Pražák

"Všichni potřebují něco k čemu by mohli vzhlížet. Potřebují se dotknout něčeho božského tady na zemi."

"Říká se mi panenská královna. Nejsem vdaná. Nemám pána. Bezdětná. Jsem oddaná svému lidu. Bože, dej mi sílu, ať unesu tu ohromnou svobodu. Jsem vaše královna. Jsem sama sebou."

"...pár drobnejch už jim nepomůže.."

"Proč ty seš tak hodnej..." Hřebejk opět potvrdil, že filmy ze současnosti vůbec nezvládá i přes obrovský potenciál v hereckých jménech, skvělou kameru či dostatečně rádii provařenou hudbu. Už dlouho mi nebyl osud postav tak lhostejný a konec mi byl v podstatě jedno.

"Občas si říkám jestli nám Bůh odpustí, co všechno si děláme. Pak se rozhlídnu kolem sebe a dojde mi, že Bůh tohle místo opustil už dávno." Škoda toho finále. Tenhle film nepotřeboval něco doříkávat.

"Hadžime, kumite!" Bál jsem se až do konce, jak to asi dopadne!

"Pane starosto, jste kádr!", trapnější agitku si Guiliani zařídit nemohl.

Jo! Plivanec do tváře všem srdcervoucím a lítostívým filmům o podobných osobních tragedií. Skvělé a nezapomenutelné dialogy, výborně vypointované jednotlivé části. Tenhle film mi dal v hodině a patnácti minutách daleko více než desítky dokumentů či osobních zpovědí lidi postižených takovým osudem.

"V téhle sračce není nikdo nevinný, Ferrisy."

"Neberte drogy, děti. Staňte se hvězdou a budete je mít zadarmo!"