bierce

Momentky z New Yorku zachycené vysoce kontrastní černobílou kamerou v horizontu let 1980 až 81 (pokud se tedy bavíme o této druhé části ze tří). Ta zabírá spící bezdomovce, pouliční hry domorodců, povodně i průlety vzducholodě s kompozičně nádherně snímanou typicky newyorkskou architekturou v pozadí. Jedna z finálních scén, kde je z nadhledu vidět voda, odtékající do kanalizace v pomalém maelströmu, působí natolik psychedelicky, až jsem litoval, že film není podpořen i nějakým zvukem.

Poslední roky čas od času objevuju pozapomenuté belgické klenoty a tenhle komorní psychologický kousek k nim bez debat patří. Zdá se, že Belgičané disponují zvláštně zdůrazněným smyslem pro surreálnou atmosféru a to je přesně případ tohoto filmu, i když zde jsme blíž spíše tzv. druhé vlně surrealismu, jak ho v literatuře představovali autoři jako Gracq nebo Mandiargues. Vyjma zmíněných literátů by se snad dal ještě zařadit do podobného ranku jako jisté filmy Romana Polanskiho. Ta zvláštní podivnost, zprvu ještě vysvětlitelná a omluvitelná psychickým stavem hlavní postavy, postupně graduje do velmi vzdálených končin, kde racionálno s iracionálnem stojí na stejné úrovni a jejich hranice se smývají. Jde samozřejmě o velmi okrajovou záležitost, ale pokud ve vás vzbuzují radostné chvění tajemné obrazy do kterých se dá vstoupit, opuštěné domy s zírajícím cizincem za oknem, nebo případně chcete vidět Netvora z Herzova poetického hororu celé tři roky před svým vznikem, je tohle film pro vás.

Chudák Flavio. Na to že má devět dalších sourozenců, je z nich jedinej, kdo se snaží udržet domácnost v chodu. Film vznikl na základě reportáže magazínu Life o náročném životě v jedné z nejchudších favel Ria de Janeira. To se v praxi projevilo tím, že zhruba polovina filmu je vyprávěna pouze pomocí černobílých fotografií. Konstantní monolog titulního vypravěče (namluvený ovšem anglicky někým jiným), stejně jako poněkud teatrální hudba mě spíše iritovaly. Celé mi to připomínalo jistý druh starých českých dokumentů, popisujících např. jak do detailu která věc funguje. Nejzajímavější tak byl letmý náhled do oné favely, což jsem při poslední tamní návštěvě nestihl.

Před filmem, který začíná věnováním Juliovi Cortázarovi, je třeba mít se na pozoru. Nejsem sice znalcem jeho díla, ale něco málo jsem četl a protože jeho tvorba se mnou poměrně rezonovala, do budoucna u mě každá zmínka jeho jména znamená jistá očekávání. A zde opravdu došla naplnění. Nejsem si jist, zda jde o adaptaci Cortázarovy povídky nebo se tvůrci jen snažili vystavět příběh v jeho duchu. Zásadní je, že tento film vyžaduje alespoň základní diváckou snahu o ponoření se do děje, resp. vcítění se do postavy, protože by se snadno mohlo stát, že tzv. pointa projde těsně okolo bez sebemenšího kontaktu s divákem. Zápletka je prostá a v jisté formě ji známe téměř všichni. Stárnoucí skladatel filmové hudby pracuje na zakázce, jenomže múza stále jaksi nepřichází a navíc ho neustále ruší bohémští přátelé, kteří evidentně nemají na práci nic lepšího než vysedávat po kavárnách a různými neočekávatelnými způsoby mu ztěžovat práci. Když už začíná být opravdu zoufalý, zjeví se náhle řešení ze směru, který absolutně nečekal. Řešení, které měl už delší dobu před očima, ale které až do poslední chvíle nedávalo smysl, protože čekalo na prozřetelnost, která mu prostřednictvím řady překážek dala právě onen význam rozhřešení. Ta nejzásadnější věc v tomto filmu je neviditelná a vlastně i docela nicotná. Právě takové na první pohled nenápadné věci jsou ale v životě jedny z nejzajímavějších a ze stejného důvodu je tohle pozoruhodný film.

Zajímavý experiment zobrazující životní a především pracovní podmínky barmanky/číšnice průměrného Québeckého kavárnobaru. Zvláštností je, že titulní hrdinka je ztvárněna více než dvaceti herečkami různého stáří, vzhledu i nátury a dost pravděpodobně jsem tam zahlédl i jednoho transvestitu. Francoise je tu tak ukázána v široké škále, sahající od mladé naivní idealistické dívky až po zahořklou stárnoucí ženu, uvědomující si, že už ji v životě nic lepšího nečeká. Jelikož spolu v mnoha obrazech různé verze Francoise čile komunikují, vyvolává to díky značně rozdílným povahám většiny zúčastněných hořce vtipné situace plné vzájemné řevnivosti. Zároveň se to v souladu s autorským záměrem, a nutno říci, že docela úspěšně, snaží podat univerzální obraz náročného a nepříliš dobře ohodnoceného zaměstnání, většina jehož adeptů se ho snaží brát jako pouhou dočasnou záležitost. Není divu.

