nash.

„Pokaždé když se mi v životě něco pokazí, vzpomenu si na tebe.“ Britové romantiku zvládají skvěle a příběh o tom, jak může osud změnit i to, co neřeknete, nebe neřeknete v pravou chvíli, je další vydařený kousek do sbírky. Dokonale vyvážený mix sladké romantiky, hořkého dramatu a vtipu, kterému dodává křídla i humor především výborná Lily Collins. Má to švih, humor je milý a nikdy nesklouzne do trapnosti a do vážné roviny se překlopí vždy v tu pravou chvíli. Několikrát mě rozesmál, nahlas, několikrát mě dojal, několikrát jsem měl pocit, že se tvůrci inspirovali v mém životě, a ani na okamžik jsem se nenudil. Romantika nemohla do nového roku vykročit lépe. Jen ti maskéři to trochu odflákli, takže všichni vypadali stejně od puberty až do puberty svých dětí. A ti hezouni, co se kolem Rosie motali, mi nějak splývali a občas mi chvíli trvalo než mi došlo, který je zrovna na scéně.

Hořkosladká komedie poskládaná snad ze všech dostupných normalizačních klišé, která v rámci nepsaného pravidla i nadsázku a karikaturu doby prezentuje jako realitu. Před hodnocením „lehce křečovitý průměr“ ji zachraňují výtečná Libuše Šafránková, jen o fous méně výtečný Ondřej Vetchý a démonický Vladimír Javorský. Symbolika neustále opakované scény "hra na doktora" mi unikla a ani tentokrát jsem nenašel žádný důvod proč si přečíst něco od Viewegha.

Kráska a zvíře jako hard art předstírající, že je a současně není životopisným příběhem. Pohádka o osvobození princezny uvězněné ve věži společenských konvencí, tvářící se jako psychologická studie temných vášní v kontrastu zasazená do pestrobarevných kulis, které jakoby vypadly z dobových reklamních fotografií. Občas fascinující, ale občas poněkud přestřelené urputnou stylizací, umělostí, která přepadává do kýče, ale přitom se bije v prsa okázalou nekonvenčností. Všichni se v silně stylizovaných kulisách pohybují a mluví tááák umělecky pomalu, až je to občas komické. A Diane, ve skutečnosti inteligentní, sečtělá, dynamická, je podána spíš jako zaostalá a poněkud dezorientovaná domácí puťka, která se vyplašeným zíráním na chlupy propracuje k osvobození od takových okovů jako je rodina, děti či starostlivý manžel. Filmařsky brilantní, místy magické, s řadou velmi silných až úžasných momentů, obrazů a scén. Přesto ve výsledku spíš sebestředné než upřímné a proto možná jako celek ne až tak přesvědčivé jak by mohlo být, kdyby se tolik netlačilo..

Nikdy jsem víru příliš nechápal, současně ji však nikomu neupírám. Svět je tak pestrý, že způsobů jak ho vidět a jak žít život jsou tisíce. Proč by jedním z nich nemohla být zrovna víra v boha. Navíc bylo docela fajn vidět v době zblbnuté islámským fanatismem trochu toho uklidňujícího křesťanského vidění světa. Přestože filmu nechybělo několik silných okamžiků (rozhovor s matkou o nenarozeném dítěti), jako celek se málokdy zvedl nad průměr. Na vině byly možná až příliš konzervativní představy nebe, které jeden duhový kůň zrovna nevytrhne, fádní režie, která mi nedokázala zprostředkovat emoce příběhu a utopila je v tematických klišé, a možná i herecké výkony. Třeba Greg Kinnear zvládá na výbornou sympaťáka a starostlivého otce rodiny, mnohem méně však duchovního zmítaného pochybnostmi. A už vůbec jsem u něj nezaznamenal tu vnitřní proměnu, o které v závěru mluvil.

Pohádka, ve které se bezchybně mísí naivita klasických televizních pohádek ze sedmdesátých a osmdesátých let, s aktuální politickou satirou. Levné kostýmy, studiové pojetí byť v exteriérech, scénář, režie, písničky i herecké výkony, které zdařile napodobují styl starých televizních pohádek. Nad prince i jeho hrnčířsko–loupežnickou milou ční však dokonalé vtělení našich politiků, dvojice Ferenz a Lorenz, která pohádku dělá prudce aktuální. Hláškuje jako o závod a na plnou hubu říká to, co naši politici v tichosti provádí. Daň z komínu, daň ze zavřeného okna, daň z otevřeného okna, daň ze vzduchu. To je jako u nás. Daně, sociální, zdravotní, televize, rozhlas, popelnice, DPH, emise, energetické štítky. Po včerejší zprávě, že se vláda chystá zdanit wi–fi, je ta pohádka aktuální tak moc, že už to přestává být legrace. Jenže princ, který by vrátil daně na feudální desátek je v nedohlednu. Takže dál budeme odevzdávat vládě 70% toho, co vyděláme, a smát se tomu u zdařilé pohádky. A jaké z toho plyne milé děti poučení? Život není pohádka. Člověk se narodí, zaplatí účty a zemře.

