radektejkal

Moc dobře se na to nekouká. Ostatně, na co se koukat? Na Dorotheu nebo to ostatní? Pokud je autorův záměr anti-pornografický, pak se v podstatě zdařil. Pokud se k tomu přidají chechtací pytlíky, pak o to lépe.

Nejsem přívrženec "weiglovek", ale ani jejich odpůrce. Literární předloha, opera a film vznikaly po stu letech, posuny jsou značné. Největší mezi Goethovou novelou a  Hartmannovým libretem, v němž zamilovaný Werther padá z nebe, nevíme o něm nic a jeho agónii je věnována zhruba polovina děje, a ještě značně zkresleného. Goethova duchaplnost (o niž jsem nikdy nepochyboval) se rozplývá v absolutní niveč. Touha po super-romantickém vyznění překonává meze současného chápání podstaty věci (tedy Wertherovy sebevraždy): příkladný rozdíl mezi klasikou (východisko) a romantikou (gesto). Viděno v rámci "nepovinné hudební výuky starého bluesmena".

Hezky střižená detektivka; plná toho, čeho se tehdy od detektivek očekávalo, tedy nečeho netradičního. Standardně se nevěrné ženy zapuzovaly.  Gérard Oury, muž s něžným srdcem a kamennou tváří, s prostší, ale stejně rafinovanou Jeanne Moreau, si zahráli a zahrávali. Ouryho filmy jsem viděl v mládí; není třeba se k nim vracet.

Do názvu Seidlova investigačního filmu "Poslední mužové" vkládají angličtí demagogové přívlastek "real" a opičící se Češi "skuteční". Jsou to ale jen "muži z lidu", kteří tvrdí, že chtějí jen chodit do práce a mít domov, kde se mohou osprchovat, najíst se "po rakousku" a dívat se na televizi. Proč jim nevěřit? Samozřejmě jejich argumentace je neúčinná; místo, aby si alespoň přečetli Englsův spisek o rodině a dostali se tak alespoň do 19 století, bloudí ještě někde po biblických pláních. Pokud recenzent Bluntman tvrdí, že se jedná o "machos", pak to jsou ti nejdefenzivnější z možných. Jsou pravým opakem hrdinů (Heros, Braves), pro které mají ženy (ať již Rakušanky, Indiánky nebo Filipínky) slabost. Seidlovo vlastní pozorování, že se i v případě těchto "Mischehen" jedná o běžné manželství, jehož vyústění je stejně nejisté jako u jiných, nemúže být mylné.

"Čas znovu nalezený", přesto že je jen pitvorným označením času ztraceného a postupů při jeho odkrývání, nelze, nebo lze jen částečně, chápat bez Proustova (tak jak tak) jedinečného románu. Zásadním rozdílem ve čtení knihy a filmu byly pro mě přetržky, přestávky, vzpomínání na přečtené, rekonstruování události, čtení per partes... Když jsme si s ženou koupili první vydání (1979, žádné další už nebude), dal jsem jí samozřejmě přednost. Když jsem pak sám přečetl první díl, řekl jsem si že druhý díl, "A l'ombre des jeunes filles en fleur" si přečtu francouzsky - a to byl kámen úrazu; nedočet jsem ho dosud. Teď už si tuto knihu jen sporadicky vytáhnu z knihovny, najdu si nějaké odkazy, něco (málo) si (s chutí) přečtu. Kniha je plná poznámek a záložek, už nevím kde jsem a co jsem už přečetl, ztrácím orientaci ve jménech a místech. Myslel jsem, že novým impulsem se stane Deleuzova studie "Proust a znaky", kterou mám z jeho díla nejraději, ale nestala. Dohledal jsem si odkazy, rozšířil souvislosti, a zase nic. Oním impulsem se zřejmě nestane ani Ruizův film "Le temps retrouvé, d'après l'oeuvre de Marcel Proust", který jsem viděl bez přestávky, tedy bez možnosti reflexe či sebereflexe, u něčeho se zdržet či něco (čas) zadržet. Nemohl jsem tedy docenit téměř nic, co by přesahovalo estetickou kvalitu díla - a tu doceňuji stoprocentně. Čau, jdu číst: vu d’une façon trouble à travers la conversation, comme une image derrière un verre fumé (... jako obraz za začouzeným sklem) - to zatím stačí. Film takový není, je jasný až průzračný, ale není právě toto oním "viděním kouřovým sklem"?

Muž (Christopher Plummer) s očima Sigmunda Freuda a podezřelým jménem Vlk (Zev) si v exilu přepsal celou svoji post-osvětimskou identitu (zřejmě mu pomohla jeho židovská žena Ruth, která zemřela týden před začátkem filmu). Dokonce si vytvořil i chorobný strach ze psů. Max Rosenbaum, jeho bývalý rádoby-spoluvězeň a nyní spoluobyvatel v pečovatelském domě, využije jeho demence k "ďábelskému plánu", kterým přewiesenthaluje samotný Mosad. Kanadský scénárista Benjamin August tu předal perfekcionalistovi Atomu Egoyanovi thriller, který musí současní severští autoři detektivek jen závidět.

Kdo by přišel do kina o něco později a odešel o chvilku dříve, mohl by film považovat za japonskou kreaci česko-italské veselohry (popravený si dělá legraci z těch, kteří ho chtějí popravit a naopak). V podstatě se tu polemizuje o identitě člověka ve spojitosti s hrdelními zločiny a možností jeho polepšení bez popravení. Pro japonský militarismus a machochismus nejspíš jedno ze zásadních témat, o kterém však japonská veřejnost odmítá diskutovat.

V hispanofonních oblastech zřejmě mají ve zvláštní oblibě devadesáté narozeniny, pokud ovšem to nevyhrotí až na stovku jako Carlos Saura. Ke kulatinám je ovšem třeba zvláštní dar (obsequio de cumpleaños). Tím je Delgadina, dle přezdívky dívka štíhlá až hubená, ve věku, který se neposuzuje o kolik let mladší, nýbrž kolikrát. Velice příjemný a milý márquezovský příběh (viz též dopitak*****) odehrávající se v příjemném a milém prostředí. Anglofonní země používají v názvu příhodnější adjektiv "melancholické"

Drama / Komedie - Rumunsko / Česko / Francie / Bulharsko / Německo, Pro Rumunsko drama, pro Česko nejspíš komedie. Skoro dvě a půl hodiny, to pro Radu Judeovy nápady nic není (svoje mikrospánky nemohu vyloučit). Takový film by se měl natočit na celou pracovní směnu, přičemž zaměstnanci by se mohli rozhodnout, zda půjdou ke strojům nebo do kina (za kino by byla prémie). Jak by to dopadlo asi tušíme. Už tento (krátký) film je určen ostrým filmovým hráčům, pro něž standardka, přečíslení, jít do zakončení a podobné nesmysly nic neznamenají. A tak jen jedna poznámka: při závěrečné performanci se jeden Žid pokusil uniknout, ale byl davem přihlížejících zadržen. Chápat to lze dvojím způsobem; buď "autentickým" (aby nikdo neutekl) nebo "divadelním" (aby nekazil hru). Radu Jude zde nepřidělil divákům žádnou roli, spokojil se jen s jejich (naším) rozpačitým potleskem. Ó Transnistria, kdo si na tebe ještě vzpomene. Upozorńuji ještě na poslední poznámku v recenzi Jitky Cardové. - Název filmu chápu, i mně je jedno, že jsme se zapsali do dějin jak Husité, kacíři a relaps (nemám pro to české slovo).

Mohlo by se říct, že z "Gesta Danorum" může něco stvořit jedine Shakespeare, ať už je to kdokoli. Gabriel Axel sice věděl (od Shakespeara), jak se to dělá, ale film není divadlo. Mileneckou dvojici Hagbarda a Signe ne(šťastně) obklopil králi (živým i mrtvým, jako v H(Amletovi), našptávačem a žárlivcem (jako Jago v Othelovi), pomstychtivou královnou (jako Lady Macbeth)... To muselo fungovat, a v "Červeném plášti" to zafungovalo to dobře. Stydět by se za to nemusel Shakespeare, ani Bergman (ostatně ani Saxo Grammaticus, i když pro něj by to bylo asi příliš povrchní). - Od 12. století příběhů tragické lásky ubývá, do Gottfrieda Kellera pomalu, po něm už rychle; ne, že by tragických (asi ne zcela v původním smyslu) lásek bylo méně, ale jsou to už jen takové, s nimiž se lehce (či tíže), rychleji (či pomalu) sami vyrovnají.