Radek99

Nevím, proč tohle někdo vydává za artový snímek (asi kvůli asijskému jménu a původu režiséra...exotika je sama o sobě vnímána jako art), coby zástupce žánru romantický film je to však snímek nadprůměrný a hodně povedený. Jde o ten progresivní přístup, neortodoxní rámec, který Kar-wai Wong i coby scénárista, svému romantickému dramatu dává. Dva se sice na začátku potkají a na konci to skončí podle očekávání, ale vše mezitím je dosti osobité - narativní složka si chytře pohrává s osudovostí, konec předznamenává začátek druhého, nově vznikající vztah je potřeba konfrontovat se vztahem právě dohořivším (výtečná dějová odbočka v podobě rozpadu manželství notorického alkoholika-policisty a alkoholičky), sama sebe je hrdinka nucena konfrontovat se svým charakterovým opakem, aby došla k racionální sebereflexi... Dějová linka je koncipována jako několik až přízračných barových zastavení (epizodičnost je pro tenhle styl zřejmě dogma...), opojný trip (road-movie) po barech amerického středozápadu, odér barové ospalosti a malátnosti (symbolizující i těkání hlavní hrdinky) je formálně tvořen zpomalenými záběry, které v tomhle snímku jednoznačně dominují. Zpomalení a detaily evokuje neustále příchod čehosi stěžejního, možná osudového...celé to barové bloudění je vlastně osudová cesta k nejmenovanému baru newyorskému... Do toho Kar-wai Wong přimíchal několik klipových sekvencí, dění v baru většinou snímal zpoza výkladního skla skrze sofistikované nápisy (symbolický ,,ključ" v azbuce), nádherně si vyhrál s obrazem a ozdobil Moje borůvkové noci silnou vizuální stránkou... Příjemný, neprávem podceňovaný romantický snímek...

Docela příjemná romantická komedie s mile nostalgickými nápady (batyskaf jako by vypadl z ilustrací verneovek, Lada Niva zase připomíná dávno zapomenutou éru...), krásnou krajinou, krizí středního věku, se scénářem rozverně si pohrávajícím s vcelku banální zápletkou...trochu se tu v malém ,,vrtí psem" aneb tak trochu se demaskují pravidla mediální manipulace a neeticky vytvářené mediální reklamy... Žádná díra do světa, ale docela milý film...

Vachkovo nejslavnější a nejoceňovanější dílo (s aluzí na slavný Goethův román v názvu...tady jde však o volbu nového prezidenta po abdikaci Novotného - z těch několika kandidátů (ministr lesního a vodního hospodářství Lenártovy vlády Josef Smrkovský, ministr školství a kultury téže vlády Čestmír Císař, germanista a přední kafkolog Eduard Goldstücker...) došlo nakonec symbolicky k zvolení toho nejhoršího - generála Svobody), černobílý takřka interní dokument o atmosféře uvnitř reformního vedení Komunistické strany Československa ve stěžejním období roku 1968...ale vlastně o atmosféře v celé společnosti - příznačně působí scény z Václavského náměstí, kde se neznámý tribun lidu doslova opájí omamnou sílou svobody slova...a dav zatím na projíždějící tramvaje maluje křídou hesla... Nahrubo sestříhaný snímek autentických materiálů, které Karel Vachek se svým štábem pořídil v těsné blízkosti inkriminovaných funkcionářů strany a který má (i bez hudby a komentáře) silnější výpovědní hodnotu než většina stylizovaných dokumentů z té doby... (z armádní omezenosti a dogmatických vzorců myšlení nového prezidenta generála Svobody jde hrůza, naproti tomu doslova dýchá síla charizmatu ekonoma prof. Oty Šika...o ministru Josefu Smrkovském nemluvě...sofistikovaný JUDr. Gustáv Husák mluvící plynně česky...doslova sálavá bodrost Alexandra Dubčeka...to všechno se z tohohle unikátního dokumentu Karla Vachka dočtete mezi řádky...) Nejsilnější poselství ale Vachkův dokument nese ve své mýtoborné rovině - ,,zlatá" šedesátá léta nebyla zas až tak zlatá, spíše jen nazlátlá, ale úplně nejpřesněji vlastně taková šedá... barvu vzácného kovu získala až přiživujíce se oním narativním mýtem... Podobné filmy: Pražské jaro 1968, Zmatek

