Corbinian

Ztracené město Z řadím k těm filmům, které mě svým stylem úplně minuly a dokonce si je dovolím označit jako pro mě naprosto zbytečné a nic nepřinášející. Pokud se pak nezajímavý obsah zkombinuje ještě s přemrštěnou stopáží, pak mě bohužel ani dobrá kamera či slušné herecké výkony nemohly udržet zaujatého. Dějová osnova mi nepřišla ani tak zajímavá, jako spíš iritující a s obsahem dost neslučitelná. Snímek si bere na paškál široký časový záběr, který se právě tímto stylem vyprávění snaží nějak vměstnat do jedné linie příběhu. Což zaručuje, že film absolutně postrádá napětí, protože jakákoliv zajímavá vzniklá situace je přeťata změnou lokace. Do žádně části příběhu se neponoříme, jen povrchní dotek jednotlivých problémů nechává diváka chladného a díky dalším devalvačním faktorů, bohužel i znuděného. Žádná úroveň filmu se tak vůbec nevyřeší a nepředá divákovi vůbec nic nosného, zvláště v rozporech Fawcetta s rodinou je ta povrchnost velmi znát a zrovna tady v divákovi vyvolá silné antipatie a nechuť pokračovat ve filmu dál. Rozhodně nechci tvrdit, že se každý film musí zaobírat filozofickými otázkami o smyslu bytí, ale pokud film neposkytuje ani akci, ani napětí, ani humor, ani nic jiného, co by přitáhlo divákovu pozornost, tak není rozhodně dobrý nápad proplouvat životem dobrodruha jenom tak z rychlíku, aniž bychom se ponořili trochu hlouběji (např. do jeho vlastního charakteru). Očividně se našlo spoustu lidí, který tento přístup považují za osvěžující, nebo snad v lepším případě vidí film z jiného úhlu. Já se k nim ale zaručeně nemohu přidat. Ani řemeslně si film nevedl nějak oslavně. Ač chápu, že Rio Verde je řeka rovníkového typu, i přesto si nemyslím, že je možné hledat pramen po proudu řeky (několik takových scén tam bylo opakovaně). Nehledě na to, že spousta scén, ať už svojí vizualizací či dialogy, sklouzávala velice silně ke kýči a působila uměle a nepřirozeně. Takovéto scény pak byly nezřídka kombinovány s dalšími, tentokrát nelogickými. Jako omlouvám se, ale jak dostali doprostřed džungle koně, když se tam plavili po lodi a celou dobu tam nebyl vidět, to jsem jako moc nepobíral. A tak, ač se zdálo, že se tvůrci striktně drží reálného příběhu, chvílemi to na mě působilo, jako jeden velký výmysl. Pár dobrých herců a několik hezky nasnímaných záběrů mi ale k zážitku nestačili a já v kině trpěl jako už dlouho ne. Od této chvíle mi už definitivně bude Robert Pattinson dělat alarm, na jaké filmy do kina rozhodně nejít. Objektivně bych film možná hodnotil o hvězdičku více, ale můj subjektivní pohled tady mohu nechat, s čistým svědomím, převážit. A to musím dodat, že jako fanouška historických i životopisných filmů mě to hodně mrzí. |20%|

Nebýt famózního hereckého výkonu Imeldy Staunton, tenhle film by byl jen jedním z průměrných sociálních dramat. Tomu se snad už ani nedá říkat herectví, to je naprosté ztotožnění se s postavou. Je to úžasný pocit, když Imeldě věříte každou sekundu, každý pocit, každé gesto. Zvláště v tak hrozném prostředí jakým byl poválečný Londýn. Musím říct, že z toho skvělého, čirého vykreslení atmosféry mi chvílemi skoro mrazilo. A to hlavně díky kontrastu z čistotou srdce Very Drake. Ženy, která obětovala svůj život druhým. V první polovině filmu nám Leigh Veru ukazuje v tom nejlepším možném světle. Ukazuje nám její nesobeckost a dobrotu srdce, čímž si u diváka zajišťuje notnou dávku empatie pro závěrečnou část. Nejzajímavější pasáž přichází pak tehdy, kdy je rodina konfrontována s nelegální činností Very Drakové. Zde nám Leigh ukazuje portrét zlomené ženy, která si nepřála nic jiného než dobro pro svoji rodinu a vůbec všechny. Je pak velmi úsměvné sledovat komentář Frankovi manželky, jak sobecké to od ní bylo. Leighův názor na potraty v té době je zde naprosto očividný a silně proniká do celého filmu. Vera Drake je tak sice lehce manipulativním, ale díky Imeldě uvěřitelně dojemným příběhem, na který se určitě vyplatí podívat a společně s ní si ho prožít. |80%|

