Corbinian

Velmi silný příběh to do jisté míry rozhodně je. Jen mě dost mrzí, že se Renč nesnažil dát snímku trochu větší autentičnost a že s realitou se dost značně rozchází. To nic nemění na tom, že z nelidského chování dozorkyň opravdu mrazí. Herecké výkony všech (s výjimkou filipa Renče) jsou další věc, o které se Requiem pro panenku opírá. Ač Aňu Geislerovou nemám nijak zvlášť v oblibě, i ona zde předvedla moc dobrý výkon. S čím jsem měl trochu problém, byla ale audiovizuální stránka. Psychadelická hudba není dobrý prostředek k navození psychadelické atmosféry. To působí pak velmi uměle a nepřirozeně, mírně mi to i kazilo zážitek. Stejně tak některé scény byly dost neumětelsky uchopeny a natočeny. Až to chvílemi sklouzávalo ke kýčovitosti. I přes to je to film rozhodně odvážný a určitě jsem velmi rád, že byl natočen, ač potenciálu v sobě tohle téma skrývá mnohem víc. |55%|

Úžasný příklad krásy, lehkosti a svěžesti českého filmu. Ukázka toho, že jeden vtipný a chytrý scénář dokáže z filmu udělat neodolatelnou záležitost. A při pohledu na taškařící Natašu Gollovou se už člověku úsměv na tváři dere naprosto přirozeně. A nejenom kvůli ní, ale vlastně i všem ostatním hercům. A to i po více než 70 letech od jeho vzniku. Dokonce je to i jeden z těch výjímečných filmů, u kterého mi přijde při každém dalším zhlédnutí ještě o něco vtipnější. Eva tropí hlouposti je pro mě prostě nestárnoucí česká klasika, ke která se budu vždy rád vracet. |95%|

Film silně spoléhající na svojí atmosféru. Autoři by rádi asi slyšeli drsnou mystickou atmosféru středověku. S tím já ale bohužel nemůžu souhlasit. I přes snahu všech efektních zpomalovaček a tmavého filtru je atmosféra značně kýčovitá, spíš jsem si připadal jako ve fantasy hře bez fantasy než jako v hlubokém tajemném středověku. Ani kamera situaci nijak nezachraňuje a nenabízí zajímavou podívanou. Rádoby artové záběry jsou jen levnou nepovedenou vycpávkou drobných fragmentů děje, které se zde nacházejí. Děj nám opravdu nenabízí vůbec nic, pokud dokonce vznikne nějaká zajímavá situace, film k posunu využije stará dobrá klišé nebo tuto situaci rovnou utne, nejlépe pak nějakou efektní zpomalovačkou. O psychologii postav se tak nemá ani cenu nijak zmiňovat. Jediné zpříjemnění je pak v podobě Karla Rodena, který má drsňáky prostě v krvi, žádný herecký koncert to ale rozhodně také není. Ostatní herci pak předvádějí nezbytné minimum, abychom Sword of vengeance ještě mohli nazývat filmem. Ostatně jsem to dokoukal jen přes moc s veliký utrpením. |10%|

Přiznejme si to. Ač v Marvelu už v dnešní době jedou podle klasického zažitého mustru, který (až na výjimky) množí ve svých projektech, stále si jejich filmy udržují poměrně slušnou kvalitu. DC má však svoje filmy poněkud rozhárané a nevyrovnané. A i když jsem v Petty Jenkins vkládal důvěru, nepovedlo se jí to úplně ukočírovat. Průřez dvěma (potažmo třemi) časoprostorovými rovinami pro ní bylo dost velké sousto. Musím ale uznat, že prostředí první světové války bylo velmi osvěžující, všemi směry profláklá 2. světová válka už svoje kouzlo velmi rychle ztrácí. I když jsme se tedy dočkali přitažlivé kulisy, kvůli dlouhé a nabubřelé stopáži se divák nevyhne ani zdlouhavým znuděným chvílím. Ten univerzální scénář, který se ve všech komiksových filmech používá (a dokud to bude stejně vydělávat, vždy se používat bude) je tu chvílemi silně průhledný a značně kostrbatý. Zvláště pak ke konci, kdy film dojíždí opravdu už jen samospádem. Jakožto nekritický obdivovatel fenoménu Xena musím uznat, že Wonder woman není nic jiného než updatovaná verze tohoto seriálu okořeněná komiksovými prvky. Zvraty v Xeně, ty uměly být kolikrát alespoň úsměvné a zachovávaly si svojí přitažlivost. Ve WW vše působí strašně na sílu, jako jeden velký neuříditelný a přeplácaný kolos. Ani herecké obsazení to úplně nezachránilo, ale rozhodně neodradilo. Určitě bych vyzdvihl několikaminutový výkon Robin Wright, která v jedné scéně dokázala vyjádřit více emocí než celé osazenstvo dohromady. Co se týká Gal Gadot...Rozumím, že v DC si asi představovali Scarlett Johannson a věděli, že obsadit jí nemůžou. Ale že jim nepřijde směšné obsadit do hlavní role její na oko stejnou izraelskou kopii, to už fakt nechápu. |35%|

