velkyvezir

Dlouho očekávaný návrat Jiřího Menzela na filmové plátno se zdařil. Zfilmovat Hrabalův nejlepší román chce jistě notný vkus odvahy, zvláště, když je třeba v něm zachytit veškerou poetiku jeho předchozích knih. Ne vždy se tak zadařilo, nejvíce vystupuje na povrch erotický motiv, kterým je kniha i film doslova nabit. Nutno dodat, že Menzel ukazuje všem ostatním filmarům, jak lze erotiku ve filmu zobrazit oduševnělě. Než vášnivé sexuální scény nechává dívkám buď zmoknout šaty, skrze něž prosvítají ňadra, nebo vykouknout ňadrou z noční halenky. A když už má představit pohlavní styk Dítěte a jeho ženy Lízy, statickým záběrem shora na horní polovinu těl souložící dvojice a prostřihy na obraz Adolfa HItlera než sexuální vzrušení pocití divák tragikomičnost situace, v níž Dítě je skutečně jen metaforicky řečeno připuštěným hřebcem ke klisně. I knižní předloha je plna erotických motivů, ale také motivů smrti, sebevraždy a bohatých hostin. Tyto složky jsou však ve filmu poněkud potlačeny, zobrazené hostiny jsou spíš přehlídkou lákavých jídel než očekávanými doslova žranicemi, tak jak jsme jednu mohli vidět ve Slavnostech sněženek. Motiv smrti pak je smrsknut na scénu, v níž zahyne Líza. Z knihy tak zmizel zásadní motiv smrti spojený s retardovaným synem Dítěte a Lízy. Je pochopitelné, že nelze celou knihu zachytit do 120 minut filmu, ale myslím si, že scény s Dítětovým synem neměly být ve scénáři vynechány. Stejně tak mi chyběly scény, které by zvýraznili amorální Dítětův charakter, zejména když se hlásí k němectví. Celá proměna je v podstatě symbolizována Lízinou návštěvou hotelu, kde Dítě pracuje, a konfliktem s tamějším pročesky smýšlejícícm personálem. A i když je naznačeno opovržení Dítěte rasově čistými vojáky Wehrmachtu a SSáky, divák je přesto ochuzen o onen pocit společenské nezařaditelnosti a outsiderství. Právě ty jsou zásadními pocity, jež celý život Dítěte provázejí. Nesporným kladem filmu jsou herecké výkony v hlavních i vedlejších rolích. Barnev je skutečně tím malým pikolíkem, který se kolem hostů jen míhá a skutečně je tím, kdo nic nevidí, neslyší, ale také všechno vidí a slyší. Stejně tak i Kaiser - a přiznám se, že jsem myslel, že bude ve více scénách - který ve své tváři a pohledu představuje krásnou životní trpkou zkušenost a z jeho jednání je stále vidět ona malost pikolíka, ale zároveň životní nadhled. Nezapomenutelným bude jistě i Martin Huba v roli vrchního Skřivánka (zde zásadní výtka Menzelovi - proč Skřivánkovy sázky s Dítětem nejsou o peníze, jak tomu bylo v knižní předloze?), v jehož tváři se také zračí životní zkušenost a nadhled. Když nedopatřením nedostane řád habešského císaře, místo zloby v jeho tváři spatříme úsměvné pochopení pro Dítěte. Výborná je rovněž Julia Jentschová a od Menzele byl výborný tah obsadit do filmu rodilou Němku. Jentschová sice není žádná krasavice, ale má velké charisma a šarm a v kloboučku a bílých podkolenkách je skutečně rozkošná. Představuje onen očekávaný chlad i vášeň, který se skloubil v německých ženách, tak jak byly Třetí říší chápany. Menzelův film je zdařile odvedená práce, byť kvalit literární předlohy nedosahuje. Přesto dávám filmu 4*, protože takových poetických děl je dnes už málo. Poznámka závěrem: Opravdu by mne zajímalo, proč Menzel změnil jméno hrdiny z Jiřího na Jana...