Shyamalan už není to, co býval. Tohle teda byl dost velký úlet. Ač téma je typicky shyamalanovské, přišlo mi, že snímek se nakonec snažil být daleko spíš čistokrevný thriller, než psychologickou sondou rozšiřující Shyamalanův vesmír navazující na Vyvoleného. Bohužel jako thriller je to absolutně nezvládnuté. Od první scény mi byl snímek dost protivný. Přišlo mi, že z toho dýchalo obrovské přesvědčení o vlastní důležitosti. A to mě dost odrazovalo. Samozřejmě, že tu byl skvělý McAcvoy. Ale upřímně řečeno, když se snímek přehoupl do druhé poloviny, jeho herectví už mi taky dost lezlo na nervy a modlil jsem se, ať už to buď skončí a nebo ať se dá víc prostoru Anye Taylor-Joy, která zahrála svojí nenápadnou roli naprosto famózně. Jinak ve mně Split nevyvolal žádnou emoci, hlavně pak ne takovou jakou by thriller vyvolávat měl. Jakýkoliv pokus o psychologický rozbor mi přišel naprosto povrchní, spíš jen aby se neřeklo a jakési náznaky filozofických myšlenek, které se mě jako diváka asi měli dotknout, mě jenom míjeli, ani jsem o nich nechtěl přemýšlet. Ta od začátku budovaná atmosféra mi opravdu byla tak protivná, až mě nakonec otrávila skoro úplně. Split je snímek, který chtěl být očividně vším, ale ani jednomu se mu pořádně nedostalo. Vypadá to, že už při výrobě pomýšleli všichni tvůrci hodně vysoko a to se jim nakonec stalo osudným. Jsem si dost jistý, že Split je jedním z těch mála filmů, na které už se nebudu mít nikdy chuť podívat. Jednou bohatě stačilo. |30%|

Ghost in the Shell je příkladem vizuální dokonalosti. Alespoň tedy takové jaké nám blockbuster tohoto ražení může nabídnout. Na rozdíl od jiných mainstreamů v průběhu nezaškobrtne a kvalitu řemeslného provedení si udrží až dokonce. Nejvíce musím vyzdvihnout skvělou práci Clinta Mansella, který dokazuje, že skvělou hudbu dokáže složit naprosto ke všemu. No a tím bych s chválením asi pomalu skončil. Příběh je typicky stupidní. Zde se velmi silně ukazuje, že účelem Ghost in the Shell je hlavně hodně vydělat, a to tentokrát především na západní polokouli. Obecně si myslím, že je hodně špatný nápad převádět anime do filmu á la Marvel. Vytvořit skvělý scénař z anime považuju za hodně hodně těžký oříšek. A tak se autoři rozhodli, že vezmou ten starý známý schématický vzorec. Seznámíme se s hlavní postavou za přítomnosti hodně akce, aby to bylo živé a krásně se na to koukalo. Pak se posouváme pomalu dál, až se nám chudák hlavní hrdinka dozví, že všechno je absolutně jinak, celý život jí lhali a ona musí otočit a 180 stupňů. Film pak dosáhne svého vrcholu a místo toho, aby se děj dál rozvíjel do zdárného vyústění, snímek pomyslně skončí a my dlouhou akční jízdou docouváme zpátky na začátek a odcházíme z kina plní dojmů v naději na další pokračování. V Ghost in the Shell je to vzato doslova, protože první dějově nosná scéna a poslední scéna jsou stejné, holt chtěli docouvat úplně na začátek, div nezačali Scarlett zpátky rozkládat na orgány. Samotná Scarlett mě docela překvapila. Ač bych si asi představil lepší hereckou volbu, svojí role se zhostila dobře a její lehce strnulý herecký projev mi na charakter Majora sedl, takže se to dalo. I tak patří GitS mezi lepé koukatelné blockbustery, a to jen a hlavně díky své vymazlené audiovizuální stránce. |55%|.

