Morien

Bolí se na to dívat. Děsivý film. Ale když jsem tohle řekla, tak zvolený přístup je nejspíš nejsprávnější možný.

Tom Hardy je většinu času dost rozkošný (ale občas to taky přehání), nicméně ten zbytek je to horkou jehlou spíchnutý jednohubkový blábol.

(1001) -"It's pretty, but is it art?" Sakryš, ti megalomanští puntíčkáři už dneska rozhodně nejsou takoví, jako bývali. Orson svůj dokument o padělatelích umění podává s větším spádem a poutavostí, než jakými oplývá většina dnešních blockbusterů, a na mém diváckém blahu to jde rozhodně poznat. Jediné, co bych mu trochu vytkla, že ta jeho hra s podvodem na diváka je mnohem snázeji prohlédnutelná, než si nejspíš sám myslel, a hlavně že je tam nejspíš nepotřebná. Mně ta první hodina nasytila dost. Zároveň je také myslím jasné, odkud ukradl, totiž okopíroval, totiž kde našel inspiraci Nolan pro úvod ke svému filmu o podvodnících, chci říct kouzelnících.

(1001) Po důkladném přemýšlení jsem dospěla k názoru, že hlavní důvod, proč je ten film tak na ránu, je použitá hudba. Ono by tedy asi samo o sobě i stačilo, že je fikční svět tak směšně zahuštěn do té míry, že většina herců má dvě tři scény (což by bylo i na představení a nadnesení nějakého osobního dramatu docela málo, natož na nějaký vývoj) a tím to pro ně hasne, a každé jejich slovo, pohyb a čin tím pádem musí být jedině k těžkopádnému tématu, kterým nás Haggis mlátí přes hlavu jako Monty Pythonovo brnění gumovým kuřetem. Ale ta hudba, ta rádoby srdceryvná, návodná, kýčovitá, jednorozměrná hudba to prostě posílá do říše pekel okamžitě a bez pochyb. Dokazuje neschopnost svých tvůrců nabídnout nadhled, skrýt myšlenku trochu pod povrch, zapojit diváka do pátrání po jádru pudla, vyvolat jakoukoliv jinou diskuzi než jestli si tento paskvil zaslouží Oscara v porovnání s ostatními snímky toho roku. Nicméně kdyby mi někdo namířil bouchačku do obličeje a řekl, že musím na filmu vyzdvihnout aspoň jednu dobrou věc, tak to bude Michael Peña.

(1001) Inu, zdá se, že o typech (a kvalitách) femme fatale zlatého věku Hollywoodu se mám ještě mnoho co učit. Claudette Colbert je naprosto famózní a bezprostřední a všechna čest, opravdu. Obecně jsem velmi příjemně překvapená tím, jak subtilně a meziřádkově se filmařům to zamilovávání podařilo odvyprávět, navíc v rámci žánru komedie. I Clark Gable postupně odhazuje masku a odhaluje roztomilou a zranitelnou stránku svého šviháka, což mě vede k myšlence, že možná nebyl tak namyšlený a sebestředný jako jiní herci té doby, kteří odmítali před kamerou odhalit jakoukoli slabost. Zajímavé mi přijde i to, že obě mužské autority, otec a šéf novin, ačkoliv v průběhu filmu vystupují jako profesionální drsňáci, na konci ukážou pochopení a rovněž projeví lásku ke svým poddaným, abych tak řekla. Zkrátka, nečekala jsem takovou citlivost, ale děkuji za ni! A byla to i sranda.

