nash.

Kapitán Amerika je u ledu. A co jeho energická bejvalka? Vydařený kraťas, který odpovídá na nejednu zásadní otázku, nechybí mu napětí, akce, humor, pointa, typický skvělý dovětek a pro filmový Marvel universum podstatná informace, která může klidně posloužit jako odrazový můstek pro některý z dalších filmů. To všechno nacpáno do 15 minut a s výbornou Hayley Atwellovou v každém záběru. Super.

Přestože Ford je standardně dobrý, Sean Bean jako padouch výborný a nechybí tomu několik lahůdkových okamžiků, akce, napětí ani žádná další z povinných ingrediencí politického thrilleru, nějak jsem se tím vším nedokázal patřičně nadchnout alespoň na čtyřku. Ale u adaptací Clancyho románů jsem tenhle problém měl pokaždé. Nebo téměř pokaždé. Možná za to mohlo vysoké očekávání po vynikajícím Honu na Rudý říjen.

Snad s každou větou vtipná divadelní hra, u které jsem se teď bavil stejně jako kdysi. Excelentní Josef Dvořák si svou životní roli užívá na maximum, pere to do diváků s neuvěřitelnou energií a pokrývá prostor takovým množstvím humoru, že člověku téměř nedovoluje vydechnout (a tak dík za těch pár pěveckých čísel). Vždy když se na tuto jednu ze svých nejoblíbenějších her dívám, napadá mě, jaktože tenkrát, když se nesmělo nic, bylo všechno a dnes, kdy se může všechno, nic podobného nevzniká? Proč, když se člověk chce pobavit, musí sáhnout po dílech, které vznikaly za dob tvůrčí nesvobody? A vůbec, jak je možné, že něco takového v osmdesátých letech prošlo? Vždyť narážky a dvojsmysly trefující se do tehdejší reality padají do publika jedna za druhou a jsou víc než jen pikantním kořením, doslova celé představení povyšují na druhou. Zábava, ve které jsou dokonce i všechny ty ve skutečnosti hořké okamžiky neskutečně zábavné. Koukám, že tenhle komentář je tak trochu samý superlativ. No možná ze mě mluví tak trochu pamětník, který se s Pepou a Pydlou poprvé bavil už v těch osmdesátkách.

Nač si hrát na frajera, rovnou přiznám, že jako tátu a manžela mě to dostalo do kolen. Ne však takovým tím tradičním slzopudným filmovým dojetím z toho co vidím, spíš drtivým pocitem, který mě zaplavil, když mé podvědomí spustilo projekci na téma, co bych asi cítil, co bych dělal na místě Henryho nebo Marie. Hodně silný film a to nejen příběhem hlavních hrdinů, ale s nemenší silou také každou vedlejší postavou, která se filmu objevila. Ať už to byl malý Daniel, švédský otec nebo Karl, kterému zůstal jen vzkaz. Katastrofický film, který není o hrdinství, jako spíš o zoufalství, o bolesti a ztrátách, ale také o naději a zázracích. Scéna tsunami je natočená mistrně a dokonce i mě jako plavci při ní došel dech, ale mnohem silnější a svým způsobem děsivější pro mě byla scéna vzájemného míjení při Henryho pátrání v nemocnici. A při některých malých nenápadých, zdánlivě nedůležitých momentech se mi doslova dojetím sevřelo srdce a nesnažil jsem se bránit slzám. Samozřejmě bych se v tom mohl vrtat a hledat hnidy, ale proč si hloupě ničit tak úchvatný, tak silný a emotivní filmový zážitek? Raději si pustím do uší soundtrack, a budu sledovat svou rodinu jak se věnuje svým všedním nedělním starostem i radostem a radovat se z toho, že jsme všichni pohromadě.

Moc jsem kdysi to nadšení kolem filmu nechápal. Na mě působil zdlouhavě, křečovitě a jeho emoce na mě moc nefungovaly. Možná vinou nesypmatických postav. A možná jsem měl po ohlasech okolí příliš velká očekávání. Řekl jsem si, inu, dám tomu čas. Jenže ani po letech to při repríze nebylo lepší. Těžkopádné, zdlouhavé a plné klišé, která se však berou příliš vážně, to jsou hlavní pocity, které přetrvaly. Legenda a já jsme si zkrátka nepadli do noty a nejsme si souzeni.

