Radek99

Jan Míka zřejmě vůbec nerozlišuje, pro jakou cílovou skupinu píše, neb i pohádky cejchuje stejným patosem, jako když vyrábí svůj x-tý nekonečný seriál pro Českou televizi, ale v nich alespoň sentiment vyvažuje občasným vtipem, který ovšem v této pohádce naprosto schází (a nezachrání to ani epizodní role Petra Nárožného). Dešťová víla má sice většinou pěkný vizuál (třeba takové dešťové schody do nebe se skutečně povedly), ale je nepřiměřeně patetická a na zvolenou stopáž se v ní skoro nic neděje. Hudba Petra Hapky sama opravdu všechno nezachrání...

V té bídě porevolučních původních českých filmových a televizních pohádek je Čert ví proč vlastně vyšší nadprůměr, je znát, že Roman Vávra je vyzrálý režisér a za předlohou stojí nerealizovaný scénář Miloše Macourka, navíc Lucifer Csongora Kassaie je konečně tak trochu z jiných sfér, má totiž neopominutelné charisma a dokonce z něj jde i strach, což je v českých pohádkách spíše výjimečné a jde o velký klad téhle pohádky. Sám příběh není zase až taková díra do světa a nepřináší nic výrazně převratného, snad jen představa a zpodobnění pekla je celkem neotřelé, neboť málokteré české pohádkové peklo nabídne divákovi pohled na tortury věčně zatracených duší smrtelníků, navíc v takovém trochu odlehčeném postmoderním duchu. Casting i herecké výkony jsou ucházející, snad jen Jiří Lábus a jeho karikatura defraudujícího královského správce jako by z oka vypadla postavě z celé řady jiných pohádek.

Remake kdysi tak populárního Davisova snímku z roku 1981 jasně poukázal na slabiny hollywoodských blockbusterů - absence hlubší myšlenky a jakéhokoliv přesahu dělá z podobných filmů při možnostech současné 3D grafiky jen vizuálně efektnější počítačové střílečky. Béčkové střílečky...

Natáčení téhle vánoční pohádky bylo tenkrát v Českém Krumlově velkou událostí. Asi bych se měl kvůli možnému střetu zájmů zdržet hodnocení i psaní komentáře, neboť jsem se jako náctiletý jinoch spolupodílel na natáčení tohoto ryze vánočního příběhu tím, že jsem zkřehlý v dobovém kostýmu postával na krumlovském náměstí mezi komparzisty, budu tedy přísný, zvláště na ,,herecké" výkony svých známých. :-) Hereckou hvězdou se nakonec místo mne stal náš soused, vysloužilý ajznboňák, jehož shrbená postava kráčející potemnělým koloritem uzoučké uličky mezi náměstím Svornosti a Kostelní ulicí (které od té doby nikdo neřekne jinak než ,,Myší díra") působila opravdu velmi malebně ...:-)

Silně stylizované psychologické drama Morgiana završující Herzovo vrcholné tvůrčí období mezi lety 1968 až 1972, neboť poté již na vše dolehl příkrov normalizace, která (nejen) Juraje Herze omezila v tvůrčí svobodě a později dohnala až do emigrace... Morgiana v sobě spojuje obě linie dvou nejznámějších a nejhodnotnějších Herzových filmů - psychologickou drobnokresbu předchozích Petrolejových lamp (brilantní studie rozkladu života sifilika) a hororovou fascinaci fanatismem Zla úkladně usilujícím o životy svých nejbližších (hororově laděný Spalovač mrtvol). Z obého pak povstává sugestivní příběh o dvou sestrách, jejichž symbolické propojení naznačuje nejen skvostná herecká dvojrole Ivy Janžurové - barevné rozlišených do bílé a černé (přičemž to je doplněno o třetí tajemnou výslednici obou sester - postavu v červeném). Originální je rovněž secesní stylizace celého snímku, za kterou především v podobě extravagantních kostýmů stojí výtvarnice Ester Krumbachová. Morgiana má v sobě cosi z tajemna gotického hororu, opojení dekadentní atmosférou přelomu století, s tím spojenou náklonností k psychotropním a halucinogenním látkám (Herzovu otevřenost k podobnému tématu lze vystopovat též v postavě morfinisty ze Spalovače mrtvol), z literárního romantismu (a byronismu), dozvuků expresionismu, nese si v sobě odkazy k výše zmíněné secesi... Morgiana je velký film, každopádně vždy bude jako ona příslovečná černá sestra stát ve stínu své výraznější bílé předchůdkyně, vždy bude jen stínem mnohem jasnějšího svitu famózních Petrolejových lamp...

