Radek99

To vážně bylo smyslem těchto Kmenů vykreslit portrét prázdnoty a osamělosti života kulturistů? Jestli ano, povedlo se to dokonale. Jestli ovšem opravdu ano, postrádám smysluplnost Kmenů coby věrohodného projektu, tohle o žádné subkultuře nevypovídá zhola nic, pouze ukazuje výsek ze života dvou náhodně vybraných lidí... Ostatně to je Hátleho obecný problém, kterého jsem si už všiml u ,,dokumentu" Velká noc, proč vlastně točí dokumenty, když záměrně rezignuje na dokumentární stránku díla?

Exemplární červená knihovna zabalená do škatule překrásné výpravy a snové hudby... Vysokorozpočtové porno pro ženy.

Hollywood, psychopatů ráj. --- Je to (trochu tendenční) metafora pokrytecké společnosti, David Cronenberg každopádně natočil výrazně lepší filmy...

Tým okolo Jackassu zkoumá po boratovsku současnou Ameriku. Škoda jen, že všechny scény nejsou tak dokonalé, jako ta s volbou dětské miss. Jinak by to byla vynikající (sebe)reflexe... Podivný postmoderní hybrid road movie, skryté kamery a nezávislé komedie, kde vlastně překvapivě chybělo víc humorných scén...

Úcta k půdě, propojení se zemí a respekt k přírodě v místech a v čase, kde slova jsou (téměř) zbytečná. Nádherný baladický film, který plyne stejně pomalu a stejně fatálně jako sama řeka...

Film o filmu a pár nepoužitých scén k tomu, v tomto případě naprosto nepochopitelný koncept celovečerního filmu, chápal bych to coby bonusový materiál u BluRay, na samostatný snímek je to zoufale málo...

John Turturro má tak výrazně allenovský rukopis, že se nechce věřit, že to doopravdy napsal a režíroval on a Woody Allen v tom ,,jen" hrál. Stejný druh humoru, stejně ironický pohled na stárnutí, vztahy i život, stejně sarkastické dialogy, obsese krásnými ženami i erotikou, podobná hudba a uhranutí New Yorkem... Příběh je to vlastně banální, v něm není síla Turturrova/Allenova snímku, ta je v eleganci, s jakou je zahrán a vyprávěn. V žánru allenovské komedie se John Turturro s Fading Gigolo překvapivě neztratil...

Někde mezi soudním dramatem a politickým thrillerem tentokrát ukotvuje svůj čtvrtý celovečerní film britský režisér John Crowley, je to sice jeho zatím film nejslabší, ale i přesto si své nesporné kvality má. Tyhle paranoidní thrillery točí většinou Američané a je celkem nezvyklé sledovat, jak dystopická vize reality zachvacuje členskou zemi EU, ale kdo ví, třeba se něco takového děje i u nás... Zajímavý obsah, ovšem tentokráte jen průměrná forma, oproti tak výtvarně cizelovanému filmu, jakým byl třeba Boy A, se Crowley propadá téměř do hlubin televizního průměru, tak moc televizní look Uzavřený kruh má. Celý film vypadá spíš jako typický televizní BBC projekt, schází mu rozměr snímku určeného pro filmové plátno. Tomu odpovídá velmi fádní a stereotypní mizanscéna. Naštěstí se něco originálního podařilo dostat do filmu už ve fázi scénáře, myslím třeba ten koncept paralelně probíhajících vyšetřování dvou hlavních advokátů, oddělený v příběhu, tím že mají zakázáno se stýkat, což řazením záběrů těsně za sebe vytváří zajímavý efekt sledování dvou paralelních dějů v jeden moment a vytváření napětí.

Všechny filmy Alana Parkera jsou politikum, nejinak je tomu i u Půlnočního expresu. Mají-li ale jeho ostatní filmy politické opodstatnění, pak tady se Parker zřejmě dal do služeb studené války. Půlnoční expres zavání propagandou na sto honů. Nepochybuji o tom, že turecké vězení, zvlášť v 70. letech, bylo peklem na Zemi, ale natočit film o příčinách a pobytu v něm takhle tendenčně, za tím je patrný zřejmý ideologický záměr - vykreslit Turecko coby prohnilou totalitu a amerického ,,hrdinu" coby nevinou oběť. Ani jeden jediný Turek v celém filmu není normální, slušný, charakterní; relativizuje se vina, jako by pašování drogy bylo vlastně něco normálního; věci, které se běžně dějí i v amerických věznicích a existují z podstaty této instituce (viz třeba jen o dva roky mladší Brubaker), jsou připisovány charakteru turecké reality (drsný bachař zneužívající své moci, násilí, homosexualita...); navíc mne uzemnila americká arogance a nerespektování tradic a místních zvyků (řeč u odvolacího soudu; Američanka jde navštívit hlavního hrdinu do vězení, navíc v 70. letech, bez podprsenky jen v bílé průsvitné halence, u soudu zase sedí v minisukni...verbální odsuzování homosexuálních praktik mezi tureckými vězni je pak korunováno romanticky inscenovanou milostnou scénou mezi americkým a skandinávským vězněm...což je pointováno něžným! odmítnutím). Oceňuji atmosféru snímku i profesní kvality (úvodní scéna má grády), navíc sám film je legenda, etalon subžánru vězeňských dramat, ale při jeho zhlédnutí mi bylo smutno spíš z jeho podstaty, než z osudů v něm zobrazených, teprve po přesunu do ,,sekce 13" jsem začal mít pocit, že míra viny mladého arogantního Američana není adekvátní míře trestu.

Vynikající námět (alegorie toho, co od nás vyžaduje láska a co to znamená přijmout někoho úplně) přetavený v hodně svérázný americký romantický indie film. Atmosféra nezávislého filmu trochu podobná té v Přežijí jen milenci, Jim Jarmusch je sice umělecky trochu někde jinde, ale i tak z toho vychází dualita - Zemřou jen milenci! V rovině rozhovorů obou hlavních postav Jaro trochu připomíná i kultovní trilogii Richarda Linklatera. Herci dostali od tvůrců šanci vytvořit ,,skutečný" vztah a svou příležitost využili bezezbytku. Chemie fungovala. Důležité je nic si předem o tomhle filmu nezjišťovat a zhlédnout ho coby nepopsaná tabulka, jedině pak bude fungovat správně moment překvapení...