Čekala jsem se shlédnutím, až zapomenu všechny náhodné drobky vědomostí o tomto filmu, které se ke mně kdy dostaly, ale stejně to rozhodně nebylo ono. Osobně například nechápu, proč o (mém srdíčkově oblíbeném) Sunshine všichni říkají, že je to brak, ale tohle vzývají jako kvalitní filmařinu. Ne že bych chtěla náboženským zombies ve vesmíru přidávat na váze (ale nechci je ani zpochybňovat), spíš se ve svém komentáři pokusím dokázat, že Interstellar je podle svých parametrů obyčejný škvár. Předně to trvá strašně dlouho a strašně dlouho se to táhne, protože kromě super hudby v pár kritických momentech se tam nic neděje a o všem se jenom neustále a dokola a znovu a zase mluví. Všechny zásadní momenty a zjištění se odehrávají dialogem a nikoliv akcí a to mě prostě rozčiluje. Pokud má Christopher Nolan nějaké kvality, tak to určitě není tvorba a režie zajímavých dialogů. Kdybych chtěla dvě a půl hodiny sledovat mluvící astronauty, tak si na to rozhodně vyberu jiného režiséra než jeho. (A kromě toho je to občas až směšné, například někdo musí říct nahlas "obří sarkastický robot", protože jak jinak by asi divák pochopil, že je ten robot sarkastický, že? Bože.) Zajímavé mi ještě přijde srovnání s Dunkerkem, kde nejenže Zimmer používá dost podobný hudební princip jako tady, hudba zastupuje a imituje čas, který nám neúprosně utíká, a taky je v hlavní roli relativní vnímání času lidmi účastnícími se jedné gigantické život samotný ohrožující události, JENOMŽE Dunkerk jako by se poučil z chyby svého předchůdce a vystřihl všechno to vysvětlující žvatlání, film díky tomu odsýpá jako bič, strach o postavy je opravdový a film samotný působí o mnoho lig lépe. Interstellaru ani nepomáhá, že všechny jeho postavy mají emoce vytočené na jedenáctku, ale jakoby neopodstatněně, emocionální záchvaty se používají jako reakce na spoustu věcí, aniž by postavy samy mohly vůbec chápat, že by měly být hysterické. Mnohem víc by se mi v mnoha případech líbil efekt šoku a zamrznutí, jako když si člověk vyrazí zub nebo rozsekne nohu, jako první věc nezačne brečet a řvát "na tohle nejsme připraveni" a "myslela jsem si, že znám teorii, ale realita je jiná" (Už jsem se zmínila, jak stupidní občas ten scénář je?), ale zkrátka vůbec nechápe, co se právě stalo, funguje jako robot dál a důsledky si uvědomuje až postupně. Spousta z tohohle pramení z postavy dcery, která mi přijde až bizarně nefunkční, nehotová a nekonzistentní. Jako malá holčička je tak hrdá na svého otce letce, že se kvůli tomu porve se spolužáky ve škole, ale když mu sama pomůže k tomu, aby získal místo na další letecké misi, tak je uražená a nechce s ním mluvit? Jako dospělá už ví všechno o otcově misi a proč a kam se vydal, ale přesto na svého bratra bude hystericky řvát "Já nás zachráním, otec se o to ani nepokusil, prostě nás opustil!"? Tohle člověk řekne o alhokolickém otci, který skočil pod vlak, a ne o někom, kdo odletěl na potenciálně sebevražednou nesobeckou misi za hledáním naděje. V rámci naší reality sice uběhlo třeba čtyřicet minut od té doby, co ji opustil, ale ona přece měla dvacet let emocionálního zrání a uvědomování, které by jí mělo zabránit říkat takové očividné blbosi, i když její víru mohla otřást slova Michaela Caina, tak ona sama snad o svém otci ví, co to bylo za člověka. A potom je tam vůbec celá ta další věc s časovou diskrepancí, jako malé je jí 10 let, jako Jessice je jí o 23 let víc, což je čas, který promrhali na vodní planetě, což znamená, že jí je 33, a v dalším emocionálním výlevu tvrdí, že jí je stejně jako Matthewovi, když odešel. Tzn. tomuhle týpkovi bylo na začátku mise 33 a v té době už byl minimálně deset let farmář, takže mi film tvrdí, že se stal vysokoškolsky vzdělaným inženýrem a elitním letcem pro NASA do svých 23 let? Google tvrdí, že astronautům je průměrně 34 let, ale většinou je jim až ke čtyřiceti, takže haha, dobrý pokus, ale ne. A víme, že Jessice určitě nemá být víc, protože co se vrátí z vodní planety, tak od ní přijimají zprávy v reálném čase tak, jak ona je odesílá. Možná teď už působím dost manicky, když se v tom takhle šťourám, ale když už někdo chce psát fancy film o manipulování času, kde o nic jiného navíc ani nejde, a ještě chce, aby byl přijímán jako seriózní umění, tak by si na tom mohl dát trochu víc záležet. A když už jsme u vodní planety, tak ten moment, kdy se dívají na vlny v dálce a potom se otočí na druhou stranu na tu jednu megavelkou megablízko, tak to byl snad můj nejoblíbenější moment filmu, to kdybych viděla v kině, tak mě asi klepne pepka. (A scéna dokování ke konci filmu byla taky super, abych nedštila jen síru, ale opravdu si tam jinak moc nevyberu.) Ale na druhou stranu ani ta sekvence na vodní planetě v kontextu nedává moc smysl. Jsou tam celkově asi tři hodiny na velmi omezeném prostoru, ale ihned jsou si jistí, že tahle planeta je ztracená, a začnou pochybovat o svém poslání? Proč tam nemají aspoň nějakou sondu, která by obletěla celou planetu a vyfotila celý její povrch nebo jak něco? Kdyby někdo tímhle způsobem přistál na Sahaře, tak by taky mohl hned hodit flintu do žita, že je Země neobyvatelná. Planety jsou sakra velké, (na to vůbec sci-fi filmy odehrávající se ve vesmíru dost zapomínají, sakra!), a že je tam jeden zabijácký oceán ještě nemusí tolik znamenat. Jo a zapomněla jsem zmínit, jak si film myslí, že je strašně chytrý, když nechá dceru v první scéně říct "Myslela jsem si, že jsi ten duch." a potom očekává, že budeme překvapení, když to řekne na konci znova s větší jistotou a že je to vlastně pointa celého příběhu. A potom to pro jistotu znovu asi milionkrát slovně vysvětlí a zopakují a zopakují vysvětlení a opakovaně vysvětlí. Už jsem zmínila, jak stupidně slovní a repetitivní tenhle film je? Bože.

