měl jsem Dylanovu hudbu vždycky rád, a některá jeho alba i ted řadím mezi svá nejoblíbejnější (Blood on the Tracks, Highway 61 Revisited, Blonde on Blonde, Infidels), ale po tomhle dokumentu si ho cením i lidsky. Scorsese poskládal 200 minut od začátků do června 1966, kdy Dylan havaroval na motorce a kdy pak na dlouhou dobu přestal s veřejným vystupováním. Z filmu je také zřejmé proč - Dylanovo hraní z kapelou rozvášnilo pravověrné folkové (tehdy rovnalo se levicové) publikum natolik, že jako veřejná vystupování, ač vyprodávána, byla pravidelně vypískávána, což bylo čím dál tím psychicky náročnější. Fandy nutně potěší krásně dobové koncertní záběry (Its Allright Mama, Im Only Bleeding, Vision of Johanna, Even of Garden, turné s Bandem) nebo záběry ze studia (It takes a Lot of Love nebo historka Ala Koopera o nahrávání Like a Rolling Stones). Dobře vybrané jsou i komentáře lidí, kteří mají k tématu co říct (což v těchto formátech není vůbec pravidlem). Charismatický Alan Ginsberg, Joan Baezová, se kterou Dylan žil (když přijela v 87 na Bratislavskou lyru, vypnuli ji soudruzi během představení proud, což trochu zchladilo její levicové nadšení), Patter Yarrow z Peter, Paul and Mary nebo Pete Seeger, který chtěl Dylanovi na koncertu jakožto zrádci přeseknout eletrkický kabel). Za samostatnou zmínku stojí tiskové konference, na kterých Dylan odpovídá tak, že si ho musíte oblíbit. Otázky, které mu nahrávají na smeč mluvčího generace, tlačí ho do pozice politického zpěváka nebo jsou čirým nebo pseudointelektuálním blábolem Dylan rychle likviduje. "Otazka: Dáváte přednost jemným náznákům nebo otevřeným poselstvím? Čemu mám dávat přednost? Jemným náznakům. Jak jste na to přišla? (defenzivně) Psali to v časopise... Reporter: Je vaše popularita dána částečně tím, že se s vámi posluchači identifikují? Dylan. Nemám tušení. Mladý vážný intelektuál: Co znamená vaše tričko? Je to nějaká filosofie? Dost jsme to rozebírali. Dylan: Prostě mě jednou vyfotili, když jsme seděl na schodech. Reporter: Kolik zpěváků zpívá protestsongy jak vy? 136 Řekl jste 136? Jo. 136 nebo 142." Jo, a tu první citovanou Dylanovu větu dejte na první stránku všech novin, třeba si ji přečtou Sting, Bono i naše z hlediska globálu naprosto komické pseudocelebrity.

Taškařice natočená v éře vrcholícího hnutí hippies, všeobjímající lásky a LSD. A podle toho to taky vypadá. Krátce před natáčením zemřel manažer Beatles Brian Epstein, slavné čtyřce tudíž neměl kdo rozmluvit nápad tenhle film režírovat. Největší ambice v tomhle směru měl Paul, ale svůj podíl na celkovém výsledku si odpracovali všichni. A jak že taková režie vypadala? Paul vyplácal skoro půlku rozpočtu na hledání kopce ke skladbě The Fool on the Hill, John si svůj skeč odbyl nakládánám jídla na stůl lopatou, do toho se mihne pár kamarádů kapely a a chvíli je konec. Film byl uvedený jako vánoční beatlácký speciál před konce roku 1967 a nevzbudil zrovna kladný ohlas. A proč že dávám čtyři? Protože přes všechny výhrady je z filmu cítit, s jakou radostí Beatles film točili ( už počáteční nástup do autobusu je jak vystřižený z Monty Pythons). Protože se na Beatles můžu dívat v jakékoliv blbosti. Protože film obsahuje jednu z nejlepších skladeb (I am the Walrus, Lennon v rozšířeném soundtracku - obsahuje i Strawberry Fields Forever - McCartneyho doslova převálcoval). A protože tohle bylo první VHS, které sem si v 1990 roce přivez z Anglie. Mám ho pořád, i když video na VHS už ne.

Klidně to dětem pustte. I když neviděly původní kousky ze 70.let, režírované samotným Goscinnym, pobaví se. Lucky Luke v dabingu Lukáše Vaculíka je pořád velký kladas, není už tak zábavný, ale zase je moderněji animovaný. Jenom škoda, že si Luke nepřipaluje jednu cigaretu ze druhou, už ho, chudáka, semlelo nařízení Eu.

Jako malý chlapeček jsme na tomhle animáku byl pětkrát za sebou v kině, čímž jsem si vystřílel kapesný na pár týdnů dopředu. Teda jasně, na Čtyřlístek jsme měl schovaný paníze v prasátku, to se nepočítá. Dneska už jsem trochu větší, tak musím hvězdu sundat, ale víc ne,s tím nepočítejte!

Zajímavý snímek pro děti s ostrou želvou, netradičním příběhem a který navíc dětem předloží pár výchovných rad (násilí nic neřeší) . Vůbec mi ale neseděla animace.