Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární
  • Pohádka
  • Animovaný

Recenze (6 662)

plakát

Na dostřel (1993) 

To je takový ten film, v němž vás jen máloco překvapí. Tom se vyspí s Joan, pachatel následných zločinů se dá takéí odhadnout - stačí poslouchat dialogy a znát americkou produkci. Snad jen závěr byl napínavý a nabídl několik nečekaných zvratů. Do té doby ale vše probíhá trochu očekávaně a trochu nudně. Jeden z těch zajímavějších prvků je říční policie a honičky na lodích, což není typ bezpečností složky často používané v amerických filmech. A pak samozřejmě i Sarah Jessica Parker, ještě krásná a nepostižená Sexem.

plakát

Na krok od nebe (2011) (seriál) 

Základním stavebním prvkem je pochopitelně nádherná příroda, hory a čistoskvoucí jezero. Z překrásných záběrůl seriál těží a staví na nich. Jenže to je jen půlka toho důležitého. Zpočátku mě lákal kdo jiný než Terence Hill. Ten se bohužel posléze ztratí a už o něm není zmínka. Možná alespoň v závěrečném díle by stálo za to, aby podstoupil nějakou formu rozlučky. Tak je to ale s většinou postav z prvních sérií. Postupně zmizí. V nových sériích se objevují nové, které postupně také mizí, leckdy ani není řečeno kam a proč. Vůbec největší problém ale vidím v celé dramaturgii. Jednotlivé postavy se neustále motají v kruhu totožných problémů a starostí a skoro to vypadá, že scénáristi neumí vymyslet nic nového. Vincenzovi pořád nevycházejí vztahy a to dokonce tak moc, že v jednu chvíli se ze seriálu stává fraška a komedie, ale divák už ani nemůže být zaskočen, nový prvek se zkrátka neobjevuje. A to se týká i dalších postav. Když zmizí Francesco Neri s nadpřirozenými schopnostmi...ejhle...objevuje se následně nová postava a světe div se,,,disponuje totožnými možnostmi náhledu do minulosti. Motání se v kruhu a v různých obměnách vymýšlení tohotéž je vcelku nuda a nic zajímavého. Z části za to jistě může fakt, že mnozí režiséři nebo scénáristi na seriálu začínali. Dokonce i Enrico Ianniello si zarežíruje. Kdo byl zkrátka po ruce, měl čas a chuť, tak si nějaký ten scénář napsal a zrežíroval... Navíc se pak díly stanou filmovými se svou novou stopáží, na Čt rozdělenými vždy na dvě části, přičemž každou sérií se táhne jako nit něco, co všechny zdánlivě nenápadně spojuje. Komickou stopu zajišťuje hlavně Huber a ten mě jako postava snad jediný bavil, protože i přes svou výstřednost žil normální život a přesto působil zajímavě. Co se vizuální stránky týče, je seriál jasně na pět hvězd. Z pohledu té dramaturgické je to ovšem pouze na dvě.

plakát

Hercule Poirot (1989) (seriál) 

Pro mě zkrátka David Suchet bude nejlepším Poirotem ze všech dosavadních představitelů. On jím vskutku je. Britům se povedlo dokonale vystihnout atmosféru a sladit dekorace, kostýmy, exteriéry...tady sedí úplně všechno. Jednotlivé případy jsou, až na výjimky, delší filmy. Tento seriál má atmosféru. Snad jediné, co mě trochu mrzí je, že se od jistého dílu na velmi dlouho zcela vytratil kapitán Hastings a vrchní inspektor Japp. Ti se pak objevují až v závěru. A jak se říká, závěr patří mistrům, což je pravda. Poslední díl je vskutku překvapivý a strhující.

plakát

Čínská čtvrť (1974) 