Ani po letech se kouzlo nevytratilo. Poetická pohádka, která je současně ponurým až depresivním horrorem funguje v obou rovinách na výbornou. Chytré, dokonale vystavěné a vyprávěné, zemanovsky hravé a přitom mrazivě děsivé. Zásluhu na tom mají nejen šibenice, krev vytékající pode dveřmi, stále se obnovující rakev nebo hrob, který si učni musí sami vykopat, ale také Luděk Munzar jako vypravěč a Jaroslav Moučka, jehož hlasem mluví Čaroděj. Jeden z nejlepších českých animáků.

Příliš mnoho motivů filmova smrt. Kouzlo vánoc ve světě outsiderů, nablýskaný obchoďák kontra životní marast jeho zaměstnanců, andělé, sny kontra život kočírovaný traumatickou minulostí, nadpřirozené schopnosti, kůň, nádor na mozku a navrch klasická variace na téma „dej bacha co si budeš přát, aby se ti to pak nesplnilo“. Jde to spojit dohromady tak, aby to fungovalo, jenže se to musí umět. Což bohužel není tak úplně tento případ. Nebylo to úplně marné a některé momenty byly víc než zdařilé, jako celek to však zadrhávalo, krátce po půlce přestávalo fungovat, začalo být otravné a v podstatě se smrsklo na úvahy o tom, proč by se proboha někdo přátelil, lezl do postele nebo dokonce měl rád toho sobeckého sebestředného idiota co měl být hlavní postavou. Navíc jsem se nemohl zbavit pocitu, že se Babinská snaží kopírovat tematicky podobný polský film Noc plná zázraků, který je ovšem ve všech ohledech mnohem lepší. A nejen proto, že se nebojí být zábavný a nesnaží se tvářit jako intelektuálně umělecká výpoveď ukrytá pod vánočními třpytkami.

Statham je pořád bourák a když provádí svůj bitevní striptýz, je to občas i zábava. Tím však nejspíš klady třetího kurýra končí. Celé to postrádá logiku a pohybuje se přískoky od jednoho nesmyslného momentu ke druhému, otravná ruská kráska je na zabití a ani ty úžasné pihy to nezachrání, padouch se utápí v klišé, ze kterých se mu podaří vynořit až v úplném závěru. Má to sice švih, a když se pihatá nesnaží o improvizovanou Frankovu psychoanalýzu, tak to i šlape, z žánrového podprůměru to však neunikne.

Téma, ze kterého by šlo vytřískat hned několik zajímavých příběhů, od těch srdcervoucích po silně kontroverzní, navíc tolik dobrých hereček pohromadě… a nic z toho není. Výsledkem je nuda bez hlavy a paty, prázdná, ukecaná, ale přitom nic neříkající. Přestože se tu občas blýskne zajímavý moment („dialog“ s pokojskou), občas zajímavá herecká etuda, celek je o ničem. Všichni se jen mátožně posunují mezi kulisami a plkají o ničem.

Po zklamání z Přijde letos Ježíšek jsem si říkal, jak je možné, že dnes, při té absolutní tvůrčí svobodě, nejsou filmaři schopní natočit nic tak dobrého jako „za totáče“. A namátkou sáhl do filmotéky. Vypadla z ní Duchová kulička. Jakoby chtěla potvrdit mé úvahy a ještě mi po Svatém Vincetovi ukázat rozdíl mezi českým filmem a Hollywoodem. Když jsem tu kuličku zvedl a podíval se skrz ni, viděl jsem krásný, lidský příběh o dětství i o stáří, o životě i o smrti, o tom, co je a není důležité a o tom, jak se dívat na svět a naplno si užívat života i když už to "špatně chodí". Úsměvný i smutný, realistický přesto zahalený do kouzelné atmosféry poetické lyriky, a především výtečným způsobem vyprávěný. Na čemž má podíl nejen výborný Karel Kachyňa, ale také excelentní Lubor Tokoš v jedné ze svých nejlepších rolí. Film, který za třicet let nezestárl ani o den a dokonce bych řekl, že je dnes silnější a jeho poselství naléhavější než kdy dřív.