Svažte mě, mučte mě, zabte mě, ale mě se to prostě líbilo. Přestože to bylo naivní, předvídatelné, dějem to nebylo zrovna nabité a herecké party nebyly nijak extrovní. Protože to byla příjemně laskavá, pohodová, občas úsměvná a občas opravdu dojemná romantika, pro které mám slabost. Navíc zasazená do nádherného proštředí starobylých italských uliček a vinic. Stará a nová láska se tu příjemně proléptají, obraz tepe sluncem a úžasnou atmosférou, ochucenou vínem a jídlem, do toho studený Angličan sype cynické hlášky a my staří romantici držíme palce a jsme naměko, když se ti dva konečně obejmou.

Velmi dobrý námět, víceméně slušně zpracovaný scénář, několik parádních akcí, zručně budované napětí, solidní polotemná atmosféra, několik skvělých momentů. Potud vše v pořádku. Jenže Affleck. "Nemá talent, nemá," konstatoval by Prácheňský a měl by pravdu. V tomto případě svým prkeným projevem dosáhl toho, že i když příběh, akce, vše bylo v pořádku, vše šlapalo a ani chvilku jsem se nenudil a opravdu mě hrdinovo zručné pátrání po vlastních stopách bavilo, nedokázal jsem v sobě nastartovat to pravé divácké nadšení, se kterým bych se do filmu doslova propadl a nechal se jím semlít.

Pokud překousnu fakt, že kdyby byl Jean-Claude Van Padouch opravdová padouch, tak by Slyho partu pobil když ji měl na lopatkách a film by skončil ve 39 minutě (nehledě na to, že příčetný Ross by neudělal to, co udělal), tak jsem si po celý zbytek filmu spokojeně užíval. Akce, akce, akce a k tomu parta osmdesátkových přeborníků dokazuje, že na ně žádní současní týpci pokoušející se o akci nemají. K tomu obrovský kopec nadsázky, vtípků, narážek, hlášek a vzájemného špičkování pro zasvěcené. A navíc je to všechno jako splněný sen. Svatá trojice Sly, Arnie a Willis bok po boku kosí padouchy a k tomu hláškuje, a všechno to jistí Chuck Norris, který právě napočítal do nekonečna. Dvakrát. Bylo to nelogické, bylo to nesmyslné? No a? Bylo to svižné, zábavné a nikdo se tu nebral ani chvíli vážně. Takže se s touhle partou ještě určitě uvidím, a myslím že ještě nejednou.

Jeden z těch filmů, kterým člověk ani po x-té neodolá. Úsměvná a pohodová v každé minutě, zábavná v každém motivu, ať už jde o nápaditou loupež, rodinné vztahy nebo jednu z nejúžasnějších dvojic, které se kdy ve filmu pustily do nejaké té originálně nápadité loupeže. Audrey "Přece nebudu krást cizí věci." Hepburnová je úžasná a Peter O'Toole s ní zdatně drží krok. Společně pak vytvářejí nezapomenutelnou dvojku, která termínu "vztahová chemie"dává zcela nový rozměr. A dokomalým způsobem jim k tomu sekunduje Eli "Calvera" Wallach. Zkrátka klasika, kterou můžu zas a znovu.

Akční blbina na jedno použití, ve které se nejprve elitní armáda amerických agentů chová jako stádo ovcí na porážce, aby se mohlo nechat pobít superkorejci, a pak si to prohodí a superkorejci se začnou chovat jako stádo ovcí, aby se mohlo nechat pobít jedním americkým superagentem. Nechybí vlastenecké řeči, prostřílená americká vlajka, tlačíto zastavené tři vteřiny před explozí a žádná další z oblíbených žánrových atrakcí. Padouch dopadne přesně tak jak mu hrdina slíbí, traumata jsou vyléčena a v americkém lidu plamenným projevem probuzen ten správný budovatelský elán. Butler cedí drsné hlášky, všechno co může to taky vybuchne, mrtvol je, že by daly hráběma přehazovat, logika se zavražděna už při úvodním útoku a do konce filmu se ji nepodaří resuscitovat, ale o to myslím nikomu nešlo. Je to prostě zábavná atrakce, něco jako pouťový řetízák. Stačí zaplatit, připnout se do sedačky, vypnout mozek a užívat si. S tímto přístupem se člověk dokonce i pobaví. A ano, bavil jsem se a nestydím se za to. Koneckonců, bylo to lepší než poslední McClane a jeho moskevské piškuntálie.