JimmyII

Skvělá drobnokresba konce dětství, v tom je King možná vůbec nejlepší. Ale když jsem film viděl poprvé a bylo mi taky -náct, byl to silnější zážitek, než teď po letech.

První půlka seriálů je bezchybná, ve druhé začne leccos skřípat, ve scénáři i logice. Ale pořád je to strhující, ve vysokém tempu a vizuálně vymazlené. Jedna z lepších adaptací Kinga.

Podobně jako u druhého filmu Adama Martince, i tady sleduje mikrosituaci v životě několika postav. Tentokrát však nejde o tolik, a přesto o hodně. Podivuhodně přesná studie maskulinity a přátelství na ploše dvaceti minut.

Kukačky provází chvála i z náročnějších diváckých kruhů, a tak jsem měl docela vysoké očekávání. A dostal jsem jen další žalostně průměrnou rutinu, která dojíždí na melodramatický a pitomý scénář (jakkoliv námět je super) a patetickou režii. Herecky je to moc fajn, ale sympatické postavy neutáhnou prázdný scénář. Naprosto fascinující je, že tam vlastně nedojde k žádnému posunu a postavy skončí přesně tam, kde byli po expozici. Měl to být spíš dvoudílný film...

Ryan O’Connell je frajer. Kromě toho, že se pustil do záslužné práce “normalizace” osob s postižením v televizním mainstreamu, napsal taky vtipnou a milou komedii. S krátkým formátem ideální na binge watch.

Na papíru ten námět působí skvěle, jenže... 1) Scénář by potřeboval spoustu zásahů, míň doslovnosti, víc vytěžit potenciál. 2) Brie Larson to režijně úplně nezvládla, jakkoliv je to na debut slušné. 3) Vizuálně by to zasloužilo mnohem víc; barev, nápadů, vtípků. Takhle celý film tak nějak přešlapuje ma místě a zůstává na půl cesty. Zaokrouhluji nahoru, protože taky chci věřit.

Ze začátku slušně bizarní hořká komedie s lehkým společenským apelem bohužel v druhé půli sklouzává ke stokrát viděné černé komedii plné omylů (a násilí, které bylo zábavné).

Přestal mě můj milovaný Woody bavit, nebo jen začal točit špatné filmy?

Stydíme se za sebe až příliš před jinými lidmi? Bojíme se být sami sebou? Potřebujeme lásku? O čem je skutečné přátelství? A předně: mohou být prdy metaforou pro něco hlubšího? Tyhle otázky si pokládá Švýcarák, jeden z nejpodivnějších filmů naší podivné doby. Chvíli mi trvalo přistoupit na pravidla jeho hry, ale postupně mě vtáhl do nečekaně hlubokého příběhu a závěr mě nejprve emocionálně rozerval a pak zase poskládal zpět. Vlastně spíš než feel good film, jak tu mnozí píší, mi Švýcarák připadal jako smutný snímek s troškou naděje. Režijně sebevědomé a nápadité, herecky neskutečně přesné a uvěřitelné jak od Dana, tak Radcliffa. Doporučuji přečíst nějaký rozhovor s tvůrci nebo film pustit s jejich komentářem.

Hořkosladká feel good buddy road movie o dvou nepravděpodobných kumpánech - mlčenlivém LaBeoufovi a wrestlingem posedlým klukem s downovým syndromem na útěku z pečovatelského domu. Jak LaBeouf, tak Gottsagen jsou ve svých rolích skvělí a chemie mezi nimi funguje, stejně jako později s Dakotou Johson. Burákový sokol je krásný, milý, čistý film plný spousty vtipných a skvělých momentů. Až skončí, bude vám hezky. A to mi na pět hvězd stačí.