Tisa - Podzimní črty, jak by mohl znít český název tohoto filmu, je dokumentární filmovou esejí, zachycující jednu z hlavních evropských řek. Hlavně první polovina filmu je výrazně lyrická, kamera často plyne v souladu s říčním proudem a dění na břehu či nad hladinou snímá především v odrazech vodní hladiny. Posléze se přidají i záběry lidí, žijících a pracujících v blízkosti řeky, konkrétně třeba rybářů, dokařů, spouštějících na hladinu novou loď nebo členů veslařského klubu. Některé z těchto obrazů navíc zachycují "starý", mizející svět, jež už v dnešní moderní době ztrácí nárok na existenci. Pominu-li krásné obrázky, je pro mě však jednou z nejpozoruhodnějších věcí to, že když už se nepohybuje kamera, hýbe se něco v obraze a takřka neustále se tak udržuje stabilní tempo evokující proud Tisy. Ve výsledku jde vlastně o ódu na solidární soužití člověka se svým okolím. Škoda, že to tak většinou funguje jen ve filmu.

Vášnivá obhajoba komiksu, potažmo literatury a činností povzbuzujících dětskou imaginaci. Podobně jako v případě Farinova staršího kraťasu Freud a fumetti je i tenhle kousek poskládán z větší části z detailních záběrů různých slavných komiksů. Mihne se tu mmj. Asterix s Obelixem, kačer Donald, Flash Gordon, Loana, královna džungle, Little Nemo ale i Crepaxova necudná Valentina a všechny tyhle postavy mají podpořit autorovu tezi, již v českém prostředí nesmrtelně vyjádřil klasik ve slovech "Všechnu moc imaginaci". Jinak by se totiž mohlo stát, že z dětí, jimž byla tato imaginativní potrava odepřena, vyrostou prostí otroci systému bez vlastního názoru a pohledu na svět. S tím se myslím nedá nesouhlasit.

Jak po filmařské, tak i obsahové stránce nepříliš objevný dokument o pouličním tržišti, který v necelých deseti minutách zaznamenává inventář prodejních stánků i více či méně rafinované pokusy prodejců o nabídku svého zboží. I přes absenci jakéhokoli komentáře jsou z filmu cítit sympatie k tomuto druhu podnikání, pokud to tedy není jen můj dojem. Rád totiž podobná místa navštěvuji, takže jistá míra emocionální projekce je klidně možná. Nakonec mi z filmu nejvíce utkvěly výkony několika prodejců, jelikož tento druh invence, pohybující se na hraně stand-up představení, už se dnes moc nevidí.

Video deník vzniklý během dokončovacích prací na Hammettovi, Wendersově prvním americkém filmu. Autor zde přemítá nad plynutím času a rozdíly mezi evropským a americkým stylem práce. Děje se tak sympaticky prostřednictvím voiceoveru, typického právě pro žánr noir, jehož je vznikající film zástupcem. Kamera zhusta snímá noční život na newyorkských ulicích, denní rutinu ve střižně nebo pracovní poradu se střihači a nepříliš zaujatým producentem Coppolou. To vše za občasného podkresu novovlnných kapel jako Echo & The Bunnymen nebo The Del-Byzanteens. Ač to není explicitně řečeno, je z toho cítit Wendersova nespokojenost s výsledkem a snad i jakási nepatřičnost. Evropské intelektuálno si zkrátka s povrchní americkou zábavou nikdy moc nerozumělo.

Výborný dokument umožňující komplexní náhled do díla známého belgického surrealisty Reného Magrittea. Na rozdíl od většiny filmů obdobného typu se soustředí hlavně na záznam umělcových děl, takže kamera povětšinou snímá celky a detaily obrazů, doprovázená načteným komentářem autora, v němž vyslovuje filozofická východiska formující jeho dílo. Sám malíř navíc vystupuje v několika krátkých inscenovaných scénách, perfektně odrážejících jeho surrealistický postoj k umění. Myslím, že i pro znalce Magritteova díla půjde o přínosné a vtahující pozvání do umělcových zvláštních krajin. Osobně mi těch necelých 15 minut dalo víc než všechny současné fantasy spektákly. Nezbývá než se vrhnout na de Heuschovy další filmy. Z letmého pohledu na jejich témata je zřejmé, že autorův umělecký vkus s tím mým v mnoha místech úspěšně koresponduje.