Na jednu stranu je Life poměrně slušně ubíhající oddychovka, která rozhodně nemůžu urazit žádného žánrového fanouška, ke kterým se řadím i já. Snaha být Vetřelcem 21. století se tady projevuje velmi silně, na druhou stranu se to v určitém směru snaží autoři zakrýt a ujistit nás, že Life se chce vydat svým vlastním směrem. Snad i proto nám chtějí ukázat trochu té krve a násilí. Daleko víc, než jak tomu bylo v již zmiňovaném Scottově snímku. Právě s legendárním Vetřelcem Life svůj souboj samozřejmě prohrává na plné čáře. Nesporným kladem ale je, že i tak si dokáže držet slušné napětí až do samotného konce. Tohle vetřelčí jádro je obaleno ne moc povedeným až tuctovým audiovizuálem. Jak už zde bylo řečeno snaha o zobrazení vesmíru á la Gravitace je naprosto neosobitá, vůbec nenechá děs z obklopující prázdnoty doznít, ani soundtrack tomu nijak výrazně nenahrává. Naprosto brutálně stříhá jednu scénu za druhou jako na běžícím pásu, chvílemi s katastrofálním mixem zvuku, ze kterého bolí uši. Pár záběrů je tam jistě povedených, ale ta na jakýkoliv status výjimečnosti nestačí. Jedinou kvalitu nám tak poskytují veskrze výborní herci v čele s Jakem Gyllenhaalem. Oni společně s povedeným monstrem z Marsu zajistili, že jsem zůstal zaujat až do konce. A to bylo dobře, protože právě konec považuji za nejsilnější část celého filmu (ač jsem se dost bál, že to je jen kypření si půdy pro druhý díl, Espinosovi se podařilo udržet to ve správných mezích a nechat to vyznít jako tah scénáristický a nikoliv komerční.) |60%|.

Tak jsme se zase jednou vrátili do tolik milovaného světa Harryho Pottera ve filmové podobě. No, pro začátek, Rowlingová je 100% lepší spisovatelka než scénáristka. Jasně, dočkali jsme se spoustu zajímavých chvilek, kouzel, tvorů, které krásně rozšiřují reálie potterovského světa. To určitě každého fanouška potěší. Hezky to doplňuje audiovizuál, skvěle typická a zároveň originální hudba. Ale základní dějová linka je tak jednoduchá, že prostě nemůže udržet pozornost diváka po 130 minut. Ta stopáž je tak strašně přestřelená, naplněná spoustou nesourodých scénáristických prvků, že v tom mám doteď trochu zmatek a v sobě velkou neochotu podívat se na to znovu. Samozřejmě to skončí tak, jak to končí vždycky. Narozdíl od Harryho Pottera, jsem ale ke konci opravdu začal kontrolovat čas, kolik zbývá do konce, protože se to zajímavé opravdu jenom tváří. Strašně mě na tom taky iritoval výběr herců. Johnny Depp jako Grindelwald mi přijde jako strašná volba. Eddie Redmayne mě tam taky hodně neseděl, a to hlavně kvůli tomu, že jeho herecký styl je naprosto nezaměnitelný a ve všech filmech dost podobný. Prostě jsem nebyl schopný ztotožnit si ho z hlavní postavou. Místa Newta Scamandera jsem celou dobu viděl jen Eddieho Redmaynea, a to, věřte nebo ne, člověka po chvíli hodně otráví. Pro Davida Yatese to bylo tentokrát docela velké sousto, ale i přesto se mu to jakž takž podařilo udržet ve správných mezích. Žádná velká sláva to ale nebyla. S notnou dávkou sentimentality |60%|.