Průkopnice ženské emancipace a mluvčí českých emancipovaných žen režisérka Marie Poledňáková v televizním klonu svých úspěšných rodinných komedií s Tomášem Holým přivádí před televizní kamery další silnou ženskou hrdinku, která je tak trochu na kordy s muži. A jak už to silné ženy mívají, otec jejího dítěte a první manžel žije (raději?) v odloučení na druhé straně republiky. Narozdíl od maminky školou povinného Vašíka - baletky - je nyní úspěšná televizní hlasatelka (jen takováhle elitní zaměstnání propůjčovala ženě na začátku 80. let v ČSSR možnost emancipovat se) v trochu jiné pozici - její ,,Vašík" už dospěl do puberty a hodlá odletět z hnízda, navíc svého nového partnera si už zjevně našla, (dvojice ,,Bobeš a Bobeš" se téměř vyrovná kouzelnému tandemu Tomáš Holý a František Němec - osobně mne překvapilo, jakým je Petr Haničinec výtečným komikem), milá hlasatelka Magda ale přesto ještě v životě cosi (kohosi?) hledá... Marie Poledňáková umí psát a ještě lépe pracovat s herci, škoda, že chvílemi je její rodinný film až příliš velkou selankou, stejně jako zběsilá jízda Wartburgem kombi ulicemi Prahy k výšinám Kavčích hor vyznívá akčně tak nějak v intencích československého filmu té doby...přesto Kotva u přívozu rozhodně není marný film... PS: Erotické dusno vzbuzuje představa, jak spoře to kdysi bývaly oblečeny ve studiích Československé televize televizní hlasatelky... :-)

Princ je nanic, princ je panic, panic je nanic. A v pohádkovém světě politika. Ozvěny celospolečenské ,,blbé nálady" pronikly už i do pohádkového světa. Kudla, pane generální řediteli, doufám, že jste se taky díval...

Černobílá televizní mikrokomedie transformovaná odstupem času do pocty nezapomenutelnému hereckému kvartetu v čele s Janem Werichem, doplněným ještě o pátého člena, totiž Werichovu dceru Janu. Ústřední dvojice ztvárňující party dvou rozšafných opilců je ódou na herecký um obou velkých českých herců, Wericha i Sováka, Zázvorková jim spíše jen přihrává a Brodský je víceméně do počtu, každopádně celému tomu především hereckému představení schází zásadnější významový přesah a dějová gradace, určitě je to milé televizní zastavení, černobílá libůstka pro pamětníky, ale objektivně má každý vtip mít především silnou pointu, stejně jako by ji měla mít tato televizní jednoaktovka, bez ní to prostě není ono...

Moderní nemoderní pohádka. Mladý režisér Vít Karas podává celkem dobře dávkovaný mix tradice a progrese. Tím propojením reality a pohádkového světa, který trochu připomene osvědčený koncept legendárního seriálu Arabela (přechody mezi oběma světy jsou také podobně atraktivní), má jednak šanci oslovit dnešního dětského diváka, druhak přinést do zaběhlé rutiny české pohádkové tvorby nějaký nový vítr. A když už jsem zmínil Arabelu, je pravda, že při sledování téhle pohádky jsem měl několikrát pocit, že se dívám na nějaký nový dětský televizní seriál, kterými byla tvorba Československé televize proslulá... Škoda, Micimutr by seriálový svět slušel primárně více než ten čistě pohádkový. Svět (i ten televizní) je dneska prostě někde jinde - jako důkaz budiž zmíněn fakt, že věčná pohádková princezna Libuška Šafránková začala být obsazována do rolí čarodějnic...

Normalizační zábava nejpokleslejšího ražení. Zpočátku možná originální koncept zábavy v duchu dada a absurdního humoru naprosto selhal. Výsledkem je humor za každou cenu přecházející v uměleckou křeč. A do toho všeho estrádní kreace a tváře dobové pokleslé televizní zábavy - Felix Slováček jako mondénní Krysař, Urbánková v roli sexy vampa, Plavci zpívající cosi o Kájovi Maříkovi... Monty Pythovův létající cirkus propasírovaný sítem normalizační zábavy...