radektejkal

Představte si, že někde stojíte (třeba u Kauflandu) a kolem jdou dva milenci, on mluví anglicky, ona francouzsky, máte pocit, že on má mírně náslnické sklony, ona je trochu trochu hysterická. Za chvíli sejdou z viditelné obzoru a tím i z mysli. Režisér Dumont nám ale umožní vidět dál. Zjistíme, že David (Wissak) i Káťa (Golubeva) jsou docela pohlední, a že si vzájemné rozmíšky urovnávají pohlavním stykem. Pak dojde k jakémusi selhání, znásilněný David si oholí hlavu, zabije nožem Káťu a nahý umírá na poušti. Rogue píše ve svém dvouvětém komentáři: "Film se téměř dvě hodiny drží na nezajímavém podprůměru, ale posledních 20 minut je fucking cool" - tak toho člověka bych nerad někde potkal... Film je na čsfd uveden s podtitulkem "Erotický / Psychologický / Romantický / Poetický / Horor", tedy vše čili nic.

Příběh rodiny odvolaného místodržitele Cušia Tara a správce otrokářského statku Sanšôa je možno chápat pouze z hediska rodícího se vlivu japonského buddhismu, především v rámci otázky "soucitu se zrozeným", neboť už tím je podmíněna cesta strasti, ze které je třeba procitnout, pro buddh-it se. Ale jak nelpět na naději, když život přináší tolik strastí, a ne každý je schopný rozumem ovládnoout své srdce (mladý Cušio se o to určitý čas pokouší). Závěrečné setkání syna s matkou je příslibem, že otcovo krédo "být tvrdý k sobě a soucitný k ostatním" se neztratí. Vysoká škola kinematografie! Mizoguči pojetí japonských dějin má sílu řecké mytologie, nevládnoou tu však neúprosní bohové, nýbrž slitovní buddhové, činy nejsoou podmíněny osudem, nýbrž lidskými vlastnostmi.

Pokud (vůbec) existuje kategorie "film pro náročného diváka" (moc si pod ní přestavit nedovedu), pak do ní rozhodně patří filmy Roberta Altmana. Tři ženy, které svedl dohromady prostor, ve kterém se pohybují, prodělají během filmu zásadní změnu své osobnosti. Impulsem k tomu je okamžik, kdy Pinky dobrovolně spadne do bazénu, jehož dno a stěny jsou pomalovány Wiliieinými obrazy. Millie se v důsledku své péče o Pinky a její problémy mění z přehlížené loutky v zodpovědnou osobu (mámu). Dětsky nešikovná Pinky se po probuzení z kómatu ztotožňuje se svým dřívejším vzorem (Millie). A malířka Willie se po porodu mrtvého dítěte mění v bůhvíco (snad babičku). A tak po "odstranění" Edgara (manžel Willie) jsou tyto tři ženy "rodinně" svázány s provozem penzionu, který je kdysi svedl dohromady. Zkrátka je to tak, jak říká Pinky o dvojčatech: "Peggy může být někdy Polly a Polly může být Peggy".

Velké zklamání. Po skvělém "Stillerovi" scénáristicky i režijně nezvládnutá fraška.

Agamemnón žil od mládí ve světě intrik, mocenských bojů a záludných vražd, a tak - neznaje nic jiného - sám přijal model krvavého vladaře a válečníka" za vlastní. Přesto, že se děj filmu odehrává jen před ca. 3 000 lety, sotva nyní dokážeme považovat jeho motivy pro vydání Ífigeneie za reálné či možné. Stejně tak těžko chápeme jak velkou moc měl vykladač vůle bohů Kalchás. A samotná Ífigenie? Její přerod z "ustrašené holčičky" v "moudrého státníka" uvědomujícího si potřebu oběti. Pochopitelnější city můžeme nalést snad jen u matky Klytaimnéstry, která se ovšem Agamemnónovy za jeho čin krutě pomstí - i když i ji posléze dostihne rodinný osud. Prostě už dávno nežijeme v hérojské době. Řecká mytologie na mě (a možná i na jiné) působí ambivalentně. Celá ta nádhera spletenců příběhů působí - podobně jako u biblických příběhů - zároveň vznosně a odpudivě. Pokud postmoderní filosofie vyhlašuje konec historie a konec příběhů, pak by to měl být konec právě těch řeckých a židovských (i když ty řecké nemilosrdně odhalují karmanový zákon, neunikne nikdo, ani ten, kdo koná spravedlivě, ani ten kdo koná dle úradku bohů). Kokojannisův film strhává diváka zpět do archaických dob, ze kterých se po jeho konci jen neochotně probouzí do reality. Ještě by chtěl pobýt s Achilem u Tróje a pak při Odysseově návratu.... Pozn.: Zpět do současnosti. Obět dítěte (viz zde: dcery otcem) není ani dnes nijak neobvyklá. Samozřejmě nejde (vždy) o krvavou oběť, různé ústrky, zanedbávání, neláska atd.