Na Money Monster jsem se těšil nějakou dobu dopředu. Zaprvé se mi líbil námět a zadruhé jsem byl zvědavý, co z toho Jodie Foster vykouzlí. Nakonec jsem dostal trochu něco jiného, než jsem čekal. Z traileru jsem nějakým zázrakem vydedukoval, že si film vezme na oprátku chamtivost a zrůdnou vypočítanost točící se kolem peněz. Místo toho se mi dostalo plně čistokrevného thrilleru, s velmi jasným, do očí bijícím cílem. Udržet diváka v napětí. Nevím, co to způsobilo, ale Jodie Foster mě do kýžené tenze nedostala. Kvůli naprosté primitivnosti a přímočarosti scénáře jsem se chvílemi docela nudil. A co si budem povídat, ani Julia Roberts a George Clooney, jejichž kariéry už jsou dávno za zenitem, to nezachránili a neudělali mi to poutavější. Nekonečné dialogy o ničem, očekávatelné zvraty, držení se starého klasického klišé mustru. Jodie Foster už dokázala, že na režisérském postu není omylem, atmosféru ve filmu budovat umí (viz její práce na Chapter 22 v seriálu House of Cards), ale tady šlápla trochu vedle a vůbec mě neoslovila. |40%|

Kde začít. Tenhle film má rozhodně zajímavou audiovizuální stránku. Rozhodně bych nechtěl označit Martinezův soundtrack za špatný, ale musím říct, že kombinace ve všech scénách dost podobné hudby s více či méně zajímavými záběry se pro mě v průběhu filmu stala trochu monotónní. I tak mě ale snímek velmi snadno pohltil. Bohužel časem člověk zjistí, že to pohlcení zajišťuje opravdu jen audiovizuál, nikoliv obsah, jak by asi bylo příhodné. Refn zkoumá pouze a jen tu nejsvrchnější vrstvu charakteru postav, do jakékoliv hlubší roviny se neponoří. Tu sice zkoumá poměrně podrobně, ale není mu to naplat. Díky tomu jsem se zpočátku skutečně cítil vtažen do samotného filmu, ale bohužel bez jakéhokoliv emocionálního dopadu. Je to samozřejmě koukatelné i díky Elle Fanning, která hraje dobře, ač bych si osobně dokázal představit i lepší volbu (např. Rachel Evan Wood). Jakékoliv pohledy do prázdna postav, které tady mají připravit živnou půdu pro naše myšlenky se dokonale míjí účinkem, protože prostě není moc nad čím přemýšlet. Jeví se to jako takový pokus o psychologický film, který se prostě v půlce zasekne a rozhodne se zůstat na místě, že to už snad nějak dopadne. To asi způsobilo, že se mi první hodinu film jevil, že začíná a rozjíždí se a pak velmi rychle a násilně přešel do druhé části, kde už člověk záhy pochopil, že se blížíme k závěru. Bez jakékoliv náplně mezitím. Prostě jsem tam neviděl nic, co by mi mohl film nabídnout. Závěr byl poměrně solidní, scény, které by někteří snad mohli označit za šokující, mi přišly na tomto snímku naprosto nejzajímavější, ale bohužel vyzněly dost sterilně, chvílemi snad až i směšně. Refnův styl mě vůbec neoslovuje a naprosto míjí, ač je minimálně osobitý. Celkově mi ten film přišel jenom snaha být vším, až se mu povedlo nebýt ničím a mně přišel ve výsledku skoro zbytečný a nic nepřinášející. |40%|

