Radek99

Povrchní bulvární paskvil. Ryze komerční televizní formát, který nemá ve vysílání televize veřejné služby co dělat. Jako argument pro odchod producentky Zlatuškové z ČT zcela dostačující...

Etan Cohen se asi zbláznil, fakt by ho neměli pouštět do studia bez dohledu. Zkusil si jako debut střihnout buranskou komedii. No, povedla se mu... Nacistický kozy

Tyhle zprávy mají říz!

Historie je iluze, film coby médium je iluze...dokonce i život sám je iluze. Petr Zelenka je naprostý originál a tak dál umanutě rozvíjí svou ryze postmoderní řadu mystifikačních snímků, tentokráte nejoriginálnějším filmem o filmu, který jsem kdy viděl. Příběh zprvu vypadající jako průměrná crazy komedie, která se posléze změní v historizující polemiku na základě knihy Jana Tesaře Mnichovský komplex (mimochodem to je snad jediná proprieta, která v tomhle filmu je skutečná a není mystifikací), aby nám Zelenka posléze demonstroval iluzivnost klamu filmového média a přeneseně mediálního světa, z čehož se nakonec povedenými analogiemi umné konstrukce scénáře a historických událostí vyloupne cosi zásadního o české národní povaze a možnost hlubší sebereflexe. Jedno je ale jasné - cesta do Evropy vede skrze autorské filmy.

Geniální koncept filmového vyprávění, v němž se v půli příběhu změní hlavní hrdina i celkový rastr připomíná stejný model z Lynchovy Ztracené dálnice, jenže tady je to zcela racionální přechod mající ilustrovat bezvýchodnost malého národa uvězněného uprostřed dvou okupačních mocí, dvou diktátorů, dvou ideologií, dvou totalit...Estonci uvízlí mezi Hitlerem a Stalinem, mezi hnědou a rudou totalitou, mezi fašismem a komunismem, násilně rozdělení do dvou stran ideologické barikády... Vysvětlení takového paradoxu, jako je každoroční hrdý pochod veteránů z jednotky SS v současném Talinu...

Nízkorozpočtový pokus o postapo sci-fi, který měl zřejmě větší ambice, ale dojel na poloamatérském provedení...

Malý komorní film o jedné zvláštní válce. Četa dánských cyklistických amatérů proti německé pancéřové divizi. Ale Dánové přesto bojovali, narozdíl od Čechů v roce 1939, i když jejich armáda byla proti té československé nepatrná a špatně vyzbrojená, o absenci příhraničního pevnostního systému nemluvě. Mohou teď o tom narozdíl od nás alespoň točit filmy, protože jet na kole proti obrněnému tanku je hrdinství...nám tenhle pocit prezident Beneš upřel... Svým charakterem spíše televizní snímek patrně nijak neoslní, ani svou výpravou, ani uměleckým provedením, přesto stojí za zhlédnutí, už jen proto, aby si člověk uvědomil úspěch německého ,,Blietzkriegu" - Evropa nechala Němce celá 30. léta nekontrolovaně zbrojit a militarizované Německo vyhrávalo zpočátku všechny své bitvy drtivou technickou převahou...zatímco Evropa se utápěla v politice appeasementu...nepřipomíná to náhodou dnešek?

Clintova vlastenecká povinnost, toho patosu bylo ale nakonec přeci jen moc...

Už jenom kvůli Antonio Banderasovi obsazenému a hrajícímu oproti své zaběhlé škatulce je tahle vizuálně inspirující variace na evoluční teorii s trochou náboženské alegorie originální a zajímavá. Postapo-robotická sci-fi, něco mezi Já, Robot a Blade Runner, ovšem s pouze průměrnou myšlenkou a hloubkou, v níž plusem jsou celkem zajímavé nápady a mínusem ryze béčkový konec s předvídatelnou přestřelkou a přemírou akce.

