RockChick

Jako by to bylo včera. Léto 2015, já zevluju na brigádě a v časáku se dočítám o novém seriálu Mr. Robot. Téma hackerství mě zase tolik nenadchlo, ale hlavní hrdina, "podivín", trpící úzkostí, depresí a dalšími život zpestřujícími srandičkami? Count me in! (A taky mě samozřejmě celkem nadchla vizáž tehdy ještě neznámého Maleka, co si budeme… :D) Tak jsem se vydala na cestu, o níž jsem neměla ani tušení, kam všude mě zanese. Jaké hloubi lidské (mé) duše mi dá prozkoumat. Ale, sakra, i kdybych to předem věděla, copak bych to nepodstoupila znovu? S největší sebedestruktivní radostí! Všechno to systematické ničení. Mentální zneužívání. Závěrečné mindfucky. Jestli jsem po konci některé epizody neměla hubu dokořán, panicky jsem se nerozhlížela po okolí, jako bych tam snad měla najít nějaké rozřešení, a neječela what the fuck!?, tak to byla výjimka. Mr. Robot ale samozřejmě nebyl jen naprostý scenáristický masterpiece (i když se už nějakej ten pátek taky věnuju vymýšlení příběhů a jejich proměňování do textové podoby, NIKDY nebudu ani z pětiny tak dobrá jako televizní Michelangelo Esmail! Všechna čest!), taky to bylo obří, do těch nejmenších detailů vypiplané audiovizuální Dílo s tím největším déčkem. Pro mě osobně byl pak důležitý hlavně vzhledem ke vzkazu, který předával. Nemluvím o jistých pravdách o naší společnosti, o tomhle věku atd., mluvím o upřímné výpovědi o lidech z trochu jiné strany barikády, if you know what I mean. O těch, kteří denně svádí úplně jiné boje… Tohle všechno vykrystalizovalo právě v poslední sérii, kterou ani nedokážu slovy popsat, jak moc mě dostala a jak jsem se ještě víc než kdy jindy v některých situacích viděla..., což je jako vlastně dost smutný, ale whatever. (Překvapivě to tentokrát byla třeba dost Darlene, obzvláště v s04e04.) Před velkým finále, na konci jedenáctého dílu, jsem už byla tak vydrážděná, že i když de facto neskončil nijak tragicky, měla jsem další nervový kolaps čistě jen proto, páč "on to zase udělal, zase zmuchlal mou naivní důvěru a odhodil ji někam do temné propasti, zase mě tady nechal bezbrannou s milionem otázek a já už nemůžu dál". Musela jsem dál. Šla jsem dál. A nyní můžu říct, že jsem dokončila asi ten největší seriálový počin mého života. Děkuji.

1. GENERACE: Pilotní epizoda Skins dost klame tělem. Na vědomí nám dává, že právě máme čest být svědky toho, jak moc velkým stylem děcka v UK kalí, a jak moc "vážně" se tam bere škola. Jinými slovy, máme prostě strašně závidět! Ale už ve druhém díle nastává změna a seriál nabírá tempo, kterým si jede až do konce. Všechno výše popisované je samozřejmě jen ta pěkná slupka na povrchu a protagonisté seriálu jsou v podstatě většinou nešťastní mladí lidé, totálně zklamaní lidmi kolem sebe a svými životy. Máme tu neobratného moulu, kterého všichni jen využívají. Feťáckého freaka trpícího celý svůj život na absolutní nezájem svých rodičů. Citlivou anorektičku, kterou nikdy nebere vážně. Sebevědomou dívku, po které jedou všichni, jen její kluk ne,.... a tak bych mohla pokračovat dál. Hercům byl dán dostatek prostor, aby ukázaly veškeré potencionály svých postav, a tudíž bude abolutně normální, když budete v jednu chvíli danou postavu nenávidět, a pak milovat. A pak zase někoho jiného. Vlastně ani teď, po shlédnutí celých dvou sérií nemůžu s jistotou říct, kdo získal mé největší sympatie... Všichni! Seriál ještě více zvážní ve druhé série, kdy jde ještě více do hloubky a postavám až na dřeň. Poslední díl jsem cítila stejnou nostalgii a smutek, jako hrdinové opouštějící střední, a když Tony v autě říkal Michelle, "ale byli jsme fakt dobří", tak jsem v duchu musela přisvědčit, "byli jste kurevsky dobří!" Co se týče druhé generace, ještě váhám, zda se mám pustit i do ní. Nejspíš neodolám, ale lepší než první snad už ani být nemůže :) // 2. GENERACE: Jelikož jsem se do ní pustila po dvou letech, díky dlouhému odstupu jsem s novými hrdiny celkem lehce sžila. Né, to kecám; vlastně mám dojem, že jsou ještě lepší než první!! Jasně Tony a tak jsou nenahraditelní bla bla bla, ale, sakra, co, já je mám ráda! (Dobrá až na Pandu, no...) Jednoznačně největší vývoj tu prodělá Effy. Ze čtrnáctileté nemluvicí femme fatale se nám postupně rozmluví, aby nakonec skončila jako největší psycho seriálu. Silný! Myslím, že každý spravný skinofil musí uznat, že její díl ve třetí sérii patřil k těm nejlepším (pro mě vůbec ever!) Druhá generace nám pak dala především Cooka. Co s tímhle klukem tvůrci po čas děje provedli, to kloubouk dolů. Respektive klobouk dolů Jacku O'Connellovi, který mě svým charismem už straší i ve snech (Ale to mi nevadí :)) A víte co, já si hodně oblíbila i JJ. Palec dolů jen za milostný trojúhelník Cook-Effy-Fred. Což o to, pletek není nikdy dost, ale tyhle nekonečná "škatulata, hejbejte se" musely srát i samotné protagonisty. Beztak měla zůstat s Cookem! A ještě jedna připomínka: Nechci spoilerovat, ale zkrátka TO na konci s Fredem, bylo to nejhorší TO, co si vůbec pamatuju. WTF! Ani ty slzy netekli, jenom huba zůstala otevřená nad demencí tvůrců. No co, i oni někdy mají svůj den...