Naprosto skvěle pojatý film. Zachovávat k životnímu příběhu vražedkyně přísně neutrální postoj je velmi dobrý tah. I proto ve snímku nevidíme, jak těžký život Olga měla, čím si prošla, co jí dovedlo k takovému činu. Nějaký ten prvek, který by jí ospravedlnil a nutil nás s ní soucítit tu prostě není. To je sice přístup velmi nedivácký, nikoliv však filmový požitek zhoršující. Ba naopak. To, co vidíme je jen několik více či méně říkajících střípků z jejího života, které jsou velmi jemně poskládané. Ač ano, musím uznat, že několik mi jich tam trochu nešikovně přebývalo a lehce rozbouralo dokonalou celistvost. Někomu by se mohl tento film jevit až přehnaně artový. Každá scéna je opravdu protáhlá o trochu více než by bylo nezbytné. Autoři nám ale touto uměleckou formou poskytují dostatek prostoru se do hlavní postavy vcítit, ve fragmentech jejího života hledat a domýšlet si odpovědi na nevyřčené otázky. Právě tohle je jedna z nejdůležitějších a zároveň nejzákeřnějších věcí tohoto filmu, která zapřičiňuje, že se nám film zaryje tak hluboko pod kůži. Jediné, co mi zde trochu vadí je, že se autoři až přespříliš soustředili na Hepnarové sexuální orientaci, která se nesla prakticky celým filmem a přesto pro něj nebyla tolik stěžejní. Nebylo by však možné dostat se nám tak hluboko pod kůži pokud by ty malé kousíčky nebyly tak dokonale natočené. Záběry za použití statické kamery, jsou brány z tak dokonalých úhlů, že se mi z toho chvílemi opravdu zatajoval dech. Genialita vizuálního provedení čerpající ze svojí minimalističnosti je naprosto nesporná. K hutné atmosféře přispívá i absence hudby, což dělá film velmi čirý, autoři nás nijak neovlivňují ani hudebním podkreslením. Největším skvostem ale stále zůstává představitelka vražedkyně Michalina Olszańska, která společně s Klárou Melíškovou předvedla neskutečný herecký výkon. Čtení Hepnarových dopisů a její křik před popravou mi v hlavě bude znít asi ještě hodně dlouho. Velmi doufám, že Michalinu uvidíme v českém filmu čím dál častěji. A také pevně věřím tomu, že se český film každým krokem blíží z té nehorázné žumpy, na jejímž dně se již několik let nacházel a že Já, Olga Hepnarová je důkazem toho, že se blýská na lepší časy. |95%|

Po zhlédnutí celé první série to na mě působí jako poměrně slušně rozběhnutý prolog k mnohem zajímavějšímu pokračování. První série samotná však u mě neobstála. Jak už je na HBO zvykem, dočkali jsme se další z řady temně laděných seriálů, které si staví na dobře vybudované atmosféře, s profesionálním vizuálem, kterým nám HBO připomíná, že se titulu quality TV nehodlá jen tak vzdát. To je samozřejmě podpořeno zajímavými herci, které sice chvílemi připomínají recyklát s Game of Thrones, ale nijak to neubírá na jejich herecké kvalitě (např. jsem si na 100% jist, že o Ooně Chaplin toho ještě mnoho uslyšíme, výkon Toma Hardyho byl taky super, ačkoli nadšení z toho jeho jediného cool psychického rozpoložení po chvíli opadne). Ale na to už jsme od amerického televizního velikána zvyklí. Obsahově však seriál nemůže celou jednu série o 8 hodinových dílech utáhnout, pakliže právě není jen úvodem k něčemu většímu. Děj je v průběhu nacpáván stále více nudnou vatou, protože taková zápletka prostě na víc než čtyři dobré epizody nestačí. Tom Hardy se sice tváří drsně a chvílemi také drsný je, ale i boj s jeho vnitřními démony mě po chvíli omrzel a nedostalo se mi tomu, co jsem od začátku očekával. Právě ten mysteriózní prvek, o který byl seriál obohacen a přišel mi jako strašně zajímavý materiál, byl využit jen velmi povrchně a nepředpokládám, že se v dalším dění bude nějak více rozvíjet. Každopádně se rád nechám překvapit. Po prvním dílu, který mě tak velmi nažhavil jsem se nakonec dočkal hodně konverzační záležitosti se spoustou machinací a intrik. Společně s dalšími zbytečnými odbočkami nebo spíš oklikami to pak zajistilo, že jsem se chvílemi dost nudil a Taboo ztrácelo svoje kouzlo a dobré tempo. Jinak si ale rozehrává vážně skvělou hru do budoucna a určitě se těším, co pro nás HBO dále přichystá. |65%|