radektejkal

Když chcete ve filmu objevovat, případně i něco najít, nehledejte to v Hollywoodu obecně, ani v českých filmech posledních 40 let speciálně. Vánoční tango je milostným příběhem tří vojáků a jedné ženy, odehrávající se v oblasti Evros (nejsevernější část Řecka) v době vlády vojenské junty (1967–1974). "Televizní režisér" Nikos Koutelidakis v něm zpracoval román svého krajana Yannise Xanthoulise s pozoruhodnou bravurou. Přestože - a možná právě proto že - jsou postavy i jejich vzájemné vztahy vykresleny pouze silnými čarami, je děj prosycen chtěním i napětím, aniž by v něm došlo k nějakému většímu či překvapivějšímu zvratu. Vojenské prostředí, i když je víceméně jen kulisou, umožňuje rozehrát i trochu jiné tóny, než by to bylo možno ve (víceméně) civilním prostředí. Film je zasazen do vzpomínky, přičemž současnost je krátkou pasáží roztrženou na začátek a závěr filmu. Jde tedy o jedno z možných řešení, spíš matoucí, než konstruktivní.

Radost z pohyblivých obrázků; Potulní kejklíři aneb Jak překoňovat koňa. Kůn se logicky skládá ze dvou polovin, té přední, náročnější, zodpovědné za kroucení hlavou a řehtání; a té zadní, učednické, zodpovědné za kroucení ocasem a vydávání odpovídajících zvuků (ve filmu řehtají obě poloviny). Dělat koně vyžaduje studium a praxi mnoha let - vrcholná herecká šmíra. Kůň v kabuki musí být především umělcem. A umění nesnáší kompromisy, i když není nic moc do huby... Náročnější filmový divák si k filmu může ještě pustit písničky od Plastiků z desky "Co znamená vésti koně". Pozn.: Po týdnu s přeludem dvoumužného koně přidávám hvězdu.

King of Pop - v hudbě Michael Jackson nebo Freddie Mercury, mezi pivy Starobrno a Gambrinus, králem popu ve filmu je ovšem Giuseppe Tornatore. Jeho filmy chtějí být populární, a také takové jsou. A Baaria, i když nedosahuje kvalit "Rajského kina", je velice slušný a řemeslně zvládnutý film. Absence dramatické zápletky mi tu nechybí, jakási nedotaženost (na kterou si stěžuje většina místních recenzentů - rozumím tím vynechání erotických a násilnických scén) mi není nepříjemná... Malý Peppino zažívá v koutě třídy svůj padesátiletý levitační sen. Podobně jako Čuang, pochybuje ve svém motýlím snění o své pravé identitě, kterou si stále znovu musí potvrzovat ve změněném světě. Ale jak říká Lacan: stále zůstává člověkem, protože o své identitě pochybuje, zatímco motýl nikdy.

Považovat tento "sestřih" za film by bylo asi hodně odvážné, proto jen tři poznámky: 1. Pochopení (vcítění se?) do jam session na začátku filmu, kde kluci a Janis se baví při zpívání "Ain't No More Cane on this Brazos" je asi zásadní pro celou tu dobu, se kterou tato už nemá společného vůbec nic. 2. Snad žádná ženská/osoba nebyla schopna se takhle rozdat do poslení mrtě "Have another little piece of my heart / You know you got it, if it makes you feel good." 3. Teorie chaosu se stále více diskutuje ve všech možných oborech (od astronomie po sociologii), jeho podstatou je aktuální možnost jakékoli možnosti, snad taková byla i Janis Joplin, Kozmic Blues: "But it don't make no difference / And I know that I could always try."

Zátiší/ Zákoutí je pozoruhodným filmem již svojí nepozoruhodností. Nepozoruhodný je především hrdina filmu John May (pozoruhodný Eddie Marsan) a jeho "job". Pozoruhodná jsou naproti tomu zátiší (prolínají se celým film, zvlášť na konci), smysl práce jako takové, možnost změny životního postoje, pokud je stimul dostatečně silný. Autor filmu Uberto Pasolini si dává na čas, aby nás důkladně seznámil s "pohřebákovými zvyky a obyčeji", abychom nakonec zjistili, že je lehce zařaditelný, že takové typy dobře známe z vlastního života. Ale je to jen proto, aby nás ujistil, že nic není neměnné, že rutinní stereotypy netvoří podstatu člověka, a že ze zapšklé kulky může vyklubat barevný motýl. Závěr filmu je dojemný až sentimentální, i když na to musel padnout jeden život. Svůj mezi svými...

