radektejkal

Na tento McMullenův film se rád podívám znovu, jakožto i další jeho filmy. Nejlépe by bylo přeložit celý scénář, ale mluví se tu poměrně dost, a tak asi z toho nic nebude. Jeden z mála postmoderních filmů, s přesahem duchů a moře, které vrací to, co jsme prožili, aniž by se znovu mohlo stát skutečností. Duchové naopak sídlí v našem těle, aniž by byly jeho součástí (podle Indiánů sídlí v bříše, i já je tam občas cítím a slyším). Film není žádnou suchařinou (tou postmoderna také nikdy nebyla); je tu s námi krásná Pascale, která nádherně kroutí očima a obrací je v sloup, a Jacques Derrida, který zemřel rok po filmové premieře; oba působí roztomile. Jeden z dílčích příběhů (Příběh Kafkův) se týká Derridovy návštěvy v Praze: V době totality se snažil pomáhat československému disentu a v roce 1981 byl při jedné tajné přednášce v Praze na 24 hodin zatčen (policisté mu údajně hned na letišti podstrčili balíček s drogami). Z vězení mu pomohl až prezident François Mitterrand, který kvůli němu osobně intervenoval u Gustáva Husáka - viz. Novinky. cz z 10. 10. 2004). Hodně se tu mluví o roce 1871, který McMullen pojedná za pár let podrobněji.

Vânătoarea de vulpi je lovem na lišku (mladou, nezkušenou). Okamžik výstřelu, jejího pádu a ukrytí zbraně překrývá rozměrnější zobrazení osudu staršího a zkušenějšího Năiță Luceana, který je podruhé zarámován do osudů rumunských horských vesnic padesátých let. Přes to, co jednotlivým lidem prospívá či škodí, přes to, kdo jaký kdo je a není, se převalí glajchšaltující vlna socialistické kolektivizace. Napětí mezi českou performancí (můj strýc Karel raději opustil zemědělské práce a šel dělat do skláren Bohemia ve Světlé nad Sázavou) a rumunskou bylo pro mě bonusem navíc. Bohužel jsem více sledoval Daneliucovo režijní mistrovství a méně se tudíž staral o dialogy (obojí nešlo) je mi poněkud nejasný osud jeho syna Pétrua, který se nachladil při lovu na lišku. Snad to někdo někdy doplní?!

Panna se čtyřmi mateřskými znameními na krku se těžko hledá. Pokud ji muž najde, a zvlášť pokud je to jeho záměr, měl by si dát pozor, aby ji neztratil, protože žádná druhá už není, a proto, že tak ztratí i sám sebe. Příběh o hledání ukrytého pokladu (sanskrtsky nidhána), který je již nalezen a nacházení nalezeného vede ke zkáze již nalezeného. Aneb: vrabec v hrsti je lepší.... - Zde nevadí ani "skryté titulky", bílé nápisy na bílé ploše. Zobrazení rituálu velmi sugestivní.

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským.

Zkouším psát recenzi při filmu, a musím říct, že napětí je velké. Munijadi se žení a manželku si vede domů. Jsem rozechvěn jaká bude a bude-li vůbec k něčemu. Krav se bojí, ale telata ji přitahují, doma na dvoře zametá prach proti větru. Šivakámi je plachá, krásná a ráda se zdobí; a to dohromady nevěstí nic dobrého. Když vidí, jak ženy primitivními hráběmi vrší seno do kupek, povzdechne si muži, že by také chtěla pracovat. Muž jí to pěknými slovy rozmluví. Tím ale od pohromy neuchrání ji ani sebe. Poblíž Čidambaramu je Šivův chrám, a taktéž celé tamilské prostředí je laděno šivaisticky, stejně jako krávy i hudba. Svůdce a svůdnice se nakonec (ne)překvapivě setkávají, aby (spolu?) smířili trestem svůj zločin. - V posteli jsem si pak ještě promítal, jak by tento film asi zpracoval světový a jak český režisér. Naštěstí je indická literatura tak rozsáhlá a tak málo dostupná, takže to byla stejně jen pošetilá fantasmagorie. - A přitom mě napadla ještě jedna kritická poznámka: Govindan Aravindan zobrazuje pěkné stádečko krav, které se buď promenuje krajinou nebo je ustájené, případně svými zadky ukazuje na viselce. Nikde však nevidíme zpracování mléka či mléčných produktů, ani nikoho kdo mléko dojí, zpracovává či přepravuje. Přitom jsem si uvědomil "český" současný trend přeměňování stád z chovu na mléko na chov masa. Nemilý a málo reflektovný trend, kterým jsem postižen i já sám; hovězí (nejsem vegetarián, ale anti-hamburgerista) nejím a mléčné produkty denně. - Ale ať už je to tak či onak, mulier est hominis confusio, platí i zde.

Tak trochu Foglar po rakousku. Uliho Seida sice můžeme považovat za provokatéra a rozkolníka, ale za excelentního režiséra ho považovat musíme. Kdysi jsem slyšel vtip: Kdo je to pedofil? Ten, kdo má děti opradu rád! Nebo tak nějak. Georg Friedrich v roli pana Schulzeho je impotentní (scéna v koupelně nás má přesvědčit o tom, o co tím přichází) má pedofilní, ale i senofilní sklony. Probuzení doby nacismu a mládí písněmi (to je další obraz jeho schopností). Zde jde ovšem především o děti, o "Spartu", kterou je třeba uvést v uvozovkách. Pan Schulze zde učí děti řemeslu a sportu, historii a slušnému chování, a zároveń se je snaží chránit proti jejich přirozeným nepřátelům, primitivním a barbarských rodičům. To že je pedofil, ví všichni: já, vy, rodiče dětí a především on sám - snaží se ale držet svoje city na uzdě a daří se mu to (viz dojemná scéna s koulováním). A co dál? Nejspíš pořád to samé, pokud ne horší. Pak by se dostal do sexuálního prokletí neodolatelně a definitivně - a (třeba jen z filmu, předposlední scéna) víme, co v tomto případě může znamenat jen pouhé obvinění.

Ukrajina je buď střed světa nebo střet světa nebo obé, či jakýsi předsunutý Heartand. Pět bratrů dnes pro nás může ideově zastupovat pět zemí, které na ní měly v dané době největší zálusk: Rumuny, Poláky, Rusy, Němce a USA - další bratr, malý ani velký, pro Československo už nezbyl ale narodí se). Viz též podobenství v obraze s budíky - - - Na hnízdišti se bílí ptáci s černým znamením ozývají zvuky „šů” a „hjů” a potom začnou klapat svými zobáky (Wikipedie). - - - V Iljenkových filmech se nám zobrazuje svět, který neznáme - i když mnozí jeho existenci tuší či něco o ní ví. (Recenzent garmon má určitá přirovnání, ale ta nutně selhávají. I já se straním použít filmová zpracování Tichého Donu jako precedens.) Toto nejsou řecká dramata ani starozákonní příběhy, toto je totální surovnost a neskonalá něha ve své nejvyhraněnější formě. - Na film jsem se díval s mnohými pauzami; na doutník, kafe, přikládání do krbu, procházku po zahradě. Hodnocení: 8 oblíbených uživatelů, 100%, prostě nelze jinak.

Je libo Paříž, Berlín, Prahu nebo Madrid. Tak třeba Madrid! Proč? Protože to tam hučí jako v úlu a každá včelka ví, kam letět a kam se vracet. Přitom knihy Dona Camila José de Cela y Trulock  neznám a neměl jsem dosud o něm ani tušení. Nejspíš amatérský výpadek, ale nezoufám, snad na ni někde narazím. Španělské knihy se povalují po všech nádražích a zastávkách.  Ostatně právě tuto si ani teď, po shédnutí filmu, nedokážu představit. Odebrat přesah filmu a nahradit jej přesahem knihy nedokážu ani v hluboké fantazii; vůbec nevím, v čem by mohl spočívat: v ději sotva, v dialozích možná, v prostředí frankistické diktatury se mi také nezdá. Ve filmu se mohu chytit jednotlivých osob (i když to není snadné), je to v knize jednodušší nebo právě naopak? A mám vůbec chuť číst knihu po spatření filmu?

Vánocesilvestr je pryč, u mě už sedmdesátý a první; a tak si mohu opět pustit film dle vlastního výběru a tedy i vkusu. Tedy s tím vkusem jsem to přehnal, jelikož po týdenním konzumování cukroví (jsem suggar-addict) jsem si vybral film o hladomoru. Sice až někde v Bengálsku, ale svět je globální a globální jsou nutně i jeho dějiny. V půli 2. světové války nepadla na tuto část světa ani jedna bomba a nebyl v ní zastřelen ani jeden člověk. Přesto zde zemřelo násilnou smrtí stejný počet Indů jako Židů v koncentračních táborech - a smrtí místy velmi podobnou. "Při natáčení hladomoru" (jednoho filmu z mnohých) dochází k postupné (již od počátku vybuzené) eskalaci napětí mezi bohatým městem (filmaři) a chudým venkovem (nešetrné zasahování filmařů do jeho rodinných záležitostí). To, co slouží bohatým k vydělávání peněz a k pobavení (určování roku hladomoru podle fotografií, Bangladéš 1971 jsem už "spolu"-prožíval), je pro místní minulostí, přítomností i budoucností (citace ze stejného obrazu). Filmaři dávají na radu sympatického bráhmana, balí a jedou domů, film o hladomoru prostě nelze natočit... Viděl jsem několik filmů ve filmu; zde sice příčina nezpůsobila očekávaný důsledek, ten se může dostavit jen v hlavách diváků, potravy k tomu mají dost v jednotlivých "natočených" i "netočených" obrazech.

Koukání do bedny jsem musel (?) přerušit hned při rozhovoru Čučelky s dědou Záplaťákem a podívat se (to jsem dosud nikdy neudělal) na její základní data. Možná to bylo proto, že jí děda sliboval, že se stane krasavicí a já si myslel totéž: Kristina Orbakaite je ruská zpěvačka pop music a herečka. Její matkou je zpěvačka Alla Pugačova a otcem litevský cirkusový artista Mykolas Orbakas. A je to (pokud není příliš namalovaná) pravda. Film je sice o šikaně, ale myslím si, že to není hlavní téma (tou bych spíš viděl v dialektice třída/děda). Ostatně v šesté třídě jsem byl už mimo ni (to když spolužáci tlučou zezdola a učitelé shora). Pravdu má garmon, když tvrdí: šikanu viděl patrně každý z nás a tím se jí každý tak trochu i účastnil. Kdo zažil šikanu, zažil ji z obou stran, jako šikanovaný i jako šikanátor. Asi mé veškeré vzdělání pochází z touhy šikanovat učitele, nadřízené (nadřazené) a všemožné oficiály (ztrapňovat darebáky je rovněž běžný druh šikany, přestože k ničemu podstatnému nevede; takto byl šikanován i Hitler i Brežněv). - P.S. Díky garmonovi za úvod do hudby Sofji Gubajduliny. Dával jsem proto větší pozor na filmovou hudbu než obvykle, bez upozornění by možná zanikla v prudkosti děje. A třetí souhlas s garmonovou recenzí: Prostě dětský film, pro mě.