waits

Homerovo post chillovské blouznění s Coyotem (Johnny Cash) patří mezi mé nejoblíbenější simpsonovské minihistorky.

Populaci na Zemi už ničilo kde co, ted tedy něco, co nelze vidět (plus pro rozpočet, absenci možného trikového zklamání a pro přežití diváka:)) Po náhlednutí do anotace jako první z možných inspiračních nebo příbuzných zdrojů naskočí nedávné Tiché místo nebo třeba základní kámen žánru Den trifidů. Bird Box na mě zapůsobila víc než Tiché místo, scény, kdy se lidé setkávají s neznámým zlem jsou působivě kruté, zapamatovatelnější obsazení (jasně, hlavně Bullock a Malkovich, oba vypadají na svůj věk dost dobře, že), napadlo mě méně výhrad k dějové logice, za zmínku stojí i hudba Trenta Reznora (NIN). Kromě postapokalyptické snahy o přežití nese film laskavou podtextovou informaci - Člověk si často uvědomí, co má, až když ho svět vyhodí na mráz. Zkoušel jsem si vzpomenout, kdy se mi s tak málo výhradami líbil horrorový film natočený režisérkou, nevzpomněl, tenhle je v tomhle ohledu první.

Jeden z bezchybných dílů, napěchovaných odkazy (ten hlavní zabil v názvu český překladatel, netrknula ho ani návštěva Bonda u dokonalého! Scorpia), parodiemi a situačním humorem, vycházející ze simpsnovských charakterů. "Uh- [Reciting] Okilly-dokilly- Okilly-dokilly! - [Tires Squeal] - Bye-didilly-eye! - So long! - God bless you! - See ya! - Good-bye! - Bye-bye, Homer! - Take care! - Adios! - So long! - Fare thee well! - Arr! Bon voyage! - Toodle-oo! - Uh, so long! - Bye-bye! - Ta-ta! - Bye, everybody! - Bye-bye! - Sayonara, dudes. - So long! - [Children] Bye-bye! - Bye-bye now.- Bye! - See ya! - Bye! - Bye-bye! Ha-ha! I'm gonna miss Springfield. This town's been awfully good to us.- No, it hasn't, Dad.That's why we're leaving.- Oh, yeah."

The Wall je jednou ze základních desek života každého postaršího rockera a současně komerčně nejúspěšnějším projektem skupiny Pink Floyd (1. v prodeji USA po dobu 15 týdnů, 3.v Británii, celkově neprodávanější deska roku 1980) , samotný film utržil v USA přes 22 milionů dolarů. Samotné 2LP nepokládám za nejlepší počin kapely (natožpak pak solového, často nabubřelého Waterse, výše bych postavil Wish You Were Here, The Dark Side of the Moon a možná i některé ranější věci s Barrettem), i tak jsem si jej během času v rámci výměny nosičů koupil na LP, kazetě, CD a film samotný na DVD, na další životní nabídku, tentokráte cloudovou, od Spotify se tudíž dívám s mírnou nedůvěrou:). To hlavní, co mě ještě jako teenagerauchvátilo byl zvuk a nosné Watersovy melodie, samotnému příběhu o odcizení a zdmi mezi lidmi, navíc ve filmu hodně odkazujícímu na anglické reálie, jsem zprvu nerozumněl a bylo mi dost jedno. To se kupodivu nezměnilo ani po tom, co mě výuka angličtiny oblažila dostatečným monožstvím slovíček, Watersův kritický pohled se s mým docela míjel,. A to jsem ještě netušil o Watersových protiizraelských aktivitách v budoucnu...Film The Wall je pro mě pořád hlavně¨výborná rocková opera, jeden dlouhý depresivní videoklip s ikonickými momenty (chodící kladiva, děti v mlýnku) se zeligovsky povlávajícím Gedolfem víž než hudebně společensko kritická performance.

