radektejkal

O tom, že i člověk může jednat jako Bůh nebo alespoň jeho jménem. Matka je těžce nemocná, ale život jde dál i pro její děti. Může být divoká husa její duší?

Agnès Vardová tu opět prokazuje svůj režisérský cit i režisérský vtip. V ulici pana Daguerra se provozuje to, co už dávno neznáme, nakupuje se "tváří v tvář". Pamatuji se na to z konce padesátých let, kdy jsem chodil s konvičkou pro mléko a stál ve frontě na maso a ptal se: "Po kom šém". Samozřejmě mě dosud potěší, když řeším u digitální pokladny v Kauflandu problém zablokované karty a tím i zablokované celé poklady, s pokladní, kterou znám již alespoň "od vidění". Moje nostalgie ale nepřesahuje meze "balení do papíru".  Netoužím však po tom "být oddělen od zboží", jak tomu bylo dřív. Nakupování v krámech ustrnulo v daguerrotypii. Ve filmu se mi nejvíc líbilo pečení baget (pečení chleba a baget se mi líbí vždycky) a hovory manželů z nichž plyne, že pokud nefunguje manželská ekonomika, nemůže fungovat ani společný každodenní život a tím ani manželské štěstí. Z věkového průměru ovšem plyne, ža tato doba se i v Pařéži blíži svému konci. Agnès Vardová v této ulici kdysi také bydlela, je to patrné ze všeobecné bezprostřednosti.

Velice hezky vyvedená studie dětského vnímání skutečnosti v pro ně jedné z mezních situací. Smrt matky, nové manželství otce a další dítě do rodiny jsou pro malého Jeana neúnosně zatěžující. Jeho boj s novou matkou a novou sestrou končí po dramatických zápletkách nakonec přece jen smírem.

Andrejevova hra Тот, кто получает пощёчины, česky možná nejlépe Fackovací panák, byla (a dosud i dílem je) populární v Rusku a ve filmovém přepisu He Who Gets Slapped Victora Sjöströma i v Americe - o mnoho víc společného tyto země zřejmě nemají. Hra, stejně tak jako film, je založena na několika psychologických jevech, především na zvniternění (introjekci) pohlavku jako gesta, které hlavního hrdinu vykolejilo z (domněle) úspěšného milostného a profesionálního života a bez kterého už nemůže být. A pomyslné pomsty "kdo se směje nakonec", přičemž nakonec se nesmál nikdo. Sjöström je, vedle Carla Theodora Dreyera, nejschopnějším skandinávským režisérem prvé poloviny 20. století; o tom není třeba diskutovat.

Podle čsfd jde o film "Dokumentární / Dobrodružný / Životopisný / Historický". Budiž. Atributy důležité nejsou. Důležitým pojmem je "film". Sám bych ale tento produkt spíše označil za "rozhlasovou hru" doplněnou (dle současné módy) motivačními obrázky přírody (stimujující i rozptylující) nebo "prezentaci" v programu Microsoft Excel. Fabulační práci na tvorbě nové či renovované přemyslovské legendy byla věnována značná pozornost, režijní práce přišla hodně zkrátka. Televizní promítání filmu jako hlavní večerní pořad v Den české státnosti sice chápu, byť s "železem a zlatem" máme už málo co společného (film to ovšem posunuje na jinou úroveň, kter ámu nesvědčí). Zkrátka, "až zařve lev" dejte mi vědět, i kdyby to "zařvání" mělo mít i jiný (eufemistický) význam, "zhebnout, pojít, umřít", což se i lvům občas stává.

Nechybělo mnoho a mohlo to být dobré. Tady však leccos chybělo, a to leccos bylo dost podstatné. Charles Bukowski tu tak zůstal někde na půl cesty. Filmu prostě chybí "akné vulgaris".

Odd Horten (už svým křestním jménem prozrazuje jistou podivnost) má ve svém osudu napsáno, že (v důchodu, tj. od svého 67 roku) musí skočit na lyžích, už proto, že se tomu celý život vyhýbal, a sejít se svou dávnou známou, možná i milou. Od své poslední (nezdařené) jízdy železničními tunely a mosty , až po svůj první skok na lyžích, se událostmi, které zpochybňují jeho dosavadní život a přitom ho naplňují, dostává do situací, které řeší tím, že je neřeší, a když jde to tuhého, řeší je tak, aby z nich nějak vyvázl se zdravou kůží. Autorský film Benta Hamera je sice laděn optimisticky, ale v mnoha okamžicích nechybí mnoho, aby se zvrtl někam jinam; a právě tyto okamžiky jsou na filmu cenné, i tím, že se často blíží k hitchcockovským seuspenzím.

Western + cirkus, dosud celkem nezvyklé spojení. Doufám, že alespoň ten Velký předěl (známý Gret Divide) by pravý, jinak by bylo falešné úplně všechno. Nicméně byla zviřátka perfektně vycvičena a medvědovo autodafé řádně nacvičeno.

Egon Hostovský označil Clouzotův film za zmatek, ve kterém se ani on sám nevyzná. Ano, film a kniha nemají mnoho společného, doktor Arnošt Malík je tu i onde v jiné situaci. Po dohodě s Robertem Howardem (opět sám Mefistoteles) se jeho filmové sanatorium mění v rejdiště špionů. Nakonec se celý zobrazitelný svět stává světem špionů (včetně doktora Malíka a snad mimo Lucie), vnější svět mizí, pokud ještě vůbec nějaký existuje. Připomeňme si současně paradigma "studené války" (film vznikl již před 66 lety a nebude to snadné) a porovnáme jej se současným paradigmatem doby "strachu ze ztráty luxusu", možná se nám je podaří sloučit do jednoho fenoménu. Neblížíme se každý krokem (strach z prozrazení informací, které každý zná, neustálé vnucování něčeho, o co nestojíme, nová a nová ustanovení a zákony, které nás chrání před sebou samými a posledními zbytky vlastní svobody, infikovaná úzkost z nemocí a epidemií) jakési pokročilé či pokrokové variantě studené války? Pokrok halt nkdo nezastaví a tak vzhůru a radostně do Malíkova sanatoria! - Překvapuje mě vysoké, s IMDb neporovnatelné, hodnocení filmu, na kterém se rád spolupodílím.

Podobně jako Rytmus zločinu má i Třetí klíč strukturu čapkovské povídky; tentkrát spíš než povídky z kapes bych soudil na Trapné povídky. Opět je v popředí nápad. Následuje zjištění mystické podstaty jevu. Dále pak se zkoumají možná objasnění a autor (či jiná síla) je postupně uvádí a falsifikuje. V závěru se uvolní prostor pro druhou stranu, čtenáře, diváky a posluchače, aby přidali další řešení a (pokud jsou upřímní) rovněž je falsifikovali. Tím se vytvoří mystický prožitek, který sice nemá žádné konkrétní vyústění, ovšem pocit, že jsme něco zažili zůstává dlouho živý. Zde by už na tento prožitek stačila kauza mefistofelovských peněz (peníze neznámého původu, pravidelně dodávané bez jakýchkoli podmínek obyvateli Faustova domu). Kdo je však onen Faust, mladí manželé nebo jeden z nich. A který, muž či žena? Můžeme snad jen usuzovat na peklo, které mu (jim) hrozí. Zvonko a Dunja se nestěhují do bytu s čistým štítem. Dokonce i předpoklady pro spokojený manželský život jsou celkem mizivé. Kdo je oním Mefistem, kdo chce jejich život zkorumpovat co nejdříve, a proč? Čí je ta šlápota uprostřed pole?