Filmy Romana Polanského jsou tak trochu jiné. Tento se nese v duchu noir. Okouzlující Jack Nicholson se z rádoby běžného případu dostává do sféry velkých machinací. Stejně přitažlivá je i Faye Dunaway. Pravda je, že jsem se tímto filmem musel doslova prokousat, jelikož v duchu žánru nejde o žádné strhující napínavé drama. Téma je dnes více než aktuální, takže snímek zůstává nadčasový.

plakát

K poctě zbraň! (2024) (seriál) 

Přiznávám, že podobné lidi opravdu mají můj obdiv. Navléknout se do kostýmů, brnění apod. a pařit se hodiny na bitevním poli jen proto, aby lidé měli autentický pohled na bitvu je obdivuhodné. Tím spíš, že vše je jen jako. U některých událostí, hlavně té, co se týče 15. století, je stejně vše jen teorie. Zda opravdu nosili takové oblečení a stany vlastně nestavěli. Je to zkrátka zábava, ale připomínat tímto způsobem historii mladším generacím je skvělé. Jak jinak to do nich narvat, aby se nezapomínalo, než zábavnou formou. Martina Vrbová se poprvé stala scénáristkou a nutno dodat, že nebyla špatná volba i jako průvodkyně pořadu. Faktem je, že mě několikrát pobavila, protože v některých kostýmech působila úsměvně.

plakát

Extase (1932) 

Extase je film jehož název je trochu zavádějící. Hlavní otázkou je, proč si Eva brala staršího chlapa. Byl to domluvený sňatek nebo si ho vybrala sama? Odpověď je podle mě docela důležitá, jelikož pak můžeme více chápat její rozhořčení nad tím, že on si jí jako ženy nevšímá. Není proto divu, že ji uhrane živočišný Adam. Milostná scéna tenkrát šokovala stejně jako nahota. Dnes to působí úsměvně, jelikož jsou vidět ňadra a z aktu toho taky mnoho není odhaleno. Více než milostný příběh jsou zajímavější některé dost povedené kompozice obrazů vlastně ani moc nesouznících k celkovému ději. Najdou se zde i různé sexuální narážky ve formě metafor. Snímek může působit i jako němý, protože dialogů v něm opravdu není moc, prim hraje hudba. Závěr mi pak připomněl různé propagandistické filmy z 50. let.

plakát

Česko na drogách (2024) (seriál) 

I při stopáži jednotlivých dílů byl pořad velmi obsáhlý a je těžké se vyjádřit ke všemu. Obecně se dá říct, že drogy jsou problém a z úst odborníků zaznívá, že stát s ním neumí bojovat správně. Což mě dost udivuje, protože zasvěcených a zkušených tu máme dost, tak jak to, že se ministerstva, vláda a úřednictvo neptá, nediskutuje, neporadí a nespolupracuje? Tady mi trochu chybí oslovit do pořadu i právě nějaké lidi z politiky a ptát se jich proč a jak. Ačkoli rozumím, že nejde o diskuzní publicistiku, ale vyjádřit by se mohli. Každopádně souhlasím s tím, že prevence je něco, je v tomto státě obrovsky zanedbané. Hodně lidí si myslí, že zahulit si trávu nebo dát si na diskošce extázi prostě nic není a patří to k zábavě stejně jako chlast a cigára. Dalším plusem je připomenutí různorodých statistik, které mnohdy překvapí. Stejně jako některá historická fakta a zajímavosti. Na druhé straně mi někteří odborníci sami připadali jako zhulení a chvílemi snad drogy i závislé obhajovali jako chudáky, kteří za svou závislost vlastně nemohou. Každý má volbu a pokud je svéprávný a dospělý, pak si zvolil svou cestu sám. Volba Cyrila Dobrého nebyla špatná, ale chvílemi šumloval, sám pak hrál v sérii Zrádci, která se právě drogám věnuje.

plakát

Světloplachost (2023) 

