Bajislaw

Superhrdinský film pro Youtube generaci, Kick-Ass, je zpět a s ním všechny trademarky prvního dílu: Brutalita, cynismus, nejapný humor a mlácení děvčat. Jen málokterý film, který má ambice být něčím víc, než přiznaně hloupou podívanou na jedno použití, trpí takovým množstvím scenáristických neduhů. Kickass se profiluje jako tragikomický film, stavící na konfrontaci naivních představ čtenářů komixů s drsnou realitou. Ve skutečnosti je to především neuvěřitelně nekonzistentní film. Násilí je ošklivé, ale jen někdy. Někdy je to ohromná legrace. Všechna pravidla jdou stranou pokaždé, kdy na scénu vstupuje Hit-Girl. Ta dokáže být neuvěřitelně rychlá, nebo nepochopitelně pomalá, nebo taky neuvěřitelně rychlá, zkrátka jak je zrovna zapotřebí. Ve filmu vystupují postavy trpící hlubokými traumaty (smrt sourozence, ztráta dítěte), ale jsou tu jen pro pobavení. Středoškoláci se dělí na teatrální štětky a tupý dav, policie je banda iracionálně jednajících, nikomu se nezodpovídajících budižkničemů. Hrdinův milostný vztah, složitě budovaný v prvním díle, je zde bezhlavě zahozený během jedné nesmylné scény, prostě proto, že si to scénář druhého dílu si žádá. O ženách nám Kick-Ass sděluje ledacos. V prvním díle byla scéna sexu s Katie na popelnici za fastfoodovou restaurací, ve druhém je hned několik scén sexu na veřejných záchodcích. Obě partnerky hlavního hrdiny jsou atraktivní mladé dámy na úrovni, ale ve světě Kick-Ass znamená romantika okamžitou akci na tom nejveřejnějším a nejšpinavějším místě, které je zrovna po ruce. Film je zkrátka nepatřičně cynický a dělá si s postavami, s jejich schopnostmi a jejich psychologií kdy chce a co chce. Ve výsledku působí jako docela laciná fan-fiction, která dovede poměrně intenzivně bavit, ale přemýšlet o jejím poselství opravdu není radno.

Kvality Temného rytíře si žádají, aby divák přistupoval k jeho pokračování s respektem, ale všechna dobrá vůle světa není nic platná, když je film objektivně špatný. Temný rytíř povstal může být místy zajímavý i zábavný, ale v důsledku je velkým zklamáním. Mimořádně utahaný a toporný velkofilm, zatížený nesnesitelným množstvím patosu a kopou logických nesrovnalostí i úplných nesmyslů, které mu ubírají na uvěřitelnosti, oné klíčové ingredienci Nolanovy batmanovské triologie, z níž opravdu vynikající je pouze její ústřední část.

Velkolepá triková podívaná, líčící souboj lidstva o přežití tváří tvář gigantickým monstrům s jiné dimenze, v níž se svěží asijské vlivy mísí s dějovými vzorci amerických velkofilmů devadesátých let. Lidstvo nakonec slavně vítězí a s ním, bohužel, také Hollywoodské stereotypy. Guillermo del Toro však režíruje s nadšením a s úctou k četným inspiračním zdrojům (včetně těch pitomých). Ve společnosti stejně starých velkofilmů, jako je zběsilý Star-Trek: Do temnoty nebo tupou destrukcí překypující Muž z oceli, si Pacific Rim nestojí špatně. Ke zhlédnutí jej lze doporučit už kvůli vskutku omračujícímu vizuálu a krásné Rinko Kikuči, která umí nejen hrát, ale umí se, jak vidno, i bít a zasloužila by si opravdu velkou roli v opravdu dobrém filmu.

Krásná devadesátková sci-fi se zajímavým (a nosným) námětem, sympatickým hlavním hrdinou, uhrančivým záporákem, působivou atmosférou a vynikající hudbou. Mohlo by to být (o mnoho) lepší, ale není, kvůli trapným scénám a množství (hollywoodským) klišé. Na druhou stranu, takový Prometheus (což je taky jenom „dänikenovská“ sci-fi) si o takovém dějovém spádu a cool hrdinech může nechat jenom zdát.

Kdyby si Vítězslav Nezval a Jára Cimrman udělali víkendoví výlet do Slavonic a během dvoudenního brainstormingu v pokoji hotelu Arkáda na náměstí společně sepsali filmový scénář, tohle je přesně ten film, který by z jejich spolupráce vzešel. Valérie a týden divů je hypnotická, zneklidňující „pohádka“, plná nepatřičně vášnivých polibků a dětské nahoty, která udivuje precizností a důsledností, s jakou byla Nezvalova předloha převedena na filmové plátno. Právě tato ušlechtilá snaha o důslednost za každou cenu je achillovou patou snímku, který v mnoha dialogových pasážích zbytečně ztrácí na síle. Přesto je Valérie a týden divů vynikajícím filmovým počinem. Jaroslava Schallerová je v hlavní roli nezapomenutelná!

