ostravak30

Pražské metro nás sice nechalo nahlédnout pod pokličku a do zázemí, kam se běžný člověk nedostane, což zajímavé je, ale na rozdíl od Dzeyna mi to spíš náborové video připomíná. Ve změti údajů hlavně technického charakteru sem tam vyplyne nějaký zajímavý op délce či počtu přepravených cestujících či snad takové to nej... Jinak se ale laik rychle ztrácí a spíše jen kouká, co vše je potřeba k zajištění provozu a jaká různorodá povolání se na tom všem podílejí. Za šestadvacet minut toho prostě moc neukážete.

24 hodin v životě zvířat je opravdu výjimečný dokument. Neopírá se totiž čistě o zvířata, ale zobrazuje nám i nádherné jevy (východ, západ slunce, noc). Mnohdy se jedná o dech beroucí záběry, které ani nepotřebují komentář.

Je zvláštní vidět Jana Wericha v zahraničním filmu a docela by mě zajímalo, jak se do zahraničního filmu dostal. Přitom to nebyla jeho jediná role za hranicemi. 25. hodina je opravdu podivuhodný příběh, který by snad ani nemohl být pravdivý. Kdyby nešlo o životy, člověk by si snad i řekl, že je to docela dobrá komedie. Hlavně třeba od chvíle, kdy Johann Moritz obléká nacistickou uniformu. Nabízí se otázka, zda byl opravdu tak naivní, hloupý nebo naopak dost chytrý. Druhá věc je, že moc nevěřím, že by nacisté, vyznávající jinak árijskou rasu velebili snědý typ Rumuna. Tragický je naopak pohled zvenčí, což se následně ukáže u soudu. Pravda je, že o rumunském zapojení do 2. světové války mi toho tolik známo není a i zde uslyšíme jen útržkovitě, že se Rumunsko přidalo na stranu Nacistů. Anthony Quinn tradičně výjimečný a Jan Werich skvělý, škoda, že podobných příležitostí nedostal víc.

Každé dílo, pokud to není vyložený propadák, je třeba ocenit jestliže se věnuje hrdinům odboje. Představení se více zaměřuje právě na ty okolo. Spíše se jedná o vážné pojetí, ale místy se objevuje i černý humor. Tvůrci popisují nejen přílet Gabčíka a Kubiše, přípravy na atentát, samotného jeho provedení a následky, ale též třeba i udání, díky kterým na ty dva přišli. Také si ale pokládají otázku, hlavně zpočátku, zda má celá akce smysl. Jestli zabitím jednoho člověka dostane odboj jako takový smysl, když odvetné kroky se daly předpokládat a mohl být celý odboj rozprášen. Dodnes se o tom budou vést spory a jedni budou říkat tak, druzí tak. Obyvatelé Lidic by ale asi řekli své...

Snad jen z lásky ke krásným záběrům jižní Moravy, kterých je ve filmu plno, a k vínu obecně, dávám za tři hvězdy. Film opět obsahuje skvělou hudbu a již zmíněné pohledné exteriéry. Vůbec důraz na krásu krajiny i obecně na prostředí, ve kterém postavy žijí, je veliký. Především policista své kolegyni mnohokrát opakuje pořád dokola, jak moc je to všude kolem krása a jaký je zde klid, a lidi je mají rádi. Jako by právě na tohle tvůrci spoléhali. Že třeba diváky ukolébají, aby byli k filmu shovívavější. Je totiž jinak dost složité nalézt na filmu nějaká pozitiva. Jirka už zase utíká a zase lže, navíc přivede v podstatě vyděrače, který chce vinařství sedřít z kůže. Přes mnoho hluchých míst se dobereme ke konci, který je v podstatě předvídatelný. Jiří končí v poutech, naše dvojice se k sobě vrací a vše zvládá. Úplný konec, tedy že za Jiřím vykonávajícím obecně prospěšné práce přijede policistka a líbá ho, je pak asi jen pro naprosté snílky beznadějně zamilované do nejšťastnějších verzí šťastných konců. A mě tak jen napadá, proč i mě nebylo naděleno kouzlo takové osobnosti, abych ženu zaujal v poutech jako zatčený po cestě autem. Nebo snad divák něco neví? Ono je totiž otázkou, kdy stačil Jirka strážkyni zákona obelstít srdce? Celý film je věnován Václavu Postráneckému, který v něm již bohužel nemohl účinkovat. I když nakonec v něm vlastně hrál. Jeho hlas, který nám jím provází a doplňuje životní moudra. Mě celý snímek přijde rozdělen do dvou rovin. Jedna je nostalgická, vzpomínky na minulá, uplynulá léta a druhá je ta, kdy se tvůrci za každou cenu snaží vyřešit osudy hlavních postav a je jedno jak a zda to dává logiku. Hlavně, když uděláme hezkou tečku. No, byla hezká, ale jen na půl. Kratší stopáž by pomohla.

A pak si nechte radit od kamarádů. Nicméně to závěrečné zhubnutí jsem mu až tolik nevěřil, to by tam musel sedět týden. I tak je povídka vcelku vtipná. Ale bohužel taky šíleně provokující. Hlavně tedy když se Miloš cpe...takové by se neměli vysílat po 21. hodině.

Já jsem zásadně proti živým stromkům a tak ekologicky držím řadu let pořád jen jeden a kvůli mě se tak nemusí vykácet každé Vánoce půl Šumavy. Tím pádem odpadají i podobná dramata. Kdyby byl hajný co k čemu, opíše si občanku nebo číslo SPZ a pokutu mohl udělit i tak. Nakonec se ale otec vytrestal sám - dobře mu tak...

Miroslav Donutil si tak trochu udělal legraci i ze sebe, když se zapracoval do jedné z povídek, přitom ale stále zůstal v úplně cizí postavě. Škoda jen, že paní Lída byla totálně vymaštěná a to nadhánění lovné zvěře lovci bylo dost přehnané. Pánové se chovali jako puberťáci v říji.

Podobných povídek a filmů, které se ale většinou odehrávaly na Vánoce, vzniklo mnoho. Jeden z nejnovějších, který stejné téma použije je Přání Ježíškovi. Téma tak rozhodně není originální. Že člověka ale takové setkání změní a že mu zařídí i nový pohled na svět je jasné. Děti totiž všechno vidí až moc jednoduše a nekomplikovaně, což je někdy dobře, i když většinou ne.

Možná by to pomohlo zabránit mnoha rozvodům, kdyby se kolikrát sešla milenka s manželkou a pěkně si u kafe popovídaly. Nakonec by mohl chlap skončit sám a zpytovat svědomí. Na druhé straně dlouhé manželství dva lidi spojí a nakonec mohou zjistit, že je k sobě ještě něco táhne a po těch letech si stejně neumí představit žít s někým jiným. Miroslav Donutil tentokrát tvoří partnerku se svou klasickou filmovou kolegyní od dob Pelíšků Simonou Stašovou.