Radek99

Televizní film režiséra Roberta Sedláčka je velmi dobrou sondou do reality současného Česka, má kvalitní scénář i atmosféru, sráží ho však dvě věci - míru autenticity nahlodává kontroverzní (a já bych možná použil i adjektivum špatný) casting (Opravdu může někdo Jiřímu Bartoškovi uvěřit roli drsňáka? To samé platí ale i o Emilu Horváthovi ml. či Jaroslavu Pleslovi...) a především zvolený formát - televiznost výsledného filmu spolehlivě znevěrohodní jakoukoliv vážně míněnou snahu natočit thriller. Kdyby se Sedláčkův film mohl natáčet coby celovečerní projekt na filmový materiál a hereckou šanci dostaly neokoukané tváře především typově odrážející dané role a charaktery, mohl vzniknout jeden z nejlepších (a nejautentičtějších) krimi thrillerů naší kinematografie poslední dekády. Robert Sedláček na to koule má...

Žánrová pocta kultu sci-fi filmů a obecně kultu sci-fi a fenoménu geeků, v níž se nevyváženě kloubí zastydle pubertální humor (,,Cítím, jak ti stojí pták.") s humorem celkem inteligentním (střet britské a americké kultury či kritika dogmatismu fundamentálního křesťanství kupříkladu), škoda, že toho prvého je tu pohříchu moc a trochu nahrazuje to druhé. Zábava je to ale příjemná a fanouška žánru (zvláště toho mladšího) rozhodně neurazí...

Téhle nedetektivce chybělo snad všechno, co dělá dobrou detektivku dobrou detektivkou, hlavně tedy charismatický detektiv. Vidět nemohoucí Jana Hlaváčovou v ,,akčních scénách" honit se po schodech a starých uličkách s jednou z podezřelých, to byl skutečně zážitek zcela mimořádný.

Filmová adaptace Hrubínovy divadelní hry, jejíž scénář napsal sám František Hrubín. Zabývá se opět pro něj tak typickým konfliktem generačním, propastí, která zeje mezi mladou nastupující generací a generací lidí zralých, zkušených, ale zatížených vahou a tíhou doby. Jde o jakýsi významový zlom reprezentující začátek tání komunistického režimu po roce 1956, tedy po smrti Stalina i Gottwalda. Jenže film Otakara Vávry je stále poznamenán dobovým schematismem (např. postava redaktora a básníka v podání Karla Högera meditující o letadlu s vodíkovou pumou...), povahy lidí jsou místy ploché, vztahy mezi nimi zjednodušené a paušalizované (,,A řezat!") a v podstatě na nic směrodatného nepoukazuje...

I v kontextu ,,lehké televizní zábavy" znormalizované Československé televize byla tahle televizní fraška výtryskem neobyčejné stupidity. Především scénář je naprostý paskvil a blábol - asi tak na úrovni těch slepičích vtipů, které vyprávěl po zpětné transformaci pan Preiss. V parafrázi novodobého veřejnoprávního televizního cyklu - Komici na pětku.

Laciná lekačka, byť velmi stylově natočená. Tam, kde snímek Sama Raimiho získává svou nespornou filmovostí a zručně zvládnutým řemeslem, ztrácí bohužel svou předvídatelností a skutečně již nesčíslně krát viděným příběhem... Škoda, že se režisér takového kalibru neodhodlal rozbořit ten omšelý zaběhlý hororový model...

