Radek99

Výborná filmová adaptace románu Australana Alana Marshala, jehož děj Karel Kachyňa spolu se svým dvorním scénáristou Janem Procházkou ,,přesadili" do moravských reálií začátku 20. století... Kachyňův režijní rukopis je nezaměnitelný, stejně jako nádherná hudba Zdeňka Lišky. Tolik lyriky v tak tragickém příběhu... Velmi zdařilé C. a K. reálie, podařená výprava i kostýmní složka, skvělý casting...samozřejmě v čele s Vladimírem Dlouhým, jehož nestor a velikán české režie objevil pro český film...a tehdy dvanáctiletý Dlouhý podal excelentní výkon. Jaký paradox - kdyby film nerežíroval mistr Kachyňa, bezesporu by šlo o jeden z vrcholů naší tvorby pro děti a mládež, takhle je to jen další z velmi podařených filmů KK s dětskou tématikou, jako byli Tarkovského Ivanovo dětstvím inspirované válečné, ještě víceméně schematické Práče, schematismu již naprosto zbavený skvělý válečný film Ať žije republika či rovněž válečný seriál Vlak dětství a naděje... Podobné filmy: Moje levá noha, Hlas moře, Skafandr a motýl

Asi nejpopulárnější z mnoha lyrických příběhů matadora československé režie Karla Kachyni, který staví především na tom lidském a humánním v nás - každý člověk má cenu, každý je jedinečný, důležitý, pro někoho nepostradatelný, nezbytný... Kachyňův režijní rukopis vykazuje jako obvykle své nesporné kvality, spornější je tentokrát scénář Jiřího Hubače, z něhož se dalo dostat nepoměrně více, standardně dobrá hudební složka osvědčeného Petra Hapky, vše ale zastiňuje doslova fenomenální herecký koncert Jiřiny Bohdalové v roli Fanynky... (Karlu Kachyňovi se povedl skutečně intuitivní casting) Jednoznačně její nejlepší role poslední doby, která staví na jejím zažitém hereckém infantilismu, jímž se nesmazatelně vryla do srdcí generací československých dětských posluchačů a diváků - jeho metamorfózou dosáhla Jiřina Bohdalová herecké polohy hraničící s dokonalostí... Dospělá nedospělá, infantilní seniorka, mentálně retardovaný prosťáček boží...zdaleka nejlidštější z panoptika postav...krásný film, kterému ale cosi chybí k dokonalosti... Možná z něho ční až přílišný scenáristický konstrukt a prvoplánovost, možná už Kachyňa ztratil tu špetku geniality, která dělala jeho někdejší filmy jedinečné...

Historicky a kontextově natočil Jan Němec skutečně převratný a na svou dobu (v roce 1966 ještě nebyla zrušena cenzura a ,,Pražské jaro" se dalo v podílu svobody - a svobodné umělecké tvorby - hledat zatím jen v náznacích...) neuvěřitelně odvážný film! Jistě, to, co dnes činí tento film těžko přístupným současnému běžnému divákovi neznalému situace, je vysoká míra zakamuflování a zakódování poselství téhle (politické) alegorie. Uprostřed 60. let se skutečně ještě pravda nesměla říkat přímo a ve své plné šíři, mohlo se ale (stále silněji) mluvit mezi řádky, v náznacích, pod sdělením sdělovat skutečné a závažné informace... (vždyť v té době se teprve začali postupně rehabilitovat političtí vězni z 50. let, nikdo si ale ještě nemohl status quo doby politických procesů pojmenovat přímo.) Jak by se Němcovo, do jisté míry silně kafkovské podobenství (asi nejzřejmější paralela míří ke Kafkově Procesu) dalo dekódovat? Jako u každé alegorie to jde jistě mnoha klíči, ale co třeba takhle - skrze známý propagandistický film a komunistické heslo Zítra se bude tančit všude chápejme život v ideální komunistické společnosti jako jednu velkou OSLAVU, na kterou jsou pozváni jako hosté VŠICHNI občané dané společnosti. Kdo by se pak náhodou (ať už z jakéhokoliv důvodu) nechtěl účastnit, má smůlu...bude DONUCEN slavit... Jak nám ukázal historický vývoj průběhu 20. století ve střední a východní Evropě, Němcův příměr není nadsázkou, ale smutnou realitou...včetně honů a štvanic na odcházející hosty... :-( PS: Některé herecké výkony jsou však těžce stravitelné - neherci odříkávající dialogy, které jim vůbec nejdou do pusy, snižují můj celkový dojem z filmu...

Filmová adaptace stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka nedosahuje sice kvalit fenomenální Herzovy adaptace románu Petrolejové lampy, ale má své osobité nostalgicko-rozverné kouzlo, byť se poměrně zásadně liší od své románové předlohy...tragický a existenciální rozměr knihy Jaromil Jireš, věren si svému poetickému vidění světa (v kombinaci s pojetím, které nastavil již scénář Václava Šaška), ve své filmové adaptaci zcela opomněl a akcentoval náladu prvních citových vzplanutí a následných hlubokých zklamání typických pro období dospívání, erotický prvek mi pak ve filmu trochu překážel, jelikož se ne úplně potkával s poetickým rastrem nastaveným režisérem. Helimadoe rozhodně není špatným filmem (a tak typicky pro čsfd je coby český porevoluční titul silně podhodnocen), určitě mu ale ublížila doba jeho vzniku (všichni jeho stěžejní tvůrci už byli bohužel výrazně za svým uměleckým zenitem), kdyby byl realizován o nějakých dvacet let dříve, konstelace předního českého režiséra a výrazného scénáristy (Václava Šaška lze označit za specialistu na dílo Jaroslava Havlíčka, úspěšně adaptoval 4 jeho knihy včetně právě výše zmíněných Petrolejových lamp) mohla s celkem vysokou pravděpodobností napovídat o přestoupení oné pověstné tenké hranice nadčasovosti a o uměleckém zdaru či nezdaru...

