StaryMech

Slibný westernový začátek skládá poklonu Peckinpahově "Divoké bandě"; brzy nato film vplyne do hájemství lovecraftovských strašounů a skládá poklonu lecčemu. Bohužel přitom roztáčí obligátní kolotoč dějových nesmyslů a zkratek - dobrá zpráva je, že napětí až do konce nepolevuje. Kukuřičné pole nejednomu kritikovi připomnělo Stephena Kinga. "Kukuřičné děti" jsem nečetl ani neviděl, ale v mládí mě nadosmrti zasáhlo Šindóovo "Onibaba", a tak jsem se bál taky.

Žánrová klišé tvůrci prolnuli nadprůměrnou porcí místy nadprůměrného humoru. Tolandova černobílá kamera dodává dílu zvlášť ve venkovních sekvencích estetickou hodnotu. Z ústřední dvojice nejsou ani hrdina, ani padouch patřičně věrohodní, ale zábavnější je ten druhý, kterému scénáristé zjevně nadržovali.

Nedávno jsem se k "Planetě opic" zas jednou vrátil: podle osvědčeného vlastního návodu jsem si pustil jen úvodní půlhodinu a po ní posledních pár minut. V této úpravě mě film ani tentokrát nezklamal.

Pokušení odbýt "Rodinného přítele" jako příkladný triumf formy nad obsahem je veliké - jenomže Sorrentinův chladný intelekt dokáže chvílemi i v té druhé rovině zaujmout, zvlášť co se týče titulní postavy.

Na tom, co napsal Marigold, něco je; přesto jsem Haynesovu elegantnímu, jemnému a dojemnému ženskému melodramatu po druhém zhlédnutí přidal hvězdičku. Ač nerad, přikláním se k názoru jistého kritika, že v  závěru se mladší hrdinka vzdává osobní svobody ve jménu něčeho, čemu můžeme říkat láska, nebo také vášeň...  Máme to chápat jako přitakání romantismu, nebo jeho kritiku? Těžko říct; situaci ještě zkomplikoval politováníhodný pozdější vývoj, ve kterém byl pojem romantismus víceméně vytlačen v zásadě protichůdným konzumním pojmem romantika.  Žádný div, že my, lidé 21. století, vděčně zhltneme, co se nám předloží jako romantické, ale čím dál méně nás oslovuje, co tento pojem obnášel předtím, než ho populární kultura proměnila v invalidní karikaturu.

Prvotřídně obsazené a natočené psychodrama, nejen v sekvenci odklízení mrtvoly odkazující k Hitchcockovi. Na rozdíl od dobytka pokládám i závěr za nadmíru povedený.

Záznam nezdařené teroristické operace bez režisérových oblíbených témat a dvorních herců je na povrchu cynickou fraškou, pod ním humanistickou obžalobou "dvou čelistí idiotské ocelové pasti" - to znamená násilí levicových extremistů a policejního státu. (Shodou okolností ve chvíli, kdy tohle píšu, Česká televize krmí diváky pečlivě kátrovanými informacemi o eskalaci palestinsko-izraelského konfliktu.) Chabrol soudí obě strany, a přesto nás nenechává na pochybách, ke které má srdcem blíž.

Netypická, místy až snová Rabierova kamera a Jansonův hudební doprovod zkrášlují příběh, který je co do děje a dialogů stejně neuspokojivý jako jeho český název "Deset strašných dní".

Plejboj, který pouští draka zalezlý v křoví, zahajuje řadu manýristických obrazů, výroků a zvratů v další Chabrolově pitvě měšťáckého trojúhelníku. Audranovou vystřídala kupodivu neméně účinná Schneiderová (oči té druhé mi připadají blíž andělským, ale možná je to naopak - co vím o andělích!), ani Steiger nezklamal.

Řekl bych, že ve svém padesátém kousku, nebývale jemném, režisér překvapivě fandí ústřední dvojici. Lepší původní název "Barva lži" museli tvůrci změnit, protože se stejně jmenoval jistý právě natočený televizní film.