Ani mě moc nepřekvapilo, že je Světloplachost oceňovaným dokumentem. Je vlastně jedno, jakým způsobem byl natočen. Samotným tématem byly ceny dané předem. Válka je špatná v každé době a je špatně, že i v 21. století, tisíckrát poučeni z historie se do nich pouštíme znovu a znovu. A vůbec nejhorší je, když ji musí prožívat děti. Samotný dokument nám chvilkově ukáže Ukrajinské ulice. Pak už následují záběry do metra. Krom pronikání různými místy, které postupně objevuje Niki, můžeme zaslechnout i různorodé příběhy lidí. Vzhledem k názvu filmu bych ale čekal pestřejší dokument. Chybí mi třeba informace o tom, jak to v tomto prostoru funguje prakticky. Jak obyvatelé shání jídlo, kde se koupou apod. Filmaři si vystačí s tím, že tu najdeme i improvizovanou lékařskou péči. Celkově snímek rozhodně přenáší tísnivou atmosféru daného prostoru. Vydržet v podzemí metra víc než týden by pro mě samotného bylo nepředstavitelné, kde jsou děti, které potřebují pořád něco dělat, jsou v pohybu, zajímají se. Ale za mě je to málo. Přímé důsledky války vidíme jen na lidech a třeba nápisech u jejich domů, případně uslyšíme, že někdo přišel o všechno, což si snad každý soudný člověk domyslí sám. Dokumentaristé zkrátka klouzali jen po povrchu a jakoby se báli jít pěkně do hloubky.

plakát

V hodine dvanástej (1958) 

Poslední scénář Jána Mináče popisuje Němce na konci války, kterak se mstí za jednu domnělou vraždu. I na konci války páchali nacisti zvěrstva po celé Evropě, těch příběhů by mohla být celá řada. Místním obyvatelům nezbývá mnoho šancí než vyjít vojákům vstříc, ač to vypadá jakkoli. Těžko se s klacky odporuje někomu, kdo v ruce drží samopal. Samotné neštěstí je pak ale fakt, že mezi vojáky dojde k vraždě a odnést to mají právě místní. A tu se ukazují v celé nahotě povahy obyvatel. Na jednu stranu některým chybí odvaha protestovat, na druhou někteří spolupracují až moc. Jenže strach...to je něco, co člověka dokáže hodně ovládat a teprve až člověk čelí smrtelnému nebezpečí může s jistotou tvrdit, co by opravdu udělal nebo neudělal. Pravda ale je, že výjimečně musím souhlasit se soudruhy, kteří napsali: ...v závere filmu vyzerá groteskne.  záverečnej scéne hŕstka partizánov, vyzbrojená ľahkými zbraňami zaútočí na silne vyzbrojenú nemeckú jednotku. Scéna vyzerá smiešne. Pravda, působí to trochu naivně a nesmyslně. Do té doby ale film není špatný. Hlavně role Ladislava Chudíka působí zvláštně, docela by mě zajímalo, kolikrát si v životě zahrál nácka. Velkým mínusem jsou chybějící titulky u německých dialogů. Něco se sice dá odvodit, ale té němčiny je tam opravdu hodně.

plakát

Léda (2011) (divadelní záznam) 

Ach ty ženy. Kvůli nim a kvůli tomu, aby muž zasunul je ochoten udělat prakticky cokoli. Naštěstí mezi takové chlapy nepatřím, ale většině stačí pěkná postava, akurátní prsa a hezká tvářička. Pak nevadí, že je žena trochu...no jak to říct...blbá... Mužům jde stejně téměř vždy prakticky jen o jedno. A když je ve hře vrcholný zážitek, proč se třeba i neztrapnit. Jenže manželství je zase něco jiného. Tam po čase nastupuje stereotyp, nuda, šeď a tak muži hledají dál. A odvrhnutá žena není zrovna nejlepším nepřítelem. Poštvat proti sobě takovou ženu znamená velké...opravdu velké problémy. Ze všech herců excelují Petr Nárožný a Ondřej Vetchý, ale to vychází hlavně z typologie jejich role.