Český Captain Fantastic ze Šumavy... Formálně není dokument režisérky Evy Tomanové ničím výjimečný, je to spíš jen taková podprůměrná dokumentární tvorba, nulová kreativita, jak režijní, tak i kamerová či střihová, ovšem obsahově jde o velmi zajímavou dokumentární sondu do života alternativně smýšlející a žijící rodiny, jejíž životní styl připomíná tradiční (kupříkladu romské) nomády nebo možná životní styl Středoevropana před nějakou tou stovkou let, nápodobni patriarchálnímu modelu a žití v harmonii s přírodou. Patriarcha Mlčoch se svou manželkou jsou ideálně vybraní představitelé - on vzděláním inženýr, ona učitelka, jejichž IQ garantuje cílovému diváku dokumentární tvorby jakous takous empatii a možnost porozumění (stejný případ byl výše zmíněný Sundance hit Captain Fantastic, oč jinak by vyzněl film, kdyby alternativně žijící hrdina byl velmi nízké inteligence a životního rozhledu) a i přesto narazí na morální a hodnotové odsouzení (osobně mám také problém s filozofií ,,profesionálního otcovství" - at si pan Mlčoch klidně vychovává své děti, jak chce, ale za své!) - většina dětí z mého pohledu pedagoga i obyčejného diváka má objektivně problémy s komunikací a je velmi špatně socializovaná. Na druhou stranu oč méně se děti či oba dospívající hoši umějí vyjadřovat, o to lépe jsou na tom po stránce fyzické či hudební aktivity. Celý film je dobrým dílkem k mozaice názorů v právě vedené společenské debatě, kam až má právo stát zasahovat při výchově dětí, zda je jejich výchova cele v moci rodiny, či zda má odpovědnost (a kontrolu) přebírat stát. V Norsku by takováto rodina zcela jistě žít nemohla a Barnevernet by zřejmě panu Mlčochovi a jeho manželce děti odebral a umístil je do péče pěstounů a přeneseně státu, u nás (naštěstí) ještě stále manželé Mlčochovi mohou své děti vychovávat podle svého hodnotového rámce a svých rodičovských zásad. Važme si téhle svobody...rodina Mlčochových je jejím lakmusovým papírkem...

Geniální obrazová stránka, famózní práce s kamerou, vyprávění rozčleněné na černobílou a barevnou část, kompozičně i výtvarně nádherné záběry, svévolně rozvolněná dynamika do pomalého plynutí, film jako řeka, která vás pomalu unáší, ty předlouhé jízdy kamery, filosofické zkoumání lidí a věcí, silný mystický či náboženský podtext, filmové přemítání a úvaha o víře, o nedostatku pokory, Stalker coby symbol neexistence Mesiáše v současném světě, reakce na nihilismus dominujícího ateismu, mizanscéna coby apokalyptická industriální krajina, sama Zóna jakási metamorfóza industriálních center Sovětského svazu (a východního bloku) i předzvěst Černobylu, možná alegorie dysfunkčního civilizačního systému, který svým občanům upírá právo na smysluplný život, na naději, filosofická úvaha o cestě jako cíli poznání, ale i sci-fi, kde se za celou dobu ani jednou nic nestane a jehož stopáž je neúměrná k rozvolněné dějové lince... Film, jehož procentuální hodnocení pozbývá smyslu...

Mám rád tyhle malý americký nezávislý filmy, jejich poetiku, neokázalost... Old Joy je sonda do duše obyčejné Ameriky, všední, maximálně civilní, téměř bezdějový příběh dvou kamarádů na výletě k termálním pramenům kdesi v divočině, film minimalistický, úsporný, atmosferický, feeling good... Malý velký film o přátelství a jeho proměnách...

Generační výpověď generace mých rodičů. Symbol učitele (v tomto konkrétním případě učitelky s nomen omen přezdívkou Jana Ámos) - intelektuála jako toho, který selže a nechá se zmanipulovat totalitní mocí a v pomýlení namísto empatie zaujímá nejtvrdší stanovisko, výstižná metafora o úloze inteligence v tragické době 50. let. Film z epochálního zlomu (v důsledku XX. sjezdu KSSS a Chruščovově odhalení tzv. Kultu osobnosti), kdy se ještě téměř nic nesmělo, ale přesto už se mnohé prostě muselo celospolečensky ventilovat, třeba prostřednictvím neškodného muzikálu. Starci na chmelu jako jedni z prvních zvěstovatelů politického tání a celospolečenských změn, později pojmenovaných jako Pražské jaro.