Z dnešní perspektivy jenom nevěřícně kroutím hlavou, že režisérem tohoto filmu je TEN Sidney Lumet. Film působí strašně staře a nemoderně, z filmařského hlediska se mi vlastně líbí jenom flashbacky během finální vysvětlovačky na lidi mluvící v "rybím oku" mimo kontext původního rozhovoru. Hudba je úplně mimo mísu a obecně se velmi těžko odhaduje zamýšlený tón filmařů. Je tam například pár celkem dobrých vtipů, ale jako by je vyprávěl někdo, kdo vůbec nemá smysl pro humor. Z hlavní postavy je těžkopádný buran, což nějako těžce snáším. All-star obsazení zůstává extrémně nevyužité a Oscar pro Ingrid je skoro výsměch, jako by ji oceňovali za to, že se jako hvězda stříbrného plátna v postarším věku nechá natáčet shrbená a málo nalíčená. Občas tam věci pěkně vypadají, ale myslím, že negativů jsem vyjmenovala mnohem víc.

-"I regret that I have only one life to give for rock and roll!" Zdá se mi, že Joey Ramone, Marilyn Manson a Adam Driver byli všichni ukováni podle jednoho modelu, nicméně s různým podílem brady v rámci výsledku. Trošku bizárek i na zdejší bizarní poměry mi přijde fakt, že středoškolačku hraje ženská, která je starší než tři ze čtyř členů Ramones přítomných v tomto filmu, ale to je věčný problém filmů, že středoškoláky hrají třicetiletí lidé a podobně. Objektivně bych asi dala tři hvězdičky, hlavně kvůli několika povedeným vtipům, ale ze srdečně-rokenrolových důvodu přidám ještě jednu navíc. -"Oh, I'm sorry. We don't let any more mice in here. They've been exploding all over the place."

