k212

Final Cut je takový nenápadný filmeček, také je celkem jednoduchý, přímočarý, předvídatelný. Alespoň tedy pro mne zprvu byl. Někdo může považovat tato konstatování jako negativa, ale já je protentokrát za ně nepovažuji, neboť za oním vším se skrývá znepokojivé poselství, které je umocnováno těmito aspekty. Poselství o naprosté ztrátě intimity, o nechtěném sebeobnažování se, o zlu, o odpuštění, o tom jak si naše imaginace dokáže přibarvit (doslova) některé životní okamžiky, aniž bychom to tušili, o subjektivním prožívání, o sebeklamu .... Takže se vlastně dá říci, že Final Cut není vůbec "jednoduchý", nýbrž propracovaně navrstvený a zhuštěný eleborát zajímavého děje a myšlenek. Problém nastává ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že tohle všechno jaksi rychle vyšumělo bez nevelkého emocionálního vkladu. Protože Final Cut je až přespříliš odtažitý, lehce a rychle plynoucí, takže diváku nedá šanci se s ním ztotožnit natolik, aby něco zásadního pocítil, ono je to dosti akademické (stejně jako můj komentář). Možná to byl záměr, v mém případě to však snížilo hodnocení ze **** na *** 1/2 a to se mi stává opravdu málokdy.

Odpal génia se mi jevil jako celkem zajímavý film, golf mi byl odjakživa vzdálený tak proč se nenechat trochu (ne)poučit??? No a jediné, co jsem se přiučila byl výraz Grand Slam a že golfista musí dobře vrtět zadkem, což bylo obzvláště v provedení Jima Caviezela docela příjemné. Jinak, co dodat :----------( Ze začátku se film profiluje jako životopis, což se mi jevilo celkem pozitivně, obzvláště v dětských letech génia bych řekla, že se dá jímavě sledovat. Poté se však začně věnovat víceméně sportovní kariéře a následují jen velké odpaly, sem tam nějaký ten záchvat psychicky labilního hráče, lehce je naznačen rodinný a profesní život. Film je sice celkově řemeslný, ale bez větších kameramanských a režisérských nápadů, James Horner předvedl v hudbě standard, který sice neurazí, ale nijak nepřekvapí. Herci jseu veskrze nic moc, příjemě překvapil Jeremy Northam se svojí pojízdnou převlékárnou a blonďáček Jim Caviezel coby dobrý hazeč holí do obecenstva.

Na Dětech Duny je znát tak trochu větší zájem, jak režiséra tak producenta. A to se projevilo hlavně na trikové části, musím konstatovat, že ta je o dosti kvalitnější než první 3-dílná část Duna. Děj je samozřejmě tak trochu ochuzen, už jen proto, že se jedná o adaptaci dvou dílů knižní předlohy dohromady. No a atmosféra - stejně jako v prvním díle je jen lehce navozena celkem zajímavou hudební složkou a občasnými záchvěvy herectví. Na televizní poměry je to rozhodně nadprůměrné, zaryté fandy filozoficko-náboženského světa F. Herberta zaručeně nenadchne, ale já se přesto ráda podívám.

Vždycky když to znovu vidím v televizi mám hrozné nutkání zvýšit hodnocení, což jsem také ze *** už jednou udělala. Je to prostě vtipné, svižné, dobře natočené a fajnově odehrané. Taková ta lehce nadprůměrná zábava.

Dvakrát jsem si řekla, to snad ne, ale pak jsem rezignovala a přijala film, děj, herce a hudbu jak leží a běží. Netušila jsem totiž předem, do čeho jdu, když jsem si tenhle mix horror-komedie-western pustila v pozdních nočních hodinách. Pravdou je, že mě ze začátku trochu šokovalo témA CHUŤOVKY KANIBALISMU ale pak, když jsem přistoupila na pravidla nechutnosti, jsem se i bavila. Hlavně při velmi černohumorných hláškách vrchního kanibala Carlyla a při vyděšeném pohledu Pierceho a vůbec i ostatní hráli jaksi o život (asi jim za patama funěl nějákéj labužník).

