ostravak30

Ari Aster naservíroval svůj debut, který je takový, jaký přívlastek má v názvu. Pravda, celé je to servírováno postupně se stupňující se razancí. Ovšem Arimu se nedá upřít jedna věc, v hororu ale nesmírně důležitá - nikdy nevíte, co se v následné scéně stane. Je to jedno překvapení za druhým. A nejen v tom spočívá princip leknutí, když náhle dojde k oddělení hlavy od těla, když se náhle něco stane, když otec nečekaně vzplane apod. Pravda, konec působí trochu rozpačitě a zůstal ve mě pocit nějakého nedovysvětlení, nedokončení. Ale vizuálně , herecky, trikově atd. působí film v žánru horor velmi dobře.

Samo o sobě je zajímavé to, že muž píše romantické knihy určené převážně ženám. Faktem je, že mě ta romantika zde vyobrazená úplně neseděla. První část filmu trochu, to se hlavní hrdinové ještě sbližují. Následně ale John odjíždí a málokterá žena by vydržela čekat na rakev vyjíždějící z letadla. Chtěl si vybrat mezi ženou a armádou a vybral si. Víc se mi líbilo vyobrazení vztahu otec-syn tím spíš, jaký otec byl a nikdo to nechtěl říct úplně nahlas.

Drobečkové jsou takový seriál pro nejmenší, který neurazí. Dva bratři, nemaje maminky, nemaje tatínka, a na nichž je nejvýraznější hlava, prožívají nejrůznější dobrodružství. Animace, z níž nejvíc vyčnívá věčně zatažené nebe bez slunce, je taková fádní. Mě teda nejvíc bavila hudba.

Existuje jeden starší stejnojmenný seriál, který letí napříč kontinentem skutečně z výšky. Zde se jednalo o zhruba polovinu záběrů z ptačí perspektivy a pak těch pozemských, kdy jsou nám představovány jednotlivé státy a lidé v nich žijící. Zrovna Afrika je kontinent, který bude vždy vypadat skvěle z jakéhokoli pohledu, otázkou je, proč byly upřednostněny zrovna tyto země a jiné ne...

Náboženských filmů jsem viděl řadu a můžu tak srovnávat. Král králů se vyznačuje právě velikostí davových scén a jiných, které ukazují velkost, velkolepost atd. Ovšem jinak je až profesorským přepisem Bible (nečetl jsem ji celou) jak mi to přijde, a zobrazuje jednotlivé příběhy Kristovy. Většinu z nich bude znát i nekřesťan. Je to film vleklý a člověka skoro uspí. Bojové scény i na tehdejší dobu působí úsměvně, kdy je vidět, že meč míří mimo tělo a přesto postava padá mrtvá k zemi. Mrtvoly dýchají, krev chybí. Hlavní úloha je tentokrát také podivná. Ježíš působí spíše, jako by byl po celou dobu v rauši a jeho slova i činy mu divák jen těžko věří.

Pravdou je, že pro Travoltu jde o jeden z těch lepších akčních filmů posledních let. A stejně jako fanoušci si myslím, že změna image mu docela pomohla. Naopak těžko si zvykám na to, že více než padesátiletý chlápek, navíc ještě zrovna on, ovládá takto mistrně bojová umění a dá to v jednu chvíli pocítit hned několika chlapům. Tenhle film je prostě akčňák, který se vyznačuje velkým přívalem dialogů, a leckdy i monologů, stejně jako mrtvol a střílení. A někdy to vše naráz. O překvapivé momenty není nouze, ale přesto se mi zdá, že to ti dva měli trochu snadné. Nakonec příběh sám je takový...jako by nedomyšlený. Oni zkrátka putují městem a vybíjí vše, co jim přijde pod ruku.

