radektejkal

Film, či spíš studie chování, která se pomalu rozjíždí a - i přes krátkou stopáž - není dlouho jasné, jakým směrem se bude ubírat. O to je překvapení větší a napětí vyšší... Pojem "mladá maminka" (kterou je možná třeba z tohoto důvodu i zplnoletnit), a podobně "mladí rodiče", jsou dnes obsoletní pojmy, ale koukejte, jak si šestiletá "matka" se svou tříletou "dcerkou" rozuměly, jak plný den prožily. Samozřejmě je přitom třeba skutečnou matku a její dcerku postavit do kontrastu (první polovina filmu). A taky se nesmíme ptát, jak se to líbilo jejím (té tříleté) skutečným rodičům. Proto se raději neptejme, kdy si děvčata zas někam společně vyrazí...

Betonová krychle domu, betonové kvádry rozbitých betonových zdí kolem, zabetonovaná zahrada a vbetonovaná mrtvola. Ale přesto tento beton nemůže překrýt prastaré instinkty, není symbolem něčeho pevného, trvalého, neměnného. Z rodiny se po smrti rodičů stává klan (ironická poznámka: Gainsbourgů a Birkinů?). Tabuizované pojmy, jako je danost pohlaví a incest, se stávají porézní jako špatně udělaný beton, z něhož vylézají mravenci a další havěť. Birkinův film nás samozřejmě znejistí: i když víme (odkud?), že to tak nemá být, neděje se tu nic špatného - neobvyklost není vždy nepřirozenost -; jako bychom sledovali vzdálený (snový) odraz událostí, které se odehrály někde na panovnickém dvoře starého Egypta.

Dva muži se pohybují (většinou utíkají) pustinou z neznámého bodu A do bodu B, o kterém se toho také moc nedozvíme, avšak můžeme jej považovat za jejich cíl a spásu. Nedozvíme se ani co udělali, jak se jim podařilo utéct, a jaký je jejich plán, pokud vůbec nějaký mají. A tak se můžeme soustředit jen na ně, na jejich boj s vnější chimérou (helikoptéra) a vnitřními chimérami - Mac (Robert Shaw) je v závěru již nedokáže odlišit. Také jejich vzájemný vztah doznává během putování určitých změn. Z mladého Ansella (Malcolm McDowell) se stává zkušený harcovník, i když ještě nedokáže svého staršího spolubojovníka zachránit. Každopádně natočil Joseph Walton Losey na svou dobu pozoruhodný film - western bez koňů a klobouků (Mac o ten svůj záhy přišel). Pozn. Tento film považuje za výjimečný i postmoderní filosof Paul Virillio (kniha "Válka a film"): "aby se (pronásledovaní) vyhnuli všemu, co vyznačuje a signalizuje používání, obydlení, všemu co informuje, svinují se do terénních záhybů, pokrývky rostlin a stromů, do atmosferických poruch, do noci".

1. Živly: Už neporoučíme větru ani dešti, ale jsme rádi, když přírodní živly spolupracují. Někdy se ovšem chce nějaký živel prosadit na úkor ostatních, a pak tu máme hurikány, zemětřesení nebo tsunami (podle australských domorodců třetí). 2. Sny: Kdysi jsme snům rozuměli, pak se nám přestaly zdát, nyní se vracejí, ale už jim nerozumíme. 3. Mystika: Život bez mystiky, je jakoby bez šťávy, protože jen mystika dokáže propojit celý život (a snad i co bylo před ním a co bude po něm). Mystika ale může být maligní (černá) nebo benigní (bílá). Ta první může končit pádem do nevědomí (neurózy a psychózy), ta druhá může z nevědomí čerpat (a dovést člověka k duchovnímu klidu, což je beze sporu synonymum největšího štěstí)... Peter Weir pozoruhodně kombinuje tyto tři prvky na pozadí rozpadu původní australské kmenové kultury a jejích zákonů (decentralizovanou osou je zarputilost obhájců názoru, že nemůže existovat ve městech, protože - jinak řečeno - by město nebylo civilizované)... Voda dovede být hrozná, ale nepodceňujme ani ten vítr.

Když se Indián dá na válečnou stezku, nalíčí si obličej, aby nikdo nebyl na pochybách. Víme pak, co od něj můžeme očekávat a raději mu uhneme z cesty. Takový postoj nás učili považovat za primitivní, divošský, překonaný. Ano, dneska už sotva můžeme tušit, co udělá neznámá osoba, když jí řeknete, aby tu svou petflašku hodila do popelnice (a pokud možno určenou pro plasty). Pravděpodobně to skončí jen nějakou urážkou, maximálně šťouchnutím do ramene. Pokud se s ní dáte do řeči, dávejte pozor, co říká, a také jak se chová. Jen tak můžete odhadnout, zda zrovna tenhle běloch není na válečné stezce. (I když připlést se můžete do lecčeho jako ta advokátova společnice). Při sledování tohoto autorského filmu (Cristi Puiu - scénář, režie, hlavní role / všechny ostatní a všechno ostatní je vedlejší) jsem měl pocit, že se míjím se spoustou důležitých informací a detailů; že tam jsou, ale já je nevidím nebo jim nerozumím. Snad proto má tenhle dvou a půl hodinový film tak intenzivní vnitřní napětí, že by se za něj ani Mr. Hitchcock nemusel stydět. Pozn.: To bylo včera, ale dnes se ptám, zda jsem to vzal za správný konec. Po smrti v rodině, je rozvod druhou nejvíce stresující událostí (finanční a živelné katastrofy, a podobné prkotiny následují). Zajímavá je zde - kromě jakéhosi neúčastného klidu - volba obětí: rozvodový právník a tchýně s tchánem, nikoli (bývalá) manželka, jak tomu u nás zpravidla bývá.