Film, po jehož shlédnutí mne bolela čelist... od zívání nudou.

Převést epistolární román do filmové podoby jistě není žádná snadná záležitost a sktuečně si myslím, že Forman se této práce zhostil více než dobře. Tak jako v románu i ve filmu sledujeme zdánlivě síť intrik vyvolané prostou sázkou, ale ve skutečnosti záměrem není popisovat intriky, ale zobrazit morální úpadek tehdejší společnosti, jejímž zástupným symbolem je právě sázka Valmonta a Merteuilové. Firth i Beningová se svých rolí zhostili výborně, při každém jejich vzájemném setkání je cítit ono podivné napětí, vzájemná přitažlivost i nenávist. Příběh, ač byl napsán na konci 18. století, je aktuální i dnes svým kritickým pohledem na lidskou společnost, na její morální úpadek.

Tak jako Stanley jsem viděl film koncem 80. let, bylo mi 12, tehdy jsem film viděl v televizi u dědy, který spal, a já ani nedutal, abych neprobudil a on mi to vypnul. Ilja Racek ve filmu exceluje a je naprosto démonický. FIlmu jistě pomohlo, že nebyl natočen barevně, neboť černobílé zobrazení podtrhává strašidelnou atmosféru. Nezapomenutelná scéna je, když hlavní hrdina otevře rakev, v níž leží jakoby spící Drákula, který znenadání otevře oči a hledí na něj...

Po několika letech měním hodnocení ze 3 na 4*. Nějak ve mně ten film dozrál, jedinou výtku bych měl vůči obsazení Juliette Lewisové do role Mallory, tato herečka mi není moc sympatická. Harrelson je tam ale skvělý a šíleného zabijáka hraje skvěle. Tento film je pro mne součástí trojbloku Zběsilost v srdci a Gauneři.

Po nějaké době jsem si film pustil, i když by bylo lepší držet se reálného příběhu (Vilda Jakš ve skutečnosti nevyhrál a pamatuji-li se dobře, bojoval s Francouzem), film má spád a přes jednoduchost příběhu je minimálně atraktivní atmosférou poloviny 30. let. Vašut je výborný.

Úžasný obraz lidských charakterů, se kterými se člověk v životě setká. I když je příběh zasazen do 50. let, film není jen kritickým zrcadlem této doby, ale naopak nadčasovým mementem upozorňujícím, že osudy lidí se stále opakují. O tom je přesně například scéna s Brodským, když své manželce říká, že ho nezajímají názory lidí, že nevědí, co je pro ně dobré, tak jako to ví on. Nepřipomíná vám to jednání "mocných" i v dnešní době?

Chalupáři je jeden z nejlepších komediálních seriálů v Česku a politicky laděné kritiky připomínající JZD, předsedu apod. jsou obyčejné pindy. V seriálu jsou tehdy mediálně nejlepší komediálně ladění herci (Sovák, Menšík, Hlinomaz, Větrovec), kteří seriál táhnou. Na tento seriál se dá dívat pořád dokola, hlavně na Sováka.

Klasika, u níž jsem zvědav, zdali v r. 2015 bude v kinech/televizi film nebo seriál, který na Twin Peaks naváže. Uplyne totiž 25 let od vstupu Coopera do černého vigvamu, v němž se setkal s Laurou, která mu řekla, že za 25 let se opět uvidí. Jsem opravdu zvědav, jestli Lynch přece jen se k této látce nevrátí a konečně příběh dokončí.

Když začátkem 90. let tento film běžel v kinech, pokaždé jsem seděl jak přikovaný jen zíral, že je možné tak krásný příběh natočit. Film má jedinou vadu a tou je hudba. John Barry prokázal nedostatek tvůrčí invence, kdy sám sebe vykradl z filmu Vzpomínky na Afriku. Podobnost hudebních motivů je příliš nápadná. Otázka je, jestli měl dostat Oscara, když už jej jednou dostal právě za zmíněnou Afriku...