Můj nejoblíbenější klukovský film, tahle naprosto sugestivní volná adaptace románu Julese Vernea a jednoznačně nejlepší film ve filmografii režiséra Ludvíka Rážy, který se snad jako jediný filmový tvůrce dokázal přiblížit originálnímu uchopení Verneova světa Karlem Zemanem, Tajemství Ocelového města má mnohé z poetiky jeho filmů, i když kvalitativně je pravda na trochu jiné úrovni. Mimo dokonalého hereckého obsazení, sugestivně ponuré atmosféry Ocelového města, naprosto dokonalé mizanscény, výtvarného pojetí, zaujme především podmanivá hudební složka, bez účinku vynikajícího hudebního podkresu by bylo Tajemství Ocelového města sotva poloviční...a samozřejmostí je výrazné antimilitaristické poselství, které byl jistě i důvodem, proč tento film mohl Ráža v oné době vůbec natočit a proč prošel systémem schvalovacích komisí, modelový souboj dobra se zlem, tedy měst Fortuny a toho Ocelového, jistě nejednoho aparátčíka nenechalo na pochybách, že Ocelové město je zářným příkladem kapitalistické prohnilosti, pikantní, jak se dnes tato interpretace obrátila a Ocelové město je zřejmou alegorií totalitního státu, v kterémžto faktu je asi největší přednost a síla Rážova opusu magnum...

Východní spektákl založený na opojení vizualitou a barvami, který má spíše estetickou než dějovou či filosoficko-náboženskou hloubku. Povrchní, ale krásný asijský kýč... No a v rovině legendy o vzniku a sjednocení Číny má rozměr především ideologický... Tohle je vlastně sofistikovaná postmoderní propaganda... Podobné filmy: Klan létajících dýk, Tygr a drak

Asi nejsilnější filmové dílo, které kdy bylo natočeno o ženském údělu v patriarchálním světě... Jane Campion už nikdy nenatočila tak vynikající (a slovy jen těžko vystihnutelný) film... Film, který popisuje ženskou duši...a nemluví o ní ani tak svým (byť převelice silným) příběhem, ale především hudbou... V případě Piana skutečně nelze nezmínit emocionálně strhující a v pravém smyslu toho slova KRÁSNOU hudbu Michaela Nymana... K čemu tu Jane Campion vlastně odkazuje? Je v obecném povědomí, že Platón ve svém hierarchickém systému idejí na jeho samý vrchol dosadil právě ideu hudby... Hudební složka jako emotikon filmového snímku. Piano - hudební nástroj - symbol - atribut - nádherný a hluboký film...

Jedna z mála českých generačních komedií... A Petr Zelenka je geniální scénárista! ,,Co je to za město? To je Dubrovník?" :-)

Jestli má nějaký film nálepku kontroverzní, a mnohdy je to pouze reklamní tahák, pak Fahrenheit 9/11 ji má skutečně právem. Co už může být více kontroverzní, než dokument, který záměrně manipuluje a používá prvky propagandy a nepokryté mediální manipulace. Jenže otázka zní: Kdyby byl natočen jinak, korektně, vzbudil by takový rozruch a dostal by se k divákům takřka po celém světě? Jinými slovy: Dá se v dnešní době, kdy mediální manipulace je zcela běžnou praxí a propaganda je primárním nástrojem každé politické moci, a to nejen totalitní, ale i té legitimní a demokraticky zvolené, bojovat vůbec ještě jinak, než používáním těch samých zbraní? Bojím se, že ne... I proto nereflektuji manipulativní ,,dokumenty" Michaela Moore jako propagandistické a nesrovnávám je s díly totalitním režimům poplatných tvůrců, ale akceptuji jeho kontroverzní tvůrčí metody, ať už jsou jakkoliv sporné. Nutno totiž veškeré věci hodnotit v kontextu, ve kterých vznikly... Všechny premisy týkající se filmu a tvůrce jsou totiž předem jasné - Moore je vyhraněně levicově orientovaný a nemá rád svého prezidenta George Bushe. O tom je tenhle film především. Konspirační teorie v něm nastíněné jsou pak jen třešničkou na dortu. Má hlavní výhrada je, že tohle je na téma filmu v podstatě velmi málo, i když je to ,,málo" velmi umně a sugestivně natočené. Michael Moore je skutečně profesionál...a to velmi nadaný, schopný a talentovaný profesionál a vynikající filmař. Tenhle film se mi z jeho filmů líbil ale kvůli výše řečenému zdaleka nejméně, jelikož si z něho nemám příliš co vzít - nejsem ani americký divák (celý dokument je vlastně pouze silným příspěvkem do vnitropolitické diskuze Spojených států), ani francouzský intelektuál bytostně nesnášející Ameriku coby odvěkého rivala na poli světové velmoci, která Francii o dominantní postavení zřejmě jednou provždy připravila (motivace pro ocenění v Cannes). Fahrenheit 9/11 by tak mohl být zajímavý hlavně rastrem svého názvu, ale magické datum, které v USA roztavilo osobní občanskou svobodu, se z filmu samého významově někam vytratilo a převálcovala ho monotónní antibushovská agitace...

Dokonale mystifikující film stojící na pomezí sci-fi a psychologického dramatu. Velmi chytře napsaný scénář, neboť každá interpretace je možná... A samozřejmě Kevin Spacey na vrcholu své herecké slávy... Podobné filmy: Pozemšťan