Nepodařená, byť kvalitně animovaná disneyovka, ve které je špatně všechno, co je u tohoto druhu filmů opravdu důležité. Hlavní postavy jsou nesympatické a protivné a děj pohání vpřed jen jediná věc – jejich přetrvávající nedorozumění. Vizuální poetiky má Ledové království asi jako průměrná videohra a písně jsou bezmála k nesnesení. Máte náladu na digitálně animovaný muzikál, ale Na vlásku už jste viděli? Pusťte si znovu Na vlásku!

Prkenný Garrett Hedlund, standardně dobrý Jeff Bridges, roztomilá Olivia Wilde, vizuálně unavené digitální prostředí, banální dějová zápletka a podmanivý a stylový soundtrack od Daft Punk. Tyhle ingredience dávají dohromady veskrze průměrný dobrodružný akční film, kterým je Tron Legacy.

Po důstojné a patřičně výpravné adaptaci Burrougsovy Princezny z Marsu, která je i po sto letech stále úžasným čtením jsem bažil od dětství. Melancholický, uhrančivý teaser mě ohromil, první trailer posléze naznačil, že tohle bude „velké“. Jen jméno producenta – studia Disney – ve mně vzbudilo obavu, že ve jménu přístupnosti zmizí z filmu některé prvky literární předlohy, která je místy brutální, deziluzivní a teskná. Výsledný film, který vstoupil do historie jako nejdražší propadák všech dob, není v žádném případě špatný, ale není ani jedním z těch zneuznaných geniálních počinů, které publikum ignorovalo zcela neprávem. Produkci a uměleckému ztvárnění téměř není co vytknout. Taylor Kitch, byť nepatřičně mladý, ztvárnil John Cartera docela sympatickým způsobem. Lynn Collins taky nebyla špatnou volbou, přestože pro roli Dejah Thoris není dostatečně krásná. Odchylek od literární předlohy je ve filmu mnoho a všechny až na jedinou – využití postavy samotného E. R. Burrougse – žádná není k dobru věci. Nejde o to prokázat knize patřičnou úctu. Scénář, který by se držel Princezny z Marsu důsledněji, by zkrátka na plátně fungoval lépe. Vedle nepříliš zajímavého scénáře a nezajímavých dialogů je hlavním problémem filmu přílišná krotkost a schematičnost. Všechno to, co činí Princeznu z Marsu úžasnou a vzrušující, všechno bylo ze scénáře vyňato a nahrazeno hluchými místy. Zůstalo jen pár scén, které dávají tušit, jak moc dobrý mohl být celý film být, kdyby důsledněji ctil literární předlohu a necílil na dětské publikum. Kolosální neúspěch Johna Cartera bude do budoucna působit jako memento pro všechny tvůrce, kteří by se pokusily převést na plátno Burrougsovu vizi umírajícího Marsu a bude odrazovat velká studia od financování velkorysých a zároveň originálních projektů, které nejsou jen dalšími sequely, prequely, spin-offy a remaky. A to je obrovská škoda.

Pochvalné recenze nejsou namístě. Thor: Temný svět pouze zabíjí čas mezi prvními a druhými Avengers, přičemž kope stejnou ligu jako Zelená lucerna. Oproti Zelené lucerně má jen výrazně lepší triky a za sebou rozkošatělý svět marvelovských superhrdinských filmů, mezi kterými vyniká pravděpodobně nejhloupější zápletkou, nejméně zajímavým záporákem, nejunylejší romancí a nezdravých nadužíváním digitální animace (s čestnou výjimkou prvního Thora). Na druhou stranu má Lokiho, ale Loki, přiznejme si to, není až tak zajímavý. Zajímavým ho činí pouze herecký projev Toma Hiddlestona. Druhý Thor zkrátka není nic, co by jeden musel vidět.

Na Aguirre, hněv boží bude vždy tím nejpůsobivějším jeho syrovost a autenticita. Příběh o zkáze skupiny conquistadorů, vedených vzpurným Aguirrem vstříc vidině bájného Eldoráda, odrážejí útrapy Verner Herzoga a jeho štábu po té, co se pustily do Amazonské džungle vybavení pouze svým nadšením pro věc. Výsledkem těchto strázní je zvláštní, po formální stránce neučesaný film, vyvzdorovaný na okolnostech, který tak trochu působí dojmem found footage (některé scény jakoby se někam ztratily). To však filmu nijak neubírá na působivosti, právě naopak. Jeden z neúžasnějších, nejmagičtější filmových zážitků vůbec!