Úvodní textovka nám říká, že volbu mezi dobrem a zlem máme ve svých rukou. Příběh "Dr. Henry Jekyll / Mr. Edward Hyde" (s výbornou, byť dnes už poměrně teatrální proměnou Johna Barrymora) nás však učí něčemu jinému. Toto první filmové zpracování destilace dobra a zla z jedné osoby bych doporučoval sledovat trochu zrychleně a určitě s jinou než varhanní hudbou. Škoda je také, že se filmaři příliš soustřeďují právě na toto téma, i když Stevenson má spoustu dalších nápadů, po kterých by mohli skočit. A není Kafkova Proměna také.. přece jen...

"Tolik málo", zazní mezi zpěvy starých a mladých na počátku filmu. Na jeho konci se starý malíř upřeně dívá na prázdné plátno. Co tam vidí? "Tolik málo."... Notalgický pohled do doby, kdy Francie měla ještě něco na duchu i na těle, do posledního vzepětí francouzského genia (doby impresionismu a fauvismu - mezi válkami již byla ve vleku Angličanů a je ve vleku nyní Němců a Arabů). Nevtíravě vynalézavá kamera upomíná, především kompozičně, na expresionistické obrazy. Dialogy nejsou hloupé ani přechytralé. Nádhera je příliš rozmařilá. Ostatně jak jinak, když si nejste schopni nalít bez služky ani vodu. Nicméně perfektně zharmonizovaná sentimentálně nostalgická nálada, kterou film po celou dobu důsledně uchovává, zaujme asi většinu diváků. Také kdo by neměl rád Francii Renoira, Moneta-a-Maneta, Pissarra, Sisleyho nebo dědu Ladmirala... Ale imprese mohou být jen v přírodě, nikoli v ateliéru - a tak vzhůru na venkov.

Ať se jedná o filosofy, sociology nebo filmaře, otázka je stejná. Do jaké míry jsou schopni analyzovat současný stav věcí a postulovat budoucí paradigmata. Jsme v Brisseauově filmu v přítomnosti nebo už v budoucnosti? Kdy se lidé budou dělit na zlé a lhostejné, protože dobří nebudou mít žádnou šanci? V jakém věku se nastavuje (bude nastavovat - pořád jsme na pomezí současnosti a budoucnosti) hlavní výhybka? Je hyperaktivita přiznakem k posunu ke zlu? A pokud ano, proč? Tragická postava Bruna, který se z venkova (?) stěhuje do města neměsta, k matce nematce, chodí školy neškoly a má za kamarády nekamarády (jako v pohádce), navíc ve víru sexuálních představ, první lásky (na ptáčka nezapomínejme) a siláckých vzoru, tíhu svého osudu neunese. Zde jsou asi patřičná slova sociologa (Zygmunt Bauman: Úvahy o postmoderní době): "Porážka utrpěná v neustálých snahách o sebeurčení... působí citelnou bolest, která je vnímána , jako symbol vlastní nepřiměřenosti, neadekvátnosti..." O hluku a o běsu" - jak se to k sobě má? Asi jako mlčení a klid.

Proč nás filmy Tonyho Gatlifa tak okouzlují? Snadná odpověď - Tony Gatlif je filmový kouzelník. Podobný jako Philippe Petit - kouzelník ve filmu. Svět (konkrétně Nice) dostal dárek, bezprizorního kluka se zářivým úsměvem a jménem Mondo (monde v románském světě = lidi, svět, společnost, hosté atd.; moon, Mond v germánském světě = měsíc, potulování se bez cíle atd.). Přirozeně ho to táhne k prostým lidem a přirozeně má strach z institucí. Dárek však byl světu odebrán a svět se zhroutil. Měl jsem strach, jak Gatliff pojedná konec, protože to musí mít konec. Malý analfabet se nemůže jen tak toulat, nemůže svojí volností znepokojovat pracující lid (už ne v komunistickém slova smyslu!) a znevažovat moc úřadů. Je vyčerpán, zadržen, zmizí... Ale snad se brzy zase někde objeví, třeba ve Žďáře nad Sázavou, kde už jakási firma MONDO působí.

SS-man Karel strhává umírající Židovce Edith, recitující z Šemy verše "Slyš Jisraeli! Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest", z kápovského kabátu nacistické insignie. Mladá Edith odchází z hodiny klavíru, skotačí po pařížských ulicích a netuší, co jí přinesou další dny jejího života. Jen těžko se lze na tento příběh dívat a nedomýšlet si, co může člověk dělat na jejím místě. A může si to vůbec domýšlet, když prožil nejsnadnější a nejpohodlnější období, které tato planeta dosud nabídla? Film nabízí dvě možnosti: její cestu a cestu solidarity, třetí je cesta pana Theodora Mundstocka: za dráty se nedostat. Dostat se za ně znamená postupně přijít o svou minulost, a tím o sebe sama, a ztratit svou budoucnost, a tím sebe sama na druhou... Jorge Luis Borges ve své brilantní krátké povídce Jih (Sud) říká, že člověk by měl zemřít, když je klidný, spokojený a možná i šťastný. Byla taková i Edith?