k212

Ucelenější, kompaktnější, maximálně strohé, divadelní metaforičnost začíná lehce ustupovat názornému naturalismu a kupodivu je druhá část plánované trilogie i vtipnější ... Tedy pokud skřípající cynismus míchnutý satirickým nadhledem může být pro někoho (mě) vtipným. Dogville bylo hutné psycho, z něhož se člověk dlouho vzpamatovával (nebo ho hned nenáviděl). Manderlay je oproti tomu po stránce formální trochu slabší bratříček, ale i tak vás několikrát donutí zavřít oči, zacpat si uši, neboť pár scén je drásavě vygradovaných ( i když je to zcela individuální). Ve výsledku u mě však o jednu píď Manderlay zvítězil ...

Pí je prostě taková skoro-iintelektuální hříčka ... film téměř bez děje, zorientován na strohá fakta, s drsnou pointou. Vše stojí na one-man show matematika, který balancuje na hraně mezi věděním a "numerologií". A také mezi migrénami a šílenstvím. Vše je snímáno syrově černobíle (chvílemi i zrnitě), do toho hraje velmi divná elektronická hudba, jejíž jeden motiv se opakuje až moc často, což samozřejmě souvisí s budováním atmosféry. Stavy hlavního hrdiny jsou ukazovány s hutnou avšak drásavě pozvolnou gradací (zvukový mix v tomhle filmu dělá divy) a s rychlou stagnací, což tvoří velké procento celkové atmosféry. No a pak tu jsou náznaky budoucích vychytáveček páně režiséra - obzvlášť opakující se scéna s prášky a injekcí. Pí je hodně tísnivý film, také hodně depresivní, jsem dokonce přesvědčena, že je to o fous větší psycho než Requiem za sen. Každopádně se jedná o originální dílko jedinečného filmového tvůrce.

Kafe a cigára jsou prazvláštní směsou, kterou nespojují jen ony dva předměty z názvu, ale hlavně styl komunikace - který obvykle končí nějakým tím faux pas nebo trapasem. Tohle dílko Jima Jarmusche lze lehce rozdělit na dvě velké a jednu malou část - povídky s herci, povídky se zpěváky a povídky s neherci. Každá část má svůj smysl a kouzlo, ale přece jen o stupínek lepší jsou ty vypointované herecké exhibice (výteční Bratranci, směšně trapná Sestřenice, dobro-zlá Dvojčata, vtipná neřeč Roberta Benigniho, otec, co si platí lásku syna...). Pak jsou tu povídky se zpěváky, mají také pointu, ale ta obvykle není tak zjevná, což je samozřejmě dáno spíše civilnějším výrazivem (Iggy a Tom, RZA a GZA, Jack a Meg). Kafe a cigára jsou nevyrovnaným šťůčkem, každopádně nenudí a hlavně každý si najde své oblíbené cosi. U mě převažuje spíš pozitivní dojem z dobrého a originálního záměru posadit dva lidi ke stolku a nechat je povídat o něčem či o ničem, ze zajímavého obsazení, z dobře zvolené hudby, z černobílé hravosti... I kdybch hodnotila jednotlivé povídky zvlášť a pak je zprůměrovala, nevyšlo by mi míň než ***, takže 70%.

Číst knihy Dana Browna je pro mě stylistycko-literární utrpení. Obsah jeho děl má sice zajímavé náměty, ale jsou zpracovány s nutnými bestsellerovými atributy čili šokantnost + bulvár + jednoduché konstrukce vět (aby se to lépe prodávalo těm, kteří souvětí nezvládnou). Mám pocit, že Ron Howard svým filmem učinil lví a reverzivní službu literánímu skoro-braku. Neboť tam, kde románová předloha selhává - tedy ve stylistickém umu, nastupují kultivované (čti technicky dokonalé a zaběhané) filmové prostředky. Dějové schéma samo o sobě příliš nezaujme (kalkul a vykonstruovanost z něho jen čiší) a některé repliky hlavních hrdinů zní jak z úst manekýnů (nebo desetiletých dětí, vyberte si :-), což je naprosto totožné s předlohou a čemuž samozřejmě nedokázal zabránit ani scénárista. Šifra není lehce koukatelný film, protože postrádá akci, napětí, spád, hrdninové mluví ... mluví, a jen díky zajímavě udělaným flashbackům dostává film výraznější rozměr. Herecké výkony jsou průměrné, některé dokonce zůstávají v intencích ozdobných (ach-jo). Vidím to na čistých 60%.

Filmařina na úrovni nula, obsahově jasné a pochopitelné sdělení, že i takto to může být, existovat. Ale to vím i bez této filmové exhibice, která je spíš než filmem hraným dokumentem. Sprostá slova mě nešokují, jetých až úchylných dílek jsem pár taky viděla. Jenže Gummo je klasický výplodek nezávislé filmařiny, která bez větších uměleckých ambicí lehce zveličuje (snad i záměrně) a věší nám na nos přesvědčení, že takto je to normální. Inu pro mě není, takže jsem asi pokrytec. Na stranu druhou je dobře, že vznikají i taková díla, jejichž primárním účelem není bavit, ale na něco upozornit. Podotýkám, že i tato dílka mohou být tendeční a zahleděná sama do sebe. Gummo takové je.

Zprvu jsem byla trochu nedůvěřivá k hlavní hrdince a hodně jsem se bála, že její chování bude sloužit jen k obratné manipulaci s divákovy city, nicméně děj tohoto díla je propracovaný a zapadá do sebe ve všech částech, takže nic není jen na efekt. Atmosféra tohoto příběhu je skutečně nestandardní, herecké výkony rovněž. Tandem Sarah Polleyová - Isabel Coixet je skutečně originální zjev na filmové scéně. Pakliže Můj život beze mne je o smíření se se smrtí, pak tento kus je o překonání vlastní smrti. Smrt v podobě války, vojáků, rádoby zachránců, v podobě sebevražedné nehody. Také je to o tíze slov a ticha ... takže proč psát víc ... to se musí vidět 90%.

Námět by měl zákonitě vést k depresi ... předzvěstí mi byly zdejší komentáře. Nicméně tohle dílko mě přesvědčilo, že i umírání může mít "smysl" a dokázalo to nadmíru citlivě. Nedočkala jsem se bolestného naturalismu, nezahlédla jsem obličej stažený v masku utrpení nebo třeba potoky krve. Tomu se tento film vyhýbá. Ovšem náznaky, které diváka nechávají na pomezí vlastní obraznosti, a které jsou předzvěstí skonu, rozhodně neabsentují (rozhovory s lékařem, občasná nevolnost...). Hlavní hrdince moc času nezbývá o ony úkony ("desatero"), které chce před smrtí stihnout, udávají tón a smysl celého vyprávění. Některé body jsou ušlechtile asertivní vůči rodině a okolí (najít dětem novou matku třeba), některé zas čistě sobecké (najít si milence ... třeba). Forma vyprávění je pevně spjata s cítěním hrdinky (studené barvy nemocničních chodeb, barevný svět domova), kompozice záběrů leckdy překvapí. Můj život beze mne není strohým nebo dokumentárním vyprávěním o smrti, je to citlivě artové podobenství o smíření se s ní, smíření se skrz malé-velké skutky a úkony ...

Slušná porce klišé na nedělní podvečer, kdy jsem po víkendovém relaxování třeba trochu společensky znavena, mi vlastně tato "duchaplná" zábava moc nevadí. No a když k tomu přičtu slušnou dávku krásných šedokých chlapů (jejichž výskyt je v tomto seriálu podivuhodně vysoký) :-) hmm tak mě to vlastně vůbec nevadí.

Já nevím, dlouho jsem o tom filmu přemýšlela (horrory nejsou moje silná stránka), dokonce jsem se podívala na obsáhlý film o filmu, abych snad pochopila a našla nějaký smysl. Ovšem i po této anabázi, mi ve výsledku Silent Hill přijde jako trochu přeplněná a odcizená, avšak originálně natočená děsivá hříčka. Chybí mi nejspíš cosi jako přímočaré oddůvodnění, vysvětlení snad větší smysluplnost, ale tím nechci říct, že je to tak moc na škodu. Dokonce jsem o filmu diskutovala, o tom jak ho chápou druzí ... inu, jinak. Což je nejspíš účel. Obvykle dávám přednost horrorům, které moc neukazují, Silent Hill je přesným opakem - s naturalistickou a detailní úchylností ukazuje extrémně hodně (a to jsem nečekala), nicméně přes tuto brutální (ovšem vizuálně vytříbnenou) názornost, zavdává film prostor i jiným něž jen smyslovým pohnutkám, takže divák je donucen přemýšlet. Hru znám jen velmi povrchně, ale vzpomínám si na pár scén, které byly skoro identické se scénami z hry (až na to, že tam je hlavní hrdina muž, nejvíc mi utkvěla v paměti ta v baru s jukeboxem). Také si vzpomínám na hrůzu, kterou jsem pociťovala při sledování pekelného řádění v Horizontu události, v Silent Hillu je to dost obdobné atmosférické psycho, které je však zrežírovano, nasmímáno a ohudebněno mnohem lépe. Ve výsledku to vidím na čistých 60%, ne však jen díky technické dokonalosti a skutečné vizuální děsuplnosti, ale hlavně kvůli oné snaze donutit diváka trochu uvažovat, což je -myslím- u této sorty filmů dost neobvyklé.

Víc akce a krve, víc digitálních příšer, víc lásky a sexu (a Scota Speedmana - wow), víc zmatených slov a děje. Zmizely zajímavé atmosférické kulisy z jedničky a přibyl přiblblý závěr. Přesto je to snesitelné béčko, na které se nejspíš už nikdy nepodívám.