Tento opravdu hnusně nacionalistický americký velkofilm je typickým příkladem filmů, které sází pouze na efektivně a dobře natočené bojové scény. Ale tím můj výčet končí, protože to ostatní - třeba velmi stupidní, klišovitý a historicky zkreslující scénář - tahle kašička je opravdu příšerná. A ti herci! Něco tak plonkového jsem už dlouho nezažila, fakt to bylo moc velké sousto, nedalo se spolknout, bylo prostě k neuvěření a nepřesvědčivé. Já nevím, ale opravdu jsem se po první půl hodině nesmírně těšila, kdy už přiletí Japonci a udělají filmový pořádek. Hnusné že, ale ne mojí zásluhou. Největší a nejhorší americký kýč, který jsem kdy viděla!

Steven Soderberg je prostě originální tvůrce, a bez něj a jeho vcelku inovativních režisérských postupů by nikdy tento film nedosáhl takové kvality. Dalším plusem je jeho zajímavé vedení herců, je prostě cítit jeho všudypřítomná osobnost (těžko se mi píše ruka, protože mám za to, že zrovna o tom to není) a zdá se, že je jediným -teď už to musím napsat- hollywoodským režisérém, který takový ansábl umí udržet pohromadě, aby fungoval, aby nezůstalo jen u laciných epizodek známých tváří. A to, že si dovolí vypustit jakoukoliv gradaci děje už zavání fakt provokací a přitom film zůstává svěží a rychlý. Proboha jak to dělá, že by cvik z dob minulých???

Díky za anglické nefekální a nenechutné komedie, díky za opravdu vtipný a výstižný scénář, stojící hlavně na vnitřních hláškách hlavního hrdiny. Také díky za perfektně a zajímavě natočené tenisové zápasy, bylo to poprvé, co jsem si tenis opravdu užila a nezdál se mi nudný ač v podání anglických sucharů. Bettany je prostě fajn chlap k pohledání a navíc také komiky schopný herec. O jeho americkém protějšku Kirsten Dunst mám trochu pochyby (tedy hlavně z dob Spider-mana), ale i přesto jim to spolu jde. Tak proč ne? Tento film osvěží duši a rozesměje.

Dívka s perlou je jeden z největších thrillerů, které jsem kdy viděla (pokud si dobře vykládám ono záhadné anglické slovíčko). A proč tedy thrill na plné čáře - totiž ono tohle dílko dráží svojí imaginací, nevyřčeným cosi, co se vám hezky převaluje v žaludku a co buší v hrudníku ostošest. Co pohltí vaše smysly, ač to není barevná kašírovaná smršť v rychlosti zaplácnuvší vaše receptory. Na diváka je upředena smyčka v podobě vnitřního napětí umělce a jeho modelu, umělce a jeho múzy a koneckonců i všeho toho nevyřčeného kolem. Ano minimalismus slov - to je motto filmu, což by se zajisté stalo zkázou ve chvíli, kdy by měl špatné obsazení. Což nemá, protože všichni zúčastnění hrají své party opravdu výtečně. Ještě nikdy mě nedostal film, jehož předmětem je obraz a kde vlastně hraje i hlavní roli, který je navíc tak rafinovaně natočen (obzvlášť musím zdůraznit výtečné hříčky se světlem a kamerou), že mě udržel od počátku do konce přilepenou u obrazovky.

Nelze nedat méně než 4. Ale ne jen pro perfektní design figurek (ta směšná malá těla a velké hlavy) a výtečnou animaci (soustředící se hlavně na detaily okolí než na neforemné hlavy hrdinů), ale také pro velmi -zdůrazňuji- velmi špičkový děj. Rozdíl mezi takovým Shark Tale a Incredibles je prostě v silném, inteligentním a vtipném scénáři. A jsem přesvědčena, že i kdyby byla grafická složka o dvě třídy níž, dala bych velmi vysoké hodnocení. Úžasňáci jsou takový druh retro komixových příběhů (asi jako Svět zítřka, ale ten měl o kousek slabší scénář). A je dokonalý ve všech složkách - v najazzlé hudbě, super dabingu (a to i v českém - opravdu mile překvapí). Po Nemovi další silná a povzbuzující káva na poli animáků, ale spíše pro dospělé narozdíl od Nema.