radektejkal

Průměrný dokument temné stránky Marie Terezie, která stejně moc světlých stránek neměla. Fakta měla být podána v časové ose (Z Prahy se měli všichni Židé odstěhovat do tří měsíců, z celé země do půl roku - tj. mimo Mocnářství.) Máňa měla na Židy pifku, která se ještě prohloubila poté, co musela interdikt po třech letech odvolat. Její zobrzení jako zatvrzelé a zárovreň rozmarné osoby tu asi byl na místě.

Film skutečně sugeruje určitou podobnost (nápodobu) s ranými filmy Věry Chytilové. Přijde mi sice pokročilejší, ale tehdejší doba proběhl rychleji než nynější - nyní je vztah staršího muže (nyní se ovšem hranice přesunula ze 40 na 70) s mladou dívkou standardem, kterému se už sotva kdo diví, zatímco nesoulad v rodině přetrvává dnes jako jindy. Druhý muže ve hře je celkem zbytečný, ale napětí se musí nějak udržet. Dialogy jsou většinou dobré přestože mnohdy poněkud násilné, vizuální pojetí stejně jako zarámování příběhu "bazénem" je dobré beze sporu. - Na IMDb má tento film 75%, u mých oblíbených uživatelů (zde jsem udělal chybu a napsal "uživitelů", nejspíš proto, že na řadu filmů se dívám díky jim) je to rovných 80%.

Ukrajina je buď střed světa nebo střet světa nebo obé, či jakýsi předsunutý Heartand. Pět bratrů dnes pro nás může ideově zastupovat pět zemí, které na ní měly v dané době největší zálusk: Rumuny, Poláky, Rusy, Němce a USA - další bratr, malý ani velký, pro Československo už nezbyl ale narodí se). Viz též podobenství v obraze s budíky - - - Na hnízdišti se bílí ptáci s černým znamením ozývají zvuky „šů” a „hjů” a potom začnou klapat svými zobáky (Wikipedie). - - - V Iljenkových filmech se nám zobrazuje svět, který neznáme - i když mnozí jeho existenci tuší či něco o ní ví. (Recenzent garmon má určitá přirovnání, ale ta nutně selhávají. I já se straním použít filmová zpracování Tichého Donu jako precedens.) Toto nejsou řecká dramata ani starozákonní příběhy, toto je totální surovnost a neskonalá něha ve své nejvyhraněnější formě. - Na film jsem se díval s mnohými pauzami; na doutník, kafe, přikládání do krbu, procházku po zahradě. Hodnocení: 8 oblíbených uživatelů, 100%, prostě nelze jinak.

Dva muži, jeden pohledný, druhý sympatický, a jedna žena; a už tu je napětí bez ohledu na to, zda sedí v pokoji nebo něco někam vezou na návěsu. Podobně jako v pokoji, v němž by každý chtěl být někde jinde a nejspíš s někým jiným, zde jedou v jednom vozidle různými směry. Přes veškerou akčnost se jedná spíš o lyrický či romantický film.

"Berani" to sice nebyly, ale i tento film se mi zamlouval. Inge odjíždí ze zbankrotovaného statku s písní na rtech. Po prodeji krav, zemědělských strojů včetně robotického čističe chodeb kravína a dalších movitostí se nemusíme divit. Tento závěr je naprosto logický a přijatelný. Nyní se již může věnovat čemu chce, třeba pletení islandských svetrů; hodlám si také jeden koupit. A mafiánské družstvo v kožených sedačkách? Mafie je všude, je třeba jen posoudit okamžik, kdy se stane "příliš neúnosná" (neúnosná je vždycky). A tele jsem také rodil, ve tři ráno, poté co jsem přišel ve dvě ze zábavy a ustlal si na půdě na seně; bylo to ještě družstvení tele. Jinak žádám recenzenty, aby si ponechali studenou isladskou krajinu, s šutry i gejzíry a ponechali mi teplé lesy, rozkvetlé louky a rybníky.