Proyas je jeden z těch hodně ujetých lidí, jehož filmy mají jedinečný styl a nezaměnitelnou stopu. Skutečně není lepší slovní spojení, které by vyjadřovalo můj pocit nad tímhle projektem, než fantaskně bizarní. Podobný pocit jako když člověk sleduje Metropolis, jenž se stal autorům zjevně velkou inspirací. Bizarnost, která chvílemi přechází v mrazivou hrůzostrašnost je v Metropolis sice daleko více zjevná, ale to hlavně díky tomu, že film je němý. A ať si říká kdo chce co chce, němé filmy umí být někdy hodně děsivé. Nicméně temná a stylová atmosféra je v Dark City cítit od první scény až dokonce. Celý film je k tomu ještě okořeněn několika prvky a nápadně podobnými scénami z Truman show (nedivil bych se kdyby autoři našli inspiraci i tady.) Jako celek to pak působí jako obstojná studnice nápadů pro Matrix, to jistě. Bohužel mylšenky, které rozvíjí Matrix a dělá ho to naprosto geniální jsou nakonec trochu upozaděny a místo nich se první mysteriózní polovina filmu přehoupne do levného cheesy sci-fi dojezdu. I tak si ale film po celou dobu dokáže udržet slušné tempo a můžu s klidem říct, že jsem se ani na chvíli nenudil. A to samozřejmě i díky Jennifer Connely, pro kterou jsem měl od jakživa slabost. Škoda jen, že se zde nakonec neobjevila i Vera Farmiga, která by sem s jejíma snovýma blankytně modrýma očima a přirozenou krásou dokonale zapadla. |75%|

Jemný a velmi citlivý film, který je překrásný ve svých detailech, okouzlující svojí jednoduchostí a přímočarostí, zároveň i jedinečně úplný. Když je pak Almodóvar schopný zkombinovat všechny tyto aspekty s neskutečnou audiovizuální stránkou, dostaví se hluboká katarze a pocit, kdy si člověk přeje, aby se film alespoň ještě o půl hodiny protáhl. Skvěle zahrané, napsané i zrežírované, s jasným cílem, který maximálně splnil svůj potenciál. A když divák překousne odlišnosti Almodóvarových filmů, dostane se mu úžasný a emotivní zážitek. |90%|

Pokud chcete jít do kina, protože chcete vidět řemeslně dobře odvedený sci-fi horor a znovu vidět tucet Vetřelců na scéně, určitě nebudete mít s tímto filmem problém. Pokud ale čekáte, že se Ridley Scott vrátil, tak vězte, že nevrátil. Ač se Ridley očividně snažil dodat Vetřelcům nové kouzlo a dovyprávět z druhého konce podaný příběh načatý v Prometheovi, rozhodně to nesplnilo jakákoliv moje očekávání. Snaha apelovat na lidské svědomí a jakýsi divný pokus o filozofii se vůbec nepovedl a v kombinaci s čistokrevným sci-fi hororem nebyl vhodný. Snaha o přesah tady selhává a je zazděna už jenom tím málem prostoru, který se jí dostává. A vzhledem k tomu , jak se postavy stupidně chovaly, jak stupidně mluvily a jak herci stupidně hráli, bych byl stotisíckrát radši, kdyby se to vydalo spíš a jenom tím hororovým směrem. Vypadá to, že se Ridley chtěl zavděčit všem skupinám, jak konzumnějších, tak i těch, co si chtěli rozšířit reálie vetřelčího světa. Jak už to tak bývá obojí skončilo na půli cesty a ruka režiséra se pod závalem komerce a konzumu vytrácí. To je určitě škoda, ale je třeba říct, že z Vetřelcem už se mělo přestat v nejlepším (asi tak po třetím dílu max.). Dnes už se nic výjimečného z Vetřelce nevyklube, i když hybridů už je z něj asi dost. Určitě bylo ale příjemné připomenout si nejděsivější monstrum všech dob na velkém plátnu v IMAXu i v této podobě. |60%|