Výtečné. Film, který vzbudí emoce - obojího druhu. Na pozadí zavírání uhelných dolů v Anglii za vlády Margaret Thatcher (čest její památce, zde ovšem vidíme neveselou pozici lidí, kterých se zavírání přímo dotklo) se odehrává neuvěřitelně lidský příbeh, ve kterém Daldry strčí svým náhledem do života anglické nižsí třídy do kapsy stovky angažovaných aktivistů. Příběh, ve kterém na sebe ostře narazí zažité předsudky s vnitřní touhou, je skvělý v tom, že ukazuje zoufalství obou stran, Daldry se na téměř všechny své postavy dívá s alespon základním stupněm pochopení. Sláva režisérovi, že dojímá, ale emočně nevydírá, že vypráví, ale nesoudí a že optimismus ze situace v nehostinném prostředí nekřeše za pomocí kýče.

Nejsem žádný divadelní fanda (navíc, když už se vydám do divadla, tak spíš na Duškovu Vizitu nebo Činoherní klub než do Národního), a možná právě proto je pro mě Macháčkovo nastudování tím prvním, co mě napadne, když se řekne činohra Národního divadla. Všechno na téhle hře je dotažené, na první pohled všechny zúčastněné hvězdy hrají naprosto necivilně a přitom jsou postavy jako živé a jejich emoce uvěřitelné. Macháček se na hru připravoval dva roky, další rok věnoval zkoušení a investovaný čas se vyplatil. Kdo by chtěl Macháčkovy běsy v době zkoušení propátrat detailněji, pak at sáhne po knize Zápisky z blázince (1995, uspořádala Kateřina Macháčková viz také Téma Macháček, 2010).

Medřické herectví v Kočičí hře je výrazně divadelní, expresivní, energické ve výrazném smutku i exaltované radosti. A hlavně je skvělé.

Po letech je, myslím, možné uznat, že Jan Svěrák natočil nápaditý, optimistický a zábavný film (plus standardně lehce svěrákovsky laskavý) a ještě ke všemu s mravním poučením. Vůbec bych se nedivil, kdyby byl pod scénářem podepsaný Charlie Kaufman, do tak ulítlých vod se dvojice Svěráků spolu se sklepovským Janem Slovákem odvážili. Typově přesní jsou Forman s Brychtovou, stejně tak ale i Svěrák, Labuda nebo Polívka (a taky sexy polonahá Pergnerová:) Slabší návštěvnost (tedy, na Svěráka - tržby 10 milionů Kčs, 400 tisíc diváků) se dají připočíst roku vzniku. Kdyby tak pořád vznikala takovéhle české filmy, s takovou viditelnou radostí a originalitou!

Falešné, nedotažené prozpěvování oper v Hostinci na mýtince je půvabné, stejně tak tomu je i u pěveckých sborových čísel z různých předdivadelních seminářů. U Cimrmana v řísi hudby, kteý je na zpěvu položený, ale kouzlo přiznané amatérštiny dvakrát nefunguje. Možná je to délkou, možná slabším libretem, ale Cimrmana hudebního považuji za jeho Achilovu patu. U genia podivné, ale je to zkrátka tak.

Na Scorseseho Taxikáře se dá, jak to tak u výjimečných filmů, bývá, nahlížet z mnoha úhlů. Jako mladý, zvídavý divák jsem si odnesl hlavně dojem smutného, ponurého New Yorku a de Nirovy proměny z pozorujícího taxikáře na bojovníka se zločinem, plus výrazné postavy Jodie Foster a Harveiho Keitela, vůbec jsem si kupříkladu nepamatoval závěr. Dnes, po letech, jsem viděl trochu jiný film, film o chlápkoví, který se snaží zařadit, ale jeho psychologická výbava, zkušenosti a kulturně-společenská výbava obecně mu to nedovolují. Jeho hledání sebe sama na pozadí temného města prochází přes krutá společenská nedorozumnění,přes trochu psychopatický boj proti zločinu až po očištující závěr. Travis Brickle se, podle mého, našel.