Risquezova obrazová poezie + hudba Alejandra Blanca Uribe + místy gauguinovské barvy (nikoli však kresba, ta ztrácí kontury, a ty měl Gauguin rád). Vrcholem režisérovy rané tvorby je až jeho další film "Orinoko". Na zhodnocení hudby si radějí počkáme, až se vyjádří garmon, mně se líbila a v podstatě jsem rád, že nebyla rušena řečí ani konkrétními zvuky (elektronická hudba jich obsahuje přehršel). Vsadil bych na ni 100 venezuelských bolívarů. Zajímavá by tu mohla být otázka pravdivosti takto pojaté historické události. Nejspíš bude ale stejná jako u jakéhokoli jiného zpracování.

Je libo Paříž, Berlín, Prahu nebo Madrid. Tak třeba Madrid! Proč? Protože to tam hučí jako v úlu a každá včelka ví, kam letět a kam se vracet. Přitom knihy Dona Camila José de Cela y Trulock  neznám a neměl jsem dosud o něm ani tušení. Nejspíš amatérský výpadek, ale nezoufám, snad na ni někde narazím. Španělské knihy se povalují po všech nádražích a zastávkách.  Ostatně právě tuto si ani teď, po shédnutí filmu, nedokážu představit. Odebrat přesah filmu a nahradit jej přesahem knihy nedokážu ani v hluboké fantazii; vůbec nevím, v čem by mohl spočívat: v ději sotva, v dialozích možná, v prostředí frankistické diktatury se mi také nezdá. Ve filmu se mohu chytit jednotlivých osob (i když to není snadné), je to v knize jednodušší nebo právě naopak? A mám vůbec chuť číst knihu po spatření filmu?

Tato cíleně multikulturní detektivka (cílená v tom, za co ji považuje rivah) mi rozhodnně - po vánočním Columbovi a jiných - nepřišla až tak špatná, rozhodně ne tak, jak jsem tušil. Téma týkající se lži, jež se drží člověka jako hovno podolku, je nosné samo sobě;  i bez multikulti-přesahu. Zde se lež sice netýkala jen jedince, nýbrž určitého společenství, které bylo jejím nositelem, a to sestávalo jak z Ukrajinců, tak z Čechů. Jak do toho ale zapadli Rómové, kteří se ničeho neúčastnili (pár oken, na to si tak ještě troufnou), ale dopadli nejhůř? Na druhé straně se Irina stala předmětem zájmu a tím i poskytovaných výhod dvou českých opozičních "stran", konzervaticů a alternativců, jejichž představy naplnila jen částečně, a tím i od obou může očekávat jistých represivních opatření. Samozřejmě nepodezírám autora, že by chtěl vymezit Čechům oblast politiky, Ukrajincům podnikání a Rómům kujónství. A i kdyby, za pokus to stálo.

V roce 52 jsem se narodil, a Zátopek byl samozřejmě hrdina mého raného dětství; teprve později jsem se dozvěl, kdo je naším prezidentem. Od filmu jsem očekával citové naplnění právě tohoto období. Dostalo se mi ho však jen částečně - jako všeho v této době.

Vánocesilvestr je pryč, u mě už sedmdesátý a první; a tak si mohu opět pustit film dle vlastního výběru a tedy i vkusu. Tedy s tím vkusem jsem to přehnal, jelikož po týdenním konzumování cukroví (jsem suggar-addict) jsem si vybral film o hladomoru. Sice až někde v Bengálsku, ale svět je globální a globální jsou nutně i jeho dějiny. V půli 2. světové války nepadla na tuto část světa ani jedna bomba a nebyl v ní zastřelen ani jeden člověk. Přesto zde zemřelo násilnou smrtí stejný počet Indů jako Židů v koncentračních táborech - a smrtí místy velmi podobnou. "Při natáčení hladomoru" (jednoho filmu z mnohých) dochází k postupné (již od počátku vybuzené) eskalaci napětí mezi bohatým městem (filmaři) a chudým venkovem (nešetrné zasahování filmařů do jeho rodinných záležitostí). To, co slouží bohatým k vydělávání peněz a k pobavení (určování roku hladomoru podle fotografií, Bangladéš 1971 jsem už "spolu"-prožíval), je pro místní minulostí, přítomností i budoucností (citace ze stejného obrazu). Filmaři dávají na radu sympatického bráhmana, balí a jedou domů, film o hladomoru prostě nelze natočit... Viděl jsem několik filmů ve filmu; zde sice příčina nezpůsobila očekávaný důsledek, ten se může dostavit jen v hlavách diváků, potravy k tomu mají dost v jednotlivých "natočených" i "netočených" obrazech.