Film se může jmenovat pouze "Morgen", protože to je jediné slovo, které spojuje civilizace. Promočený Turek vyleze z rákosí na maďarsko-rumunském pohraničí. Rybář, který předtím musel pohodit kapra, ke stánku celníků, si ho odveze domů. Pak běží život/film. A pak Turek podobným způsobem zase zmizí. Moc o něm nevíme, můžeme dokonce pochybovat zda vůbec byl. Španělé před reconquistou si libovali: "Mít Araba, to je jako mít zlato" (moro = oro). Pro rybáře a pracovníka Penny marketu (Predator Security) Nelu jím byl Turek - zřejmě jediný člověk, který ho měl kdy rád, jediný přítel... Pozn.: pozitivně mě překvapilo vysoké hodnocení filmu na čsfd.

"Montér jsem a musím žíti,/ mám v hlavě velký vynález,/ aeroplán chci sestrojiti,/ jenž s celou zemí by se vznes/ a položil ji v kraje jiné...", napsal v jedné z nejznámějších balad Jiří Wolker. Báseň má jasný směr i cíl. U Weirova filmu tomu tak ale není. "Vynálezce" není jednoduchá osoba, kromě toho, že je intelektuálně i fyzicky zručná, je nadmíru složitá: od posledlostí vynálezy, přes civilizační fóbii k civilizaci, robinsonovství jako modus vivendi, touhu po svobodě, až nakonec po fanatismus a tyranovládu a snad i jakési závěrečné smíření s osudem (ovšem na všech čtyřech). A samozřejmě ještě mnoho poloh mezi tím. O tom, Která se v určitém čase a na určitém místě projeví jako dominantní však rozhoduje Paul Schrader, který jako scénárista vykonal skvělou práci.

Che Guevara je mrtev, ať žijí Che Guevarové! Aneb, jak zpívá Bob Marley: "Soon we'll find out who is the real revolutionary/ Cause I don't want my people to be contrary." Znám dva takové Che Guevary: jeden bydlí už devět let v zemljance v březovém hájku nad Lhotkou (u Žďáru n.S.) a druhý (už druhá generace) v dubovém lesíku u Adamova. Ovšem na tohohle zdaleka nemají, hlavně intelektuálně. Jeho svobodný a nespoutaný způsob života i jeho smrt nelze brát jen jako žert, i když je to možná jako žert míněno.

Tři bratři se sešli u příležitosti, kterou nelze opomenout. To je skutečnost, pak tu jsou individuální reflexivní vzpomínky na minulost a vize budoucnosti. Zdá se, jakoby předtím nebyli nikdy spolu, nejsou spolu i když jsou spolu, a spolu už nikdy nebudou. Podobná propast leží mezi nimi a jejich otcem, který prochází svou "životní poutí" jako spojitá, nefragmentovaná osoba. To ho sbližuje s Nicolovou dcerou (spí vedle něj, jako by byla pokračováním jeho zemřelé ženy), která se rychle sbližuje jak s ním, tak s jeho domem (v Nicolově vizi je ponechána u dědečka). À propos, proč Italové spí oblečení? Značnou zátěží, jinak dobře vyváženého snímku, jsou dobové úvahy o terorismu. Tento stále více do popředí postrkovaný problém se nyní řeší - a stále intenzivněji se bude řešit - již na zcela jiné úrovni: předpokladem je, že jsme všichni teoristé nebo jejich napomahači, a proto se s námi tak bude i jednat (omezování práv, průběžné sledování, prohlídky, ještě větší moc byrokracie atd.). Prokázat, že jimi nejsme, musíme sami (presumpce terorismu). Pozn.: Filmový kritik Michael Sragow doporučuje jako ilustraci olejomalbu " Tajemství a melancholie ulice" od Giorgio de Chirica.

1. Předmluva: Většina anglických slov má většinou jak fyzickou, tak duševní konotaci, tak např. slovo "freak" znamenalo původně ve fyzickém smyslu "zrůda" (viz skvělý film Toda Browninga z roku 1932) v důševním "rozmar". V době hippies, ve které má kořeny i tento film, byl význam rozšířen na "jednání určitým způsobem pod něčím vlivem", zde Ježíšovým (?). Sám velký Frank Zappa se k tomu vyjadřuje "Ani dík vašim blbým trikům/ se nezabrání přívalu hladových fanatiků (freaků)" 2. Konstatování: V poslední době registruji u filmu nejdříve, zda ho natočil muž nebo žena. V případě režisérky se připravím na nějakou tu iracionalitu. Dočkal jsem jí i zde, přestože příběh je veden kauzálně, logicky, racionálně. Tento příběh o Ježíšových fanaticích (či fanatických stoupencích) se odehrává v Hamburku (sekta zde byla založena v roce 1991) v roce 1994, kdy se přesunula do Berlína. 3. Domluva: Film přesto není (vyloženě) sektářskou záležitostí, nýbrž střetem dvou světů, v němž (jako obvykle) zvítězilo to temné, hrubé, nespoutané, zemité. A proto také (byť se to zdá být absurdní) se prosadilo právě Pavlovo pojetí křesťanství. Jak jsem se zmínil, režisérka pere prádlo načisto; nevyhýbá se ani (závěrečné) krutosti žen, které celé dílo završují (jak to známe z Little Big Horn nebo ze Zoly).