Spontánní film naditý symboly jak španělský ptáček. Jejich rozkrýváním by se však ztratil smysl jako celek, kterému bych dal přednost před detaily. A proto jen pár úvah, které by mohl (třeba někdo jiný) domyslet: 1. Stylizovat film jako reakci na srpen 68 je zužující a snižující. 2. Prostřihy pašijových her jsou naprosto kouzelné. 3. Libiček si opět zahrál svoji oblíbenou roli Otce Ubu. 4. "Tam, kde jsou všichni vinni, není nikdo vinen" (Lope de Vega: Fuente Ovejuna - i když v jiných podmínkách, ale poprvé jasně a názorně). 5. Kde je přepínač, který převádí latentní na viditelné a úchylku na standard? 6. Scénář Mahler/Schorm - spíš schormovské než mahlerovské (scénář o scénáři už asi nikdo nenapíše. Atd.

Filmy bratří Tavianiů nekladou příliš mnoho otázek, ovšem ty, které kladou, kladou důrazně a nekompromisně. Jak je možné, aby se z 18letého analfabeta stal lingvista, potažmo jak je možno dosáhnout něčeho (velkého), pokud k tomu nebyly položeny základy v dětství? Jakou roli v tomto příběhu hraje otec? Pro mě je zajímavější otázka druhá... Gavino Ledda (*1938 na Sardinii) sice prožívá svůj vztah s otce v poměru bezmála pán-otrok, ale přestože byl podroben tuhé kázni, fyzické tresty nevyjímaje, nebyl nikdy přehlížen, zesměšňován nebo podváděn. Otec se ho nikdy a v ničem nezřekl, ani mu tím nevyhrožoval. Přitom se vyvinul v člověka, jehož mozek (neuronové spoje) byl řádně vyvinut, byl schopen se učit (v mládí hrál na harmoniku), a nejen to, jeho vůle, kázeň a vize ho přivedly k tomu, co je pro jiné zdánlivě až příliš běžné, aby se tím zabývali, rozvíjeli to a zdokonalovali. Pozn.: Mimochodem, sám jsem do 18 let na jazyky kašlal. Teprve po germánských a románských jazycích, jsem se začal věnovat sanskrtu a latině (s kterou jsem měl samozřejmě začít).

Pokud budeme mluvit o dokonalosti obrazů, o jejich dokonalosti ve všech detailech, které jsou navíc nejen půvabné a lehké, ale mají i vysokou vypovídací hodnotu, pak mluvit o Davidu Leanovi, je určitě na místě. Pokud se týče příběhu o hospodském Ryanovi a jeho rozmazlené dceři, kteří hrají v obou polohách (lidské i irské) na obě strany, pak už budeme asi trochu na rozpacích, zda dokonalost (a k ní patří i obsazení Roberta Mitchuma do role učitele Shaughnessyho) na jedné straně vykompenzuje druhou stranu, která je spíš fádní a nemotorná. David Lean by nejspíš řekl: "Nejde o samotný příběh, který být může pro někoho nezajímavý, jde o formu, jakým se pojedná. Kdo to umí lépe?" A bude mít nejspíš pravdu. Pro mě to ale stejně bude jen jeden z mnoha nadprůměrných filmů. Pozn.: Souhlasím s ženou, která se na film dívala se mnou, že že jedinou charakterovou (sympatickou) postavou je Otec Collins (Trevor Howard), pod jehož pastorací by se nikdo nemusel stydět být křesťanem.

Seriály vyžadují řád a pravidelnost v zábavě - a to mně vždycky chybělo. Přesto jsem za život viděl už tři. Inspektora Leclerca (v rodinném kruhu, to mi bylo asi deset), Ságu rodu Forsytů (předmět diskuzí ve škole, bylo mi asi šestnáct) a nyní tuto ságu Karla Kachyni. - A teď se chystám už jen na Alexanderplatz.... Kachyňův způsob vyprávění mi byl (jako drtivé většině Čechů) vždycky blízký. Líčení událostí "kolem obou odsunů" je filosoficky přijatelné: navíc z něj správně vyplývá, že kdyby k odsunu Němců z Republiky nedošlo, vypadalo by území Čech po roce 1990 podobně jako za Protektorátu (ostatně i teď se k němu dost blíží)... V polovině jako by vypravování ztrácelo trochu dech, ale při brněnských překotných osvobozovacích událostech ho znovu nabere.

U nových filmů nejsou dosud postavené mantinely. To je někdy dobře, i když to znesnadňuje orientaci. A tak je nejlépe střelit do vzduchu a čekat, co spadne na zem. U Sorrentiniho to nebyla až tak střela nazdařbůh, "Grand belezza" se mi líbila, a "Mládí" s ní bylo celkem v souladu. Postmoderní filmy, které se začínají točit s velkým zpožděním za filosofickými předpoklady, vábí svou bez-příběhovostí, nevázanými a nezávaznými dialogy (parafráze hned ze začátku: "Monarchie není dobrá, protože smrtí jednoho člověka se rozpadne celý svět – tak jako manželství") a nepřítomností soudů a poučení (poučování). To ovšem neplatí jen o obrázcích, ale i o hudbě, která zde hraje důležitou roli, a také ne špatně (hvězda navíc) ... Pozn.: Film jsem viděl ve vysokém rozlišení – a tento způsob vizualizace považuji skoro za katastrofu (jako by to celé byl trikový film): nechutně přeostřeno, oddělené popředí od pozadí, pozadí opticky zdeformováno, nepřirozeně hrubé podání pokožky a pleti. Jako experiment by se to dalo snést, ale pokud se to stane (nebo či už stalo) trendem, pak....