radektejkal

"Za to může Voltaire"! A za co všechno? Za ideály francouzské revoluce? Nebo za kritiku nemístného nadšení a bujarého optimismu (Candide ou l'optimisme, 1759) či osudu, který můžeme označit jako dobrý nebo špatný pouze při porovnání (Zadig ou la Destinée, 1747). Včera jsem dostal dopis z jedné německé redakce: "Mit voltairianischen Grüßen". Voltaire je nyní v oblibě, pokud v ní nebyl vždycky. Za co ale může a nemůže, je věc jiná. Nemůže za to, že člověk plný šťávy a touhy po životě zemře zaživa, protože tak se chová smrt; člověka je schopná kdykoli transportovat (i letadlem) z tohoto světa na onen. A je jí docela jedno kolik kamarádů má kolem sebe nebo u obrazovky.

Koupili byste klukovi nový oblek za 90 tomanů? Vždyť roste a za chvíli mu bude malý! Mohammad má zvláštní anatomii ramen a loktů, jeho běh je pohledný, sportem se však škola nezabývá. Zklame nadučitele v dějepisu, ale v hospodě přečte plynně cizí dopis. K moři, pro ryby, které chytá jeho otec, dobíhá, když je loďka ještě na moři nebo je už ukotvena nebo někdy mezitím. To jsou obyčejné události, které tvoří plný život. - Letos má nastoupit do našich škol 150 000 prvňáčků, pro 25% z nich žádají rodiče o odklad. Přitom je jejich mládí plné péče a zážitků. Přesto se nebojme  porovnat jejich život s životem Mohammadovým! (Jemu bych zase doporučoval, aby se občas umyl a na noc se převlékal.) - Myslím, že si teď dám diváckou pauzu, abych třeba nepřekryl dojem z tohoto vrcholného koncepčního díla.

Janáčkovy opery, to je hudba vznášející se nad slovy. Jako amatér nemohu dodat víc, a pochybuji, že to dokáže odborník. Nedávno jsem slyšel v rádiu (v pořadu o Milanu Kunderovi) novou teorii Janáčových nápěvků, která může znejistět odborníka, nikoli amatéra.

Vojáci na vesnici, jak to může dopadnout? Ať už někde v brazilského státu Bahia či kdekoli jinde. Latentní síly bídy a odporu, mysticismu a fanatismu může uvolnit cokoli, třeba i událost, kterou popisuje česká lidová (zde zobecněná): Střelil do ovce / trefil důchodce / dúchodce už leží a louce. Tím to ovšem nechci zlehčit, spíš ztížit, mnohá prkotina mívá nečekané důsledky. Pokud bychom mluvili o rozporu města a vesnice jako střetu dvou kultur, našli bychom jej i zde v poměrně vyhraněné formě. Nakonec má ale vždycky navrch ten, kdo má "os fuzis".

Proč máme rádi Čechovovy povídky? Líbí se nám, jak věta plyne z předcházející a odstavec navazuje na následující, jak konec je spjat se začátkem a každá povídka, ať dvou či sedmdesátistránková (třeba moje oblíbena "Step") je součástí jednoho, čechovského diskursu. Každá povídka má svojí pointu, někdy zřejmou, jindy hodně zamlženou až jinotajnou. O "Nudné historce" s podtitulkem "ze zápisků starého člověka" (Скучная история, 1889) je zřejmé, že dobrat se k jejímu jádru nebude snadné, přestože problémem Nikolaje Stěpanoviče je jasný. Je to stáří, a sám o něm mluví v samém úvodu (v psaném textu i v tomto filmu): Paměť mi zeslábla. z myšlení se vytratila důslednost... Kdybych byl dotázán, co tvoří záklaní rys mé existence, odpověděl bych: nespavost (překl. Jaroslav Hulák). Nudná historka není sólovým výstupem staříka, pro něhož už nic nemůže být tragédií, ani když v závěru doznává, že je poražený člověk. A tak už nemá smysl o něčem přemýšlet nebo diskutovat. Budu sedět a mlčky vyčkávat, co přijde. A přišla. Ve dveřích se objevila Káťa, jeho dřívejší schovnka a pozdější láska. Je však už pozdě: Dívám se na ni a je mi hanba, že jsem šťastnější než ona. - Teď už jen zbývá zamyslet se nad tím, proč si Wojciech Jerzy Has vybral právě tuto "čechovku", která  zfilmování spíš vzdoruje, než ho podporuje. Možná chtěl dokázat, je možné zfilmovat i nemožné. A dokázal to? Ne. - Ještě snad jedna citace dokládající univerzálnost a propojenost Čechovových povídek (z mé oblíbené "Stepi"): Jeho ospalý mozek se nadobro zříkal obvyklých myšlenek, zatemňoval se a zachycoval jenom pohádkové, fantastické vidiny, které mají tu příjemnou vlastnost, že nějak samy sebou, aniž se musí přemýšlející namáhat, vyvstávají v mozku samy, stačí jen pěkně zatřepat hlavou, a zase se beze stopy ztrácejí (překl: Jaroslav Hulák). Má to nějakou spojitost s filmem? Myslím, že velkou!