Definitivní přestup Alejandra Gonzáleze Iñárritua do Hollywoodu stál vážně za to! Jeho pátý celovečerní film, podruhé pod křídly mocné americké produkce (nepočítám-li široce koprodukční Babel), je z podstaty věci vlastně jasnou uměleckou odbočkou, Iñárritu si přestal ve svém tvůrčím úsilí vůbec poprvé nakládat na bedra tíhu za všechnu bolest a hříchy celého světa a natočil na první pohled zábavný soft film, odlehčený komediální žánr. Jeho dílo je ale ve skutečnosti silně podvratné, primární satira uměleckého světa na Broadwayi ve druhém plánu chytře a efektně nastavuje zrcadlo uměleckým snahám Hollywoodu. Opravdu by mne zajímalo, do jaké míry je Iñárritův Birdman odkazem na Křídla slávy, legendární holandský snímek Formanova spolužáka Otakara Votočka. Křídla = ptačí muž, ptáčník plus všechny ty motivy ptáků a slávy a s tím spojené analogické přemítání o pomíjivosti slávy a vztyčený prostředníček všem těm současným západním celebritám. Hlavní hrdina, hollywoodský herec, který si chce potvrdit svůj status umělce a tak se snaží prosadit v divadle, v doméně prapodstaty hereckého umění. Je spíš řečnickou otázkou, jestli to všechno nedělá jen kvůli své slávě, pro slávu by (se) totiž byl schopný i zabít (ani ne tak pro herectví samotné), vlastně by mu bylo jedno, jestli by se proslavil coby blockbusterový Birdman, nebo charakterní autor a herec na Broadwayi. Jenže - Iñárritu a spol. k tomuhle jednoznačnému námětu přimíchali postmoderně pojatý prvek hercova vnitřního hlasu, který se z původního uměleckého alter ega odkazujícího svou sofistikovanou formou k hercově dřívější komiksové kariéře postupem času mění v alter ego rozdvojené osobnosti, psychicky narušeného a nemocného člověka. Jeho vnitřní hlas je projevem jeho duševní nemoci, vše lze tedy interpretovat i tak, že to dělal hnán šílenstvím...ale to může být významová metafora smyslu filmu...celý showbyznys je motivován šílenstvím zúčastněných lidí...v medicínském slova smyslu... Je herostratovský komplex příznakem nemoci, nebo ryzí podstatou branže? Jenže - pak je tu ještě epilog... Co je v tomhle snímku vlastně realita? Postmoderně nejednoznačný obsah je ovšem rámován cizelovanou formou, která dělá z Birdmana to skutečné umění a je jedno, jak okázale působí. Kombinace skvostné kamery Emmanuela Lubezkiho a umně maskovaných střihových přechodů vede k vytvoření iluze konstantního, nepřerušovaného toku záběrů, jedné opojné dvouhodinové kamerové jízdy (dobře vystihující podstatu divadelního aktu). Kamera se navíc ještě během nekonečného pohybu nepozorovaně mění, tu v subjektivní kameru, tu použitím extra krátkého ohniska v iluzi rybího oka, pak zase v časosběrný záběr etc.etc. Metacharakter kamery také originálně variuje, ale občas i nabourává divadelní zásadu jednoty místa, času a děje. Další sugestivní vjem jsou pak ruchy a hudba, prosté bicí nástroje jsou schopny vytvořit tak sugestivní hudební doprovod, že chvílemi až mrazí. Hudební podkres také skvěle vyvažuje dynamiku snímku (která se zlomově mění právě až s přicházejícím epilogem). Osobně tu pak shledávám jednu z nejlepších mizanscén amerického filmu, film působí jako svého druhu 3D interaktivní vizualizace a filmová prohlídka zákulisím typizovaného divadla na Broadwayi. Iñárritu definitivně opustil originální narativní koncept svého dvorního scénáristy Guillermo Arriagy, zůstává ale jeho silná stránka výběru a práce s herci - Michael Keaton a Edward Norton jsou naprosto fenomenální a osobně mě hřeje na srdci, že jde o jejich velký umělecký návrat, Iñárritu z nich ,,vyždímal" hodně.