O tom, že žánr western ještě naštěstí není úplně mrtvý a že jako spící vulkán jen dřímá a občas vyvrhne trochu vroucího magmatu, se divák může přesvědčit třeba právě v momentě, když nasedne na 3:10 Vlak do Yumy... Není to sice úplný vrchol žánrového ranku, ale o renesanci žánru se skutečně jedná... Všechna ta železná pravidla a zákonitosti westernu (jde o remake stejnojmeného snímku z roku 1957), charaktery hrdinů, čest, která zastiňuje vše ostatní v motivaci jednání postav a která sbližuje oba dva protipólné světy - svět desperáta Bena Wadea i charakterního rančera Dana Evanse, příznaková mizanscéna, skvěle zvládnutý casting... Za vyzdvižení stojí především čistota žánru, James Mangold se nesnaží western uchopit z pozice postmoderního tvůrce, nehraje si ani neexperimentuje s narací, nehledá nové modely vyprávění a směr, kam by daný žánr svým snímkem posunul, ale naopak zůstává na dobře známých pozicích a snaží se z nich vytěžit maximum...a nutno uznat, že se mu to daří... Uznávám, že s inkriminovaným sporným závěrem jsem měl trochu problémy i já, ale v intencích žánrového schématu a kontextu sémantiky příběhu jsem ho přijal... ano, takhle má vypadat a končit western...svět nedostižných ideálů mužského charakteru...každý nemusí být hrdina...ale zemřít musí každý muž čestně! Podobné filmy: Proposition, Nesmiřitelní, Bledý jezdec, Psanec Josey Wales, Cesta za záchranou / 3:10 to Yuma

Absolutní zjevení... Život rozložený na elementární částice. Tak silná a umně natočená výpověď o současném světě... Tahle filmová adaptace románu Michela Houellebecqa (bohužel jsem ho ještě nečetl, ale musím to rozhodně napravit) opět posouvá hranice tabu v současné mainstreamové kinematografii. Jakoby tvůrci spojili sexuální otevřenost amerického Shortbusu s tím nejlepším z německého filmu a to celé ozvláštnili variací na Americkou krásu. Krize středního věku kriticky se sebereflektujícího intelektuála, jak ji známe třeba ze Slámova excelentního Venkovského učitele, je ale v Elementárních částicích doplněna zvláštní tvůrčí metodou. Jde v podstatě o maniodepresivní film. Jakoby odraz života - ty vlny štěstí a neštěstí, sinusoida střídající polarizované pocity a stavy je odražena i ve formě zpracování - celý film je záměrně kolorován do výrazných (až kýčovitých) pastelových barev, je estetizován coby reklamní realita, přičemž pozitivnost barevného tónování je v příkrém rozporu se zobrazovanou skutečností - jde často o hyperrealistický až hypernaturalistický příběh, kdy řada scén je záměrně gradována až k naturalistické syrovosti (exhumace babičina hrobu, manželka v erotickém prádle, sexuální scény atd. atd.), které jsou ovšem posléze ,,zalité sluncem" a jejich vyznění je tak utlumené. Silný rys tu má absurdní komičnost oněch situací, už dlouho jsem se tak nahlas nesmál, jako u scén, kdy na Bruna zbude k masáži chlupatý jižan v neskutečných tangách či jeho učitelskému působení... Chvíli štěstí, chvíli deprese a krize, chvíli nahoře, chvíli dole...jako na houpačce...odraz sinusoidy životního běhu... Leitmotivem je v bipolárním světě obou bratrů motiv predestinace. Je zajímavé sledovat, jak Bruno, přičiněním své zdrcující životní zkušenosti rasista, který kvůli své matce nesnáší hippies, se nedokáže od svého životního stylu (latentně naprogramovaného matkou) odpoutat a sám v podstatě žije jako novodobý hipík - nevázaný sex, odchod do svobodomyslné komunity atd. Stejně tak Michael, úspěšný vědec, který si ze svého dospívání pouze s babičkou nese do života pochroumaný vztah k ženám a na něm vlastně založí i svou vědeckou dráhu, paradoxně tak odkrývaje meritum věci - neschopnost citu a empatie vůči druhému, přehnaný západní individualismus ubíjející normalitu mezilidských vztahů... Milovat jsme schopni teprve až v mezní situaci... Zajímavé je též sledovat, jak všichni tvůrci dospěli (třeba Moritz Bleibtreu a Franka Potente od dob Loly běžící o život...podávají tak úžasné herecké výkony, procítěné, empatické a opravdové...) Od dob Nebe nad Berlínem nejlepší německý film! (a všimněte si toho posunu - tam, kde Wenders ještě vidí v 80. letech anděly, spatřuje Oskar Roehler dnes jen trápící se obyčejné lidi...)

Tenhle dokument je silně poznamenán svou televizností, a to nejen ve formě zpracování, ale i ve smyslu průměrnosti... Leč mám rád Jarka...takže za něj přidávám jednu hvězdičku navrch:-) Jinak skutečně spíše průměrný dokumentární snímek... (který byl natočen dlouho předtím, než se provalila Nohavicova temná minulost a začal smutný hon na čarodějnice)