Mám silné podezření, že porotci v Sundance byli ovlivněni především tématem a ne filmem jako takovým. Jak si jinak vysvětlit, že režisérka získala ocenění v kategorii nejlepší režie světového dokumentárního filmu. Ale toto určitě není dokument. Jak se zdá, některé problémy se nevyhýbají žádné zemi a tak vychovávat dítě a být na to sám/a při absenci práce může být problém i na Islandu. A stejně podobná a přísná je i migrační politika. Jenže ta má svá pravidla, žádná země není nafukovací a logicky si nechce domů pustit kohokoli. Byť důvody pro útěk mohou být leckdy pochopitelné, nedá se hned a na místě říct, že mám-li důvod mohu zmizet kamkoli. Protože co dál? Když neumím jazyk a nejsem obeznámen s jinou kulturou, budu se dostávat do obtížných společensko-sociálních situací a rozhodně nemůžu spoléhat věčně, že mě uživí stát. Na druhé straně mě islandská kinematografie baví a stále víc mě tato země láká k návštěvě. Filmy a seriály nejsou okoukané a rozhodně nepatří k nejvysílanějším. Island patří k nejšťastnějším zemím světa, podle magazínu Forbes byla země v roce 2021 v této statistice druhá. V roce 2015 byla tato země nejmírumilovnější na světě (stejný primát obhájili v roce 2019) a v roce 2017 i nejbezpečnější. A poslední statistika z roku 2015 říká, že Island patří mezi 10 nejpokojnějších zemí světa...

Angelina Jolie se rekrutovala na režisérku a vybrala si příběh, který popisuje skutečného válečného hrdinu. Faktem je, že by si s tím jiný režisér možná poradil lépe. Třeba Mel Gibson nebo Steven Spielberg jistě. Režisérka si vybrala zobrazení nejen faktu, že byl nezlomný, ale celého jeho životního příběhu. Takže sledujeme Louise jako sportovce, pilota i námořníka - byť jeho dlouhý pobyt na moři činil plavbu na člunu, a nakonec i zajatce. K tomu se ale dostanou tvůrci až za dlouho. A i pak mám pocit, že dlouhou dobu je jen jeden z nezlomných. Jeho kolegové by si alespoň v první části zajateckého martyria zasloužili minimálně stejnou porci pozornosti. Teprve pak se pozornost dozorců přenáší čistě na něj. Škoda, Louis Silvie Zamperini se natáčení nedožil. Určitě by ho ale film o sobě samém potěšil. Protože na takovou bezbřehou krutost by se nemělo zapomínat. Nebyli to totiž jen nacisté, kteří dokázali páchat šílenosti, ale i Japonci. A když se dnes podívám, jakým národem Japonsko je a co se o nich traduje, skoro nemůžu uvěřit, že tohohle byli kdysi schopní...

Dlouho jsem nevěděl, co si mám o filmu myslet a vlastně si nejsem jistý, zda už to vím. Francis Ford Coppola natočil téměř psychedelickou cestu džunglí a válkou jako takovou. Všechno zde použité se vlastně dá univerzálně použít na jakoukoli válku, jelikož každá je hrozná. Nicméně ta ve Vietnamu by se asi dala zařadit na TOP seznam těch nejstrašnějších, které se v historii lidstva odehrály. Režisér si nebere servítky a s živočišnou krutostí servíruje zabíjení a smrt jako běžnou její součást, na níž si voják prostě musí zvyknout, nechce-li se zbláznit. Možná to jinak nejde, protože vidět některá zvěrstva se asi nedá přežít úplně bez úhony.

Opravdu by mě zajímalo, jak by se tvářili naši otcové a dědečci na to, že při narození potomků prošli hormonální změnou a dokonce některým z nich hrozila poporodní deprese. Pitvání se v některých věcech mi přijde bizarní. Nakonec příroda stejně nedovede zařídit se 100 % jistotou lásku k potomkovi. Někteří tátové pijou, své děti bijou, a klidně je i zabijou. A totéž se stává i leckterým matkám. Buď to tam člověk prostě má nebo ne. Zajímavější mi přišel přístup jednotlivých států k mateřství/otcovství. A já kdybych mohl, rozhodně bych na otcovskou šel a klidně i na celé dva roky. Faktem je, že otcové a matky přistupují rozdílně nejen k výchově, ale i k celé péči jako takové a chlapi by si měli zkusit, co dělají a jak se mají ženské na mateřské. Už jen proto, že ženy tvrdí, že to rozhodně žádná dovolená není...