Nikdy nebyla Evropa dosud (ani potom) tak nemocná jako v období před 1. Světovou válkou. Síly nemoci, jak dokládá Thomas Mann, přestože byl těmito silami určitou dobu také ovládán, zachvátily a prostoupily všechny lidské činnosti. Nebylo možné rozeznat, zda si člověk strká do pusy cigaretu nebo teploměr. Nebylo možno rozlišit Totentanz od tance živých. Domnívám se, že se filmu - ani za zhruba za 5,5 hodin nepodařilo docílit a obsáhnout Mannovu románovou "předlohu", nepodařilo by se to ani za 55 hodin. Nůžky mezi filmem a románem zůstávají otevřeny po celou dobu. Proto jen pár poznámek: Hanse Castorpa jsem si představoval rozhodně menšího, trochu již obtloustlého, s ne příliš výrazným obličejem, jeho dikci uvážlivější, skromnější, méně sebejistou. Kromě Claudie Chauchat (a snad Marusje)  jsem zapoměl na všechny ženské postavy, především na Frau Stöhr a Frl. Engelhart, film jim opět přiřadil jejich nezaměnitelné místo. Film má v jednotlivých dílech progesivní gradaci, vrcholící vystoupením a pádem Mynheera Peperkorna, Staré Evropy.

"Čas znovu nalezený", přesto že je jen pitvorným označením času ztraceného a postupů při jeho odkrývání, nelze, nebo lze jen částečně, chápat bez Proustova (tak jak tak) jedinečného románu. Zásadním rozdílem ve čtení knihy a filmu byly pro mě přetržky, přestávky, vzpomínání na přečtené, rekonstruování události, čtení per partes... Když jsme si s ženou koupili první vydání (1979, žádné další už nebude), dal jsem jí samozřejmě přednost. Když jsem pak sám přečetl první díl, řekl jsem si že druhý díl, "A l'ombre des jeunes filles en fleur" si přečtu francouzsky - a to byl kámen úrazu; nedočet jsem ho dosud. Teď už si tuto knihu jen sporadicky vytáhnu z knihovny, najdu si nějaké odkazy, něco (málo) si (s chutí) přečtu. Kniha je plná poznámek a záložek, už nevím kde jsem a co jsem už přečetl, ztrácím orientaci ve jménech a místech. Myslel jsem, že novým impulsem se stane Deleuzova studie "Proust a znaky", kterou mám z jeho díla nejraději, ale nestala. Dohledal jsem si odkazy, rozšířil souvislosti, a zase nic. Oním impulsem se zřejmě nestane ani Ruizův film "Le temps retrouvé, d'après l'oeuvre de Marcel Proust", který jsem viděl bez přestávky, tedy bez možnosti reflexe či sebereflexe, u něčeho se zdržet či něco (čas) zadržet. Nemohl jsem tedy docenit téměř nic, co by přesahovalo estetickou kvalitu díla - a tu doceňuji stoprocentně. Čau, jdu číst: vu d’une façon trouble à travers la conversation, comme une image derrière un verre fumé (... jako obraz za začouzeným sklem) - to zatím stačí. Film takový není, je jasný až průzračný, ale není právě toto oním "viděním kouřovým sklem"?

Rád se připojuji k hodncení všech svých oblíbených uživatelů. Velimir Bamberg (s přízviskem Rattolino) žije nepříliš nadějný život v zanbedbané části Bělehradu, zanedbané snad až přes míru, a to co minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Pak se objeví láska, která veškerou nuzotu vnitřního i vnějšího prostředí ruší. Ta pak ale odejde, uteče i s penězi, a všechno je je ještě horší než předtím. Rattolino se probouzí do nového dne a své existenční (existenciální) zhnusení, úzkost, ale i svobodu musí prokázat znovu. Film má neuvěřitelný spád od samého začátku až po samý konec.... Nejspíš trpím chorobným (tj. bezdůvodným) přidružováním písniček k některým (lepším) filmům: Dneska to byla Simonova "Graceland": She comes back to tell me she’s gone / As if I didn’t know that / As if I didn’t know my own bed - Vrátila se, aby mii řekla, že je pryč / jako bych to nevěděl / jako bych neznal vlastní postel...

Krásná charakterová studie sympatického lékaře, o kterém víme všechno, dokonce i to, že a proč po ráno trénuje box. (Ostatně "červená jablíčka" je skvělá metafora.) Alexandru Tatos más v ní upozorňuje na to, že naše povinnosti jsou mnohem širší, než se mnohdy domníváme. K tomu je samozřejmě třeba nejen větší odpovědnost, ale i vyšší kompetence. Naš doktor je tu sice kontrontován jednak s primařem Dr. Miticäou a jednak s vytouženou ženou, jsou to však jen vedlejší koleje; tou hlavní je práce a věrnost životu. A k tomu výzva (nikoli jen pro důchodce): Když takhle chodíte po doktorech, na kolik takových Dr. Mitroiů jste narazili?

Chvála bohu, že už jsou pryč. Další quebeckárna, tedy ne kafkárna, i když různé obsahy mohou mít stejné významy. Tady nejde o to, někoho charakterizovat, natož kritizovat. Jde o to, jak se do této rodiny zařadit. Někoho vystřídat a sehrát jeho roli lépe, pozitivněji? Nebo se do ní vetřít - a jako kdo? a v jakém věku? Je jasné, že čekají jen na nás, na někoho z nás! Sami se spasit nedokážou. Jako by megnitidou nebyl nakažen jen Ti-Guy, ale procházela celým filmem, jehož osou je nesmiřitelná a sebezničující láska matky (Marie Tifo) a její dcery Manon. Možná bychom se více mohli dozvědět z knihy "Les créations de Réjean Ducharme", jejímž autorem je Petr Vurm (Brno: Masaryk University Press, 2010). Napíšeme mu, třeba nám ji pošle...