Atmosferický duchařský thriller/horor odkazující až někam k temným původním folklórním pohádkám, které byly přirozeně strašidelné a hororové. Mystérium prokletého domu chytře ohraničuje příznačné uzavřené prostředí, kde je od začátku přítomno neviditelné tajemství, které chce býti odhaleno. Za vyzdvižení stojí (s pohádkou propojující) princip hry zajímavě použitý ve struktuře příběhu, obdobně jako motiv pohádkové knihy Petera Pana, který (stejně jako postavy ve filmu) odmítá zestárnout. Šikovně jsou proti sobě postavena i paradigmata racionálního přístupu k realitě a paradigma připouštějící existenci nadpřirozena (jejich stěžejní střet předznamenává i nejsilnější scénu filmu - médium vydávající se kontaktovat druhou stranu, geniálně zaranžované v metazáběrech kamer, kdy se tým pokouší tento kontakt multimediálně dokumentovat...). Ve filmu byly použity podobné kamerové rastry, jaké bývají ve filmech Guillerma del Tora, který určitě ne náhodu tenhle snímek produkoval. Obrazovost a symbolickou hloubku jeho filmů sice El Orfanato nemá, na to mu schází del Torava mýtotvorná fantasie, ale svou funkci (tedy uchvátit divákovu pozornost a napnout ho mnohdy až k nevydržení) určitě splňuje dokonale. Mám rád španělskou a obecně hispánskou kinematografii a ani El Orfanato (Sirotčinec) mne nezklamalo...

Falešnice. Není tam ani sex, ani ty pistolnice. Jenom hořká pachuť v ústech z toho, jak málo stačí k natočení filmu...totiž nadržený divák...

Geniální Coenovský thriller coby variace klasického westernu, drsných thrillerů 70. let a dramat s etickým rozměrem, příliš sofistikované a po formální stránce dokonalé dílo. Už ten příznačný začátek - postsynchron s monologem šerifa vzpomínajícího na staré dobré časy se statickými celky příznakové jižanské krajiny, které svou délkou nutí k zpozornění a akcentují vyřčené... Coenové rozehrávají svou typickou fabulační hru, tentokráte ale jakoby navážno, s hlubokým dopadem převážně podprahového sdělení - ty obrazy tichého, obyčejného zabíjení jakoby měly vyvolávat aluze na Takové normální zabijáky, Javier Bardem však dává svému přirozenému zabíjení ještě nový rozměr - rozměr zásadovosti, zvrhlého etického kontextu a jakési obskurní čestnosti (je to jeden z nejlépe zahraných psychopatů, které jsem kdy viděl...), nese v sobě navíc ještě rozměr osudovosti; Josh Brolin zase v roli vietnamského veterána a zapomenutého svářeče dává vzpomenout na hrdiny westernů, vizuálně však jakoby tento cowboy vypadl z thrillerů 70. let, jejichž drsná atmosféra se prolíná celým filmem. Opačným nosným prvkem je stárnoucí šerif Tommyho Lee Jonese, který není sto vyrovnat se s uspěchanou a stále se zdrsňující dobou a nostalgicky se uchyluje k mýtu o starých dobrých časech (který je ovšem pouze chimérou, jak zazní přímo ve filmu). Typická generační propast, o čemž by mohli své povědět všichni stárnoucí učitelé a obecně staří lidé, kteří již světu a době svých vnuků nerozumějí... V tomhle zmítání je trocha existenciálna, trocha predestinace a zacházení s náhodou, Coenové hodně zvláštně pracují s příběhovou linií, záměrně narušují kontinuální strukturu vyprávění a nechávají diváka jednak na pochybách, proč co která postava udělala (motivační provázání je mnohdy hodně nezřetelné) a někdy záměrně uhnou linii příběhu zcela nečekaným směrem (bouračka, události v motelu v El Pasu...), je to taková hra s divákem (pro bratry Coeny hodně typická). Jejich film je plný toho nejbrutálnějšího násilí, ale vyznění je vlastně zcela opačné - latentně přítomný vypravěč ústy dosluhujících mužů zákona odsuzuje zvrhlou dobu (i když je otázkou, zda dříve nebyla ještě zvrhlejší...). V dnešním filmovém světě je až neskutečné, že se tvůrci ve svém vyprávění obejdou takřka úplně bez filmové hudby... To nejlépe svědčí o síle a přesvědčivosti snímku... Snímku o současné Americe, která se neliší příliš od té pionýrské...Poklona tomu mýtickému světu a jeho mužské podstatě...která je ovšem až příliš často vykoupena krví...

Na dobu svého vzniku hodně slušný detektivní film...(i když žánr detektivky byl možná jen takový aposteriorní zástupný rámec, aby se takovýhle film mohl v období normalizace vůbec natočit...a samozřejmě také individuální omezení autora předlohy Josefa Klímy) Schematický dobový pohled na romskou komunitu je vyvážen hodně slušnou úrovní práce s romským komparzem (škoda, že mezi sebou Romové mluví povětšinou vynikající češtinou...), výbornou romskou folklórní hudbou (romské texty jsou od Emila Ščuky), slušným scénářem a odvahou pustit se do choulostivého a spletitého tématu... Režisér Dušan Klein se vydal po nelehké cestě a obstál se ctí, to je nutno uznat... Ojedinělý počin... (kvůli silně zažitému stereotypu v nazírání na romskou komunitu a latentním xenofobním předsudkům díla však nemohu udělit vyšší hodnocení...) Podobné filmy: Kdo se bojí, utíká