Krom toho, že mi přijde, že tam chybí nějaká ta "impossible" sekvence, je to i ve všech ostatních směrech dost naprd film. Nejsem vlastně vůbec fanda Cruise, ale například na Ghost Protocol jsem schopná čučet znova a znova a znova a znova a pořád se bavím, kdežto tady jsem už tak po první čtvrthodině přemýšlela, jestli je proveditelné objednávat si z Thajska poštou živou rybu a osud světa mi byl ukradený asi tak jako ty osudné koule plutonia. Simon Pegg je zřejmě bůh, ale tím za mě výčet pozitiv končí. Henry Cavill nemá jako obvykle charismatu ani do kalíšku na vajíčka a křečovité snahy o nadhled a humor jsou od minula ještě zoufalejší a nucenější. Na to, jak se marketing snaží vyhajpovat fakt, že se na to všichni museli strašně fyzicky připravovat a cvičit choreografii a všechno, tak mi přijde, že na výsledném produktu to úsilí až tolik vidět není. Bitku na záchodech že "kvůli komplexnosti" natáčeli čtyři týdny? Asi klidně jo, ale vůbec nemám touhu pustit si ji někdy znova a dokonce mě při pár záběrech i napadlo, že Cruise už vypadá dost staře.

(1001) -"I found God" he used to say. "And while sitting there and basking in the glory and sublimity of mercy... I shot and ate that son of a bitch." --- Před sledováním jsem si přečetla, že: Revenant in French also means (reverting to) "spirit" or "ghost". Což mě samozřejmě velmi natěšilo, ale i přese všechny horečkové snové vize jsem neměla pocit, že by se film dotkl duchovní roviny. Vlastně mám ve výsledku dojem, že se jedná o křížence Malickova Nového světa a Jarmuschova Mrtvého muže, přičemž se Revenantovi nedaří dosáhnout kvality ani jednoho z nich. A když to srovnám ještě s Birdmanem, do kterého se mi původně vůbec nechtělo, ale hned po prvních pár vteřinách jsem od filmu vůbec nemohla odlepit oči, jak byl hypnotizující, tak tady jsem se musela vyloženě nutit, abych se vůbec dokoukala do konce. A to jsem člověk, který by raději strávil celý život v lese, než aby jednou vkročil do víru velkoměsta. Vlastně nemám ani moc ráda, když v sobě Terrence Malick přespříliš probouzí svého vnitřního Terrence Malicka, natož abych to ještě snášela u ostatních režisérů. Inarritu podle mě vlastně udělal nejzásadnější chybu v tom, že filmu dodal lidského záporáka a hrdinovi jinou motivaci než jednoslovné "přežít", protože mi přijde, že tím paradoxně mizí důvod, proč by ten film měl existovat. "Přežít, abych zabil vraha svého syna" je extrémně klišé motivace pro tak nehostinné, dravé a kruté prostředí, jaké se filmu podařilo poskládat dohromady. Slušel by tomu mnohem víc nihilistický příběh osamělého zálesáka, který bojuje o svůj život, protože nic jiného neumí a nezná. A ještě víc bych za něco takového bojovala s přihlédnutím k tomu, že Tom Hardy vypadá pořád moc inteligentně na to, abych mu takovou roli uvěřila, a tím pádem spadá jeho herecký výkon do kategorie nepříjemně se sledujícího pitvoření, které rozhodně není důstojnou protiváhou Leova minimalismu. (A taky tedy dodám, že jsem výjimečně ráda, že když už mu tu sošku chtěli mermomocí dát, tak že mu ji dali zrovna za tenhle film a ne třeba za Letce nebo Vlka z Wall Street. I když mě osobně jako herec nezajímá už tak patnáct let.) Domhnall Gleeson teprve podruhé přenáší trochu závaží ze strany "hezký muž" na stranu "dobrý herec". Forresta Goodlucka jdu sledovat na Instagramu. Willa Poultera si přidávám do sbírky herců, kteří krásně brečí. A jako poslední zmínku jsem si nechala poznatek, že mě úplně neskutečně rozčilovala kombinace té prvoplánovité "západní filmové" hudby, která jako by se snažila každý záběr, ke kterému hrála, nafouknout a dodat mu falešný pocit důležitosti, spolu s tím japonským hudebním minimalismem, který doprovázel například finální souboj, a který skvěle vystihoval primordiální pudy a emoce, o kterých pro mě celý film byl nebo měl být. Kdyby tak byl podkreslený celý film, nejspíš bych mluvila úplně jinak, a určitě i hodně dalších lidí, kteří mu vyčítají mělkost a pozérství. Inu, třebas se na Revenanta podívám znovu za deset let a zklamání mě přejde, ale zatím sbohem a šáteček.