Už dlouho jsem neviděl seriál, kde by hlavní postavy měly tak skvěle vykreslené charaktery. Celé to skvěle funguje hlavně díky hereckým výkonům, a to nejen dospělých. Nicol, Reese i Shailene byly samozřejmě naprosto úžasné a už jenom kvůli jejich spolupráci se na to vyplatilo podívat. Celá pointa sice nebyla až tak neuhádnutelná (zhruba tak ve čtvrtém díle mě toto rozuzlení přišlo na mysl), ale rozhodně nemůžu říct, že by mi to zážitek jakkoliv zkazilo a snížilo napětí a očekávání. Stylistická stránka seriálu je naprosto perfektní, naprosto koresponduje s obsahem a zároveň není zase tak konvenční, což tomu přidává šťávu (Např. úvodní titulky, které se mi každým dílem vrývaly hlouběji do paměti). Po dlouhé době jsem konečně dostal seriál od HBO, který mě opravdu zaujal a můžu ho označit za velmi povedený. |95%|

Svůj cíl, vyschízovat člověka tak, že si má okamžitě chuť smazat Facebook, the Circle splnil. Ne že ne. Spíš se teď nabízí otázka, jestli to stačí, aby mohl být považiván za dobrý film. The Circle je přesným případem filmu, který nevyužívá svůj potenciál na maximum, ba ani do své poloviny. Je určitě dobře, že se autoři nad takovými náměty vyjadřují skrze umění, myšlenky filmu se pomalu ale jistě stávají/stanou/můžou stát nepříjemnou realitou. To ale nedotáhlou prezentaci snímku neomlouvá. Ve filmu se nám objeví spousta linek, které jsou zbytečné, dokonce někdy i vyústí naprosto do prázdna (jako třeba celá postava Johna Boyegy, která kolem sebe skrývá nejenom jistou dávku mystéria, ale i několik nelogičností. Zhruba do půlky se i zdá, že můžeme být svědky zajímavého orwellovského thrilleru. Pak ale snímku oficiálně začne docházet dech a celý film pomyslně vyvrcholí ve scéně, kdy Emma Watson představí SoulSearch. Pak už je touha dobruslit přes tsunami příběhových trhlin skoro až hmatatelná, což samozřejmě tempu a dosud vyvolanému napětí zrovna moc nepřidá. A když pak člověk zjistí, že vývoj děje už se vážně chýlí ke konci, pak nezbývá než trochu zalitovat ten nevyužitý potenciál a nezaujatě dosledovat Emmu Watson až dokonce. U herectví Emmy Watson samotné mám stále jeden velký otazník. Stále se nemůžu rozhodnout mezi dvěma variantami. Buď je talentovaná a krásná. A nebo je neuvěřitelně krásná a svojí krásou maskuje nedostatek talentu. Ale vzhledem k tomu, že Emma už má roli lehce naivní inteligentní mladé ženy, která se rozhodla, že se obětuje pro dobro ostatních, celkem nacvičenou, určitě jí lze počítat jako jeden z kladných aspektů tohoto filmu a dá se i říct, že ho tak trochu i zachránila před zkázou v propasti úplného zapomnění. |55%|.

The Butterfly Effect ve mně hned na začátku vyvolal velmi nepříjemný pocit. Přesně ten pocit, kdy z toho cítíte prvoplánovitost a snahu říct, že konec bude naprosto ohromný a odzbrojující, a že se díváte na nejlepší film svého života. Postupem času zjišťuji, že neexistuje horší věc, kterou ve vás film může vyvolat než nepřirozená a podprahově vnucená emoce. Nemohl bych vůbec nic říct, kdyby Osudový dotek opravdu byl tak osudový a svému přesvědčovacímu mechanismu dostál. To se mu ale bohužel ani zdaleka nepovedlo. Ať už je to ne 100% logické cestování časem, nešťastný výběr herců (ano, myslím Ashtona Kutchera) nebo ne tak hluboký myšlenkový obsah. Myšlenka sebeobětování se pro štěstí druhých je určitě nosná, ale na to se nemusí cestovat časem, aby se to dalo ukázat, a to dle mého názoru mnohem lépe. Takhle tady cestování časem působilo spíše jako efekt, naneštěstí ne motýlí. Neříkám, že TBE nestojí za zhlédnutí, ale určitě se v tomto žánru neřadí ke špičce a v mých očích zůstane spíše povrchnějším filozoficky se sebeprezentujícím filmem zaměřeným na širší publikum. Pěkných a silných |65%|.