MrCreosote

Přínos Samuela Fullera (jeden ze scenáristů) je jasně znát. Levně natočená a přímočaře béčková zápletka plná krve, násilí a nadávek se prolíná s vyloženě antirasistickým a idealistickým vyzněním, tak jako v řadě dalších Fullerových filmů. Terence Young mu ale nezůstává nic dlužen, navíc obsazení obou hlavních herců je trefou do černého. Lee Marvin spravedlivé drňáky uměl vždycky, Richard Burton zase dává nový význam slovu "sošnost", protože do krajnosti uplatňuje svůj tradiční minimalistický výraz, až se skoro nehýbe. Já mu to jako obvykle sežral i s navijákem.

Nezávazná, lehkonohá a naprosto neodolatelná komedie s celou řadou fimařských fíglů (stylizace do němé grotesky v úvodu, zcizovací efekty v podobě pomrkávání herců do kamery, vizuální komika), která svým flirtovným způsobem vyprávění skvěle vyvažuje vážné adaptace děl anglických literátů 18. a 19. století, například Kubrickova Barry Lyndona nebo Polanského Tess. Jak rád bych s Albertem Finneym proháněl ženské v panských zahradách, jak skvěle bych se měl při pitkách s Hughem Griffithem, jak snadno bych propadl šarmu Susannah York!

Po dokonalé Bitvě o Alžír přichází Gillo Pontecorvo s další anatomií jedné revoluce. Tentokrát opuští víceménně objektivní hledisko nezúčastněného vypravěče a prezentuje krvavý osud ostrova Queimada jako spor dvou rozdílných individualit. Konfrontace na první pohled pragmatického Angličana se svým idealistickým queimadským protějškem dává celému příběhu jasný konflikt a staví nás do nelehké divácké pozice, protože se ani jednomu z nich nestraní a vyslovené otázky o právu na revoluci nebo boji proti útlaku jsou ponechány čistě na našem úsudku. Ve spojení s Morriconeho hudbou a charismatem Marlona Branda je Ostrov v ohni ukázkou příkladného politického filmu, který nedělá z lidí pitomce a nutí k zamyšlení.

Podobně jako u Hanebných panchartů mi vadí (ale jak vidím, jsem s tím názorem v menšině) rozkouskování na jednotlivé epizody, které sice dobře fungují samy o sobě, dohromady se ale nedoplňují a nevytváří sevřený dramatický oblouk. Poslední dvaceiminutovka je důkaz, proč mě Tarantino už třetím filmem za sebou zklamal. Tím nijak nepopírám skvělé výkony negra Foxxe, negromila Waltze, bílýho negra Jacksona a na negry ulítlýho DiCapria.

Film vyvrcholí expozicí a do závěru se doplazí rychlostí rozbité parní lokomotivy. Scénář budí dojem naprostého diletantismu, protože v něm nefungují ani ty ani ty nejzákladnější vztahy mezi postavami nebo jejich motivace. Centrem příběhu by měly být vzájemné konflikty mezi trojicí těchto charakterů: bývalý lovec lidí (Eastwood) - mexický rabiát bojující za svou půdu (Saxon) - bezohledný současný majitel pozemků, který proti banditovi jde (Duvall). Eastwood se ale k Duvallovi přidá z pouhého náhlého hnutí mysli bez jediného pádného důvodu, jinak by se na něj totiž vykašlal a film by skončil. Saxon svůj přesvědčený boj za spravedlnost vzdá a jde se nechat zatknout jenom kvůli tomu, že se na něj Clint Eastwood škaredě podívá. Potenciálně gradující konflikt mezi hlavním hrdinou a poskokem zlosyna vyvrcholí tím, že první druhého shodí ze žebříku. Jediným srozumitelným prvkem je tak konflikt mezi Duvallem a Saxonem, který se ale nerozvíjí a nijak nevyvrcholí. Aby toho nebylo málo, Sturges budí dojem, že režii dostal trestem za domácí úkol a ani se nesnaží o jakékoli nápaditější zpracování (souboj odstřelovačů). Vzato kolem a kolem, film tak špatně napsaný a odfláknutě zrealizovaný, až se tím neumětestvím začne člověk bavit.

Westernový žalozpěv, který z nostalgie udělal své hlavní téma. Přelom 60. a 70. let byl pro žánr klíčový, doba Johna Waynea a bodrých kovbojů dávno pominula a popularitě se těšily především italské špagety kořeněné kečupovitou krví a hrdiny, kteří měli blíže ke zlosynům. Americká odpověď se nesla v melancholickém duchu, ať už to byly westerny Sama Peckinpaha nebo například McCabe a paní Millerová Roberta Altmana. Monte Walsh je v první polovině záměrně nedějový a epizodicky strukturovaný, kdy dílčí části mají vyvolat úsměv na rtech. Druhá polovina ale tohle všechno smete, když hlavní hrdina postupně ztrácí své přátele i minulost dosti nevybíravými ranami osudu. Závěrečné vzepření pomocí aktu odplaty už působí jako zbytečné gesto, protože v téhle době zkrátka není pro lidi jeho typu místo. Lee Marvin má charakter svého hrdiny vepsaný přímo ve tváři a s podporou westernového barda Jacka Palance nebo šarmantní Jeanne Moreau tvoří typově dokonale sehraný tým. Lpění na minulosti a přátelských hodnotách tu už bylo několikrát, Monte Walsh tuhle elegičnost dotáhl k dokonalosti.

Další z řady nevysvětlitelných, absurdních premis, které umožňují povolit uzdu autorově fantazii a vytvořit jak hravé, komediální dílko (Na Hromnice o den více Harolda Ramise), tak i surrealistický psychologický horor (Proměna Franze Kafky). Meze Waltera Hortona stojí někde mezi, část vyprávěná Jiřinou Jiráskovou má blíže ke komedii, ta od Hrušínského zase k hororu, který využívá mnohokrát osvědčeného iracionálního strachu z neznáma. Při své stopáži a televizním formátu se jedná o dílko téměř mistrovské.

Politické uvolnění šedestátých let umožnilo natočit i tento film, který se snaží vystihnout problémy spjaté se socialistickým hospodářstvím (nesmyslné dodržování předem nastavených časových plánů výroby), činí se tak ale dost schematicky a repetitivně, chybí dostatek vedlejších motivů a ani závěrečné vyústění "problémy zdaleka neskončily" nepůsobí tak varovně, jak by mělo. Formálně se jedná o brilantně nasnímané i zrytmizované soudní drama, ve kterém všechny převyšuje Miroslav Macháček v roli státního prokurátora, kterému se jako jedinému povedlo obdařit svou roli nejednoznačností na hony vzdálené karikatuře. Těžko početně hodnotit, nakonec zůstanu u tří hvězd (mám ale v plánu v příští pětiletce ještě jednu přidat).

Filmový romantismus v plné polní, který se nebojí dát na odiv vypjaté emoce, které jsou defcto základním kamenem Hooperových Bídníků (nenajdete tu lásku a utrpení, pouze Lásku a Utrpení). Duch předlohy je přítomný v každé scéně a já si při závěrečných titulcích oddychl, že komplet zpívaný dvouapůlhodinový film může být takhle strhující. Kdo četl Hugův román, bude mít výhodu, osudy postav jsou tam rozvedeny do patřičné hloubky, což filmová adaptace zkrátka nemohla postihnout, ale se znalotí knihy se k jednotlivým aktérům přimknete ještě víc. Ostatně režisér vám to ulehčí, protože kamera je většinu času postavená půl metru před obličeji herců a zaznamenává každou jejich emoci. Tahle často kritizovaná technika nicméně k vypjatému příběhu plnému slz sedí . K dobru připočítávám i to, že výhrady jsem měl pouze ke dvoum písním (zbytečná On My Own a rozvleklá Bring Him Home) a všechny ostatní jsem si bez ostychu užil, zejména proto, že děj neretardovaly, ale posouvaly dál. Ano, je to předimenzované, plné patosu a fatálních rozhodnutí, jenže takhle to Hugo před stopadesáti lety napsal a Hooperovi se povedlo převést ducha předlohy do dnešní, nesměšné podoby. A za provedení "Master of the House" s močícím Cohenem a souložícím Santou speciální dík.

A tak se nakonec všichni seřezali. Odborníci přes bojová umění u toho asi budou slintat blahem, ale mě po krátké době ti mlátící se šikmoocí bijci začali nudit. Problém není ve filmovém stylu, který je ultimátní a dovedený k dokonalosti, ale ve věci esenciální pro každý dobrý film - scénáři. Tyhle jednoduché premisy občas vyjdou (Hillovi Válečníci, například), ale často se, jako v tomto případě, jedná o neustálou repetici již viděného, takže poslední dvacetiminutovku The Raid je už dost úmorné sledovat. Při nedostatku adrenalinu v krvi je to nicméně ideální doping, o tom se nebudu s nikým hádat.