radektejkal

Když hezká ženská, i když ne nejmladší, pobíhá nahatá po pokoji, dá se na to vždycky dívat. Scénář jako obvykle chabý - Tinto se na mě dosud v této věci neobrátil. Andertonova poznámka: Je zaujímavé sledovať erotický film režiséra, ktorý točí erotiku ako v 80. rokoch a tá je zasadená do súčasnosti je určitě relevantní až na to, zda je to doopravdy zajímavé.

Svižná a poutavá detektivka, která mě nutí zapřemýšlet si, zda jsem už někdy viděl film s tak ostrou protikomunistickou agitací. Jako by scénář napsal sám McCarthy. I když v podstatě toto byl jen malý střípek v jeho celkovém plánu: Our long-term objective must be the eradication of Communism from the face of the earth - Naším dluhodobým cílem musí být odstranění komunismu z povrchu země. Nenuncoval sice spoustu komunistů i nekomunistů, ale jako každý správný alkoholik a požívač drog, to dál nedotáhl. Škoda, že mu také někdo neprohrábl kabelku.

Ano, 60 let po Zemanovi a 120 let po Mélièsovi. Tentokrát ve společnosti dvou vnuček (11 a 7 let), které příliš spontánně nereagovaly. Dokonce je příliš nemotivovala an návštěva v Muzeu Karla Zemana v Praze. Sám jsem tento film viděl během let potřetí. Byl jsem sice trochu unavenější než dříve, ale jemný humor a jemné výtvarné "triky" jsem docenil možná víc než dříve. Postava Barona Prášila je jistojistě zajímavá, přestože si hraje, na nic si nehraje, je dokonalým snílkem a fantastou. Zvlášť v této době, kdy se vyrojilo nesčetně "baronů prášilů", jejichž jediným cílem je hrát si na něco (extra).

Pokus o komerční film se všemi nezbytnými romantickými přísadami nepovažuji za zdařený. Velký Menšík to sice dovede roztočit, ale nikdo se nepřidává. A velkému Kachyňovi také jako by všechno padalo z rukou. V rámci svých oblíbených recenzentů dávám nejméně.

Filmů, které jsou zarámovány malým uzavřeným prostorem je hodně. Takový prostor je vhodný pro rozvíjení existenciálních témat. Třeba počínaje od J.P. Sartra Za zavřenými dveřmi. Patří sem i Buñuelův Anděl zkázy, a mnoho další psané i filmové literatury. Myšlenka to není nijak originální, záleží jen, jak se zpracuje. Slovenská verze je výborná ve všech smerech a mlže se rovnat i se dvěma uvedenými. Diváckým úkolem je povýšit situaci na sto, milion a 8 miliard lidí uzavřených v odpovídajícím prostoru.

Čechovovy okurčičky. Pouze epizodka. Čechovova síla je však v drobnokresbě na velké ploše.

Všechny Maupassantovy povídky jsou natolik vizuální, že by nohly být zfilmovány. Navíc se mnohé z nich zabývají pomstou většího a důmyslnějšího kalibru než je pomsta Jindricha Parenta. Ale i tato je patřičným příspěvkem do rozsáhlé maupassantovské pomstychtivé filmografie.

Drama ze socialistcké soudní síně (žádný monstrproces) je dobře uděláno a vypovídá také tak o své době. Pro mě asi nejzajímavější bylo "nepřiznání viny"', tedy Obžalovaný se ničím neprovinil. Je možno posoudit jako vinu snad tisíce zkorumpovaných spolupracovníků? Neuvedl je právě on svým halabala-přístupem na šikmou dráhu? Je dodržení temínu oporavdu tím jediným cílem, za který stojí bojovat do posledního pěťáku? Ředitel Pepa Kudrna se se jich (podvodníků a kradeníků) zřekl příliš pozdě. Další zajímavou otázkou by mohlo být: do jaké míry je tento film pro či protikomunistický. Sám bych jej asi posoudil dosud jako komunistickou agitku za komunistické předáky, zde ředitele. (V obsahu je psáno, že byl profesně zdatný, což film - vystoupení někdejšího ředitele - dokládá jako nepravdu. A morálně bezúhonný? Stačí k tomu fakt, že kromě ředitelského platu a ředitelských poct a uznání, neměl z toho ani halíř? Podplácení dodavatelů, krytí podvodů (všichnui věděli, že všechno podepíše) atd. tehdy asi patřilo ke kodexu dělnických ředitelů, jejichž činnost působí dodnes...

Na jedné straně kleinovská rutina, na druhé nedostatečně režírované výkony hereckého potěru (především tím myslím nejmladšího Rašilova mezi vraždou a jeho zavražděním). Jinak film považuji za solidní českou detektivku, která plní svůj účel, pokud se divák zamyslí jen nad tím, zda výchovné metody pana rady byly adekvátní (přijatelné) či ne (v obsahu označeno jako otcovský despotismus). Řešení syndromu "zlatých hodinek" se bude možná lišit v rámci generací. Pokud chce ještě někdo mudrovat dál, nabízí se mu nádherný příklad oidipovského komplexu,  jehož vyústění je sice netradiční, ale pouze o fous.

Filmy z aktuální současnosti, tedy té, která dosud není ukončena a odsunuta ad acta, mám raději než filmy, které se zavrtávají do budoucností jako kůrovci do smrku. Film je tedy z doby "Covid 19 před plošným očkováním", kdy se ještě myslelo, že nemocní důchodci budou první (a snad jedinou) úrodou. Zajímavý je závěr, který bohužel patří mezi ty horší, ke kterými byste děj přiřadili. Přesto děj samotný není špatný a je hlavně uvěřitelný i z dnešního pohledu. Stephen Graham, kterého jsem viděl poprvé v roli